Everlight

Mladičký chlapec s vzezřením Harryho Pottera se před bouří schová v magickém obchodě. Prodavač, který z něj pocítí magické nadání, mu nabídne jakýsi výcvik, cestu za překonáním svých strachů. Chlapec se ani nezarazí a přijímá, jako by mu takové věci byly nabízeny každý druhý den. Vzápětí se objeví v magickém světě, seznámí se s frustrovanou vílou, která mu má být průvodcem, a dozví se, co ho čeká: osvobodit město od strašlivé kletby. Město, které ve dne vypadá ještě alespoň napůl příčetně, se v noci docela promění. Lidé začnou pít a touží po násilí, boháči žebrají a stařenky se promění v sadistické nymfomanky. Nevím jak vám, ale mě už kombinace pohádkový svět/mlady-chlapec-který-je-schopnější-než-všichni-dospělí-okolo připadá malinko ohraná. Jde možná o splnění dětské potřeby být středem pozornosti, nebo všeobecně lidské touhy být někým vyjímečným, ale nevidím důvod hrát za dítě, pokud se postava jako dítě ani nechová. Působí to trochu jako marketingový tah toužící těžit z oblíbenosti jiných děl.

Zábava pro děti?

Hra celkově vzbuzuje podezření, že je zaměřená na mladší publikum. Úkoly jsou poměrně snadné, i když někdy vyžadují trochu přimhouřit oči nad logikou. Hráč má možnost zvolit si ze tří obtížností, které ovlivňují počet hintů, které si můžete vyvolat ve víliných poznámkách, fungujících zároveň jako přehled questů. Ke každému problému si může hráč vyvolat až tři nápovědy, přičemž první je spíš jakýmsi naznačením směru a poslední téměř přesně řekne, co je třeba udělat. Tak i ti méně zkušení mohou hrou jednoduše projít a radovat se z vítězství. S tím, že je hra zaměřená na dětské publikum, tak docela nekoresponduje podivnost některých pasáží. Hratelnost je obvzláštněna nutností střídání dne a noci, přičemž v noci se dějí docela jiné věci než ve dne a teprve kombinací jde získat všechny informace nebo předměty nutné k vyřešení úkolu. Spíše menší počet herních lokací se tak jakoby zdvojnásobí. Přepínat čas jde jednoduše z inventáře, ale načítání, které není zrovna rychlé, to trochu znepříjemňuje. Stejné nám přinese i každý přechod mezi lokacemi.

Pojďme se spolu smát

Everlight je humorná hra a ne docela hloupě. Mihne se i legrace trochu podobná Zeměplošské, vycházející z fantasy světa, kde mají lidé všechny nedostatky světa našeho. Z kontrastu mezi světem, který je až příliš často vykreslován jako nadpřirozeně vznešený, a charaktery, které projevují své špatné stránky bez špetky grácie nebo ostychu. To se projevuje hlavně v dialozích, které jsou o malinko rozsáhlejší než v průměrné adventuře, postavám je dopřán prostor říci něco o svých životech. Systém rozhovorů nepřináší mnoho nového, na některých místech ale zabraňuje proklikání všech možností, a dialog se tak odvíjí pouze jedním směrem podle toho, kterou možnost hráč zvolí. Ačkoliv to může znít jako ochuzení, zároveň to mírně dodá na realismu a hráč je pak také opatrnější v tom, co si volí, váží si možností, protože se možná už nebude moct vrátit zpátky. Většina rozhovorů však probíhá normálně s možností návratu, a ta místa, kde to nejde, se nikdy netýkají nějaké životně důležité informace, bez které se ve hře nejde dostat dál.

Jako na houpačce

Everlight je hrou podivně balancující mezi vhodností pro děti a schopností zabavit i dospělé. Nápad s nocí, která v lidech probudí jejich zlé stránky, něco je donutí dělat věci, kterých litují a s kterými se pak musí ve dne smiřovat, má mnoho potenciálu i pro nějaký psychologicky hlubší příběh. Stejně tak ono překonávání vlastních strachů, kterým si musí projít protagonista. Obojí čerpá z reálného života, což je příjemné, noční prokletí může zletilému jedinci připomenout podivná pnutí zažitá nad kalíšky alkoholu, při pozorování rozesmátých zábav, přemáhání strachů pak touhu po tom být lepším člověkem. Škoda, že se Everlight nevzal trochu vážněji, a nebyl zasazen do originálnějšího světa. Takhle zůstává jen lehce nadprůměrnou hrou s nejistou cílovou skupinou.