Doom - dojmy z bety
Bethesda nás o víkendu pozvala do uzavřené bety nového Dooma a až na Pavla, který má se hrou zkušenosti už z alfy, to pro nás představovalo první ochutnávku dlouho očekávané hry. S hratelnou ukázkou, která obsahovala dvě mapy a dva herní módy, jsme strávili několik hodin sami i společně. Přečtěte si, jak se nám výlet do pekla líbil.
Víkendová beta Doomu mi nepřinesla žádné zvláštní překvapení. Jakožto účastník prosincového uzavřeného alfa testu jsem už věděl, co očekávat. To ale vůbec neznamená, že bych si to s chutí nezopakoval. Říkal jsem to tehdy před Vánoci a říkám to i nyní – o multiplayerový režim Doomu nemám sebemenší obavy. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si přál a při hraní si nejspíš vzpomenete na pecky dávnověku, jako je Quake III Arena nebo Unreal Tournament. Frenetická, svižná akce v tepavém rytmu okamžitě pohltí a do konce kola nepustí, abyste pak nervózně čekali, až začne to další a mohli jste se vrátit do krvavé lázně. Své staromilství hra ale zároveň kompenzuje množstvím možností, jak si upravit postavu, odemykáním nových barev i typů jednotlivých částí zbroje, různých motivů potisku zbraní, a tak dále. Na hratelnost pak mají vliv tzv. Hack moduly, které vám při hraní poskytují rozličné výhody, jako třeba viditelnou hodnotu zdraví protivníka.
OPTIMALIZACE ZASÁHLA
Daní za rychlost a absolutní plynulost je grafika, která sice nevypadá úplně špatně, ale zázraky nečekejte. Dokonce bych si troufal tvrdit, že od zmiňované alfy došlo k viditelnému snížení detailů a je otázka, zda se tohle týká jen klání pro více hráčů, nebo zda bude podobně vypadat i singleplayer. Nabídka zbraní zatím působí poměrně standardně a hlavně všichni používají zejména raketomet a brokovnici, čímž v bojích citelně chybí větší diverzita.
Na druhou stranu, pokud se vám povede sebrat démonický power-up, dostane akce zase nový rozměr. V kůži Revenanta, který opravdu ani trochu nevypadá jako Leonardo DiCaprio, už ani tak nezáleží na skillu, prostě rozsíváte zkázu na všechny strany a radostně sledujete šplouchání tělních tekutin vůkol. Beta nabídla dva herní mody, klasický Team Deathmatch a pak Warpath, ve kterém se týmy snaží dobýt a udržet pohyblivý kontrolní bod na mapě. Já si však daleko víc užil prosté vraždící šílenství bez hlubšího důvodu.
Po dvou absolvovaných testech se na Doom těším ještě víc než dřív, ale jsem zvědavý hlavně na singleplayer. Až ten mě přesvědčí o koupi, protože kvalitního, ba snad ještě kvalitnějšího multiplayerového střílení si momentálně užívám v Destiny.
Bethesda svým Doomem slibuje návrat ke staršímu, dá se říct i klasickému, pojetí multiplayeru, který je rychlý, dynamický a bez zbytečných komplikací. Víkendová beta i mně potvrdila, že Doom rozhodně bude představovat návrat k stylu akcí z přelomu tisíciletí, ale v mnohem menším měřítku, než jsem čekal. Výsledek vypadá, jako by si Doom vzali do parády například lidé z Bungie a hra si bere ze starých akcí jen něco a hlavně se snaží držet krok se současnými favority žánru.
NĚCO NOVÉHO, NĚCO STARÉHO, NĚCO KRVAVÉHO...
Co se Doomu povedlo na jedničku, je navození toho stejného pocitu z hraní, jako jsem cítil při hraní klasických multiplayerovek. Kdybych nehrál na PlayStationu 4, s myší a klávesnicí bych se v Doomu cítil jako doma. Hra prostě plyne, rakety lítají, skákací plošinky odpalují, lékárničky a náboje se spawnují, hráči ve dvou týmech pobíhají po arénách a snaží se své protivníky co nejrychleji zabít a tu a tam se někdo promění v démona a způsobí lokální masakr, dokud mu nevyprší časový limit. Nový Doom definuje jakási elegantní jednoduchost designu, která ho odlišuje od moderních stříleček.
Doom přináší pocit, jakoby jste si sedli k oblíbené hře, kterou jste dlouho nezapnuli, ale na její hraní si vzpomenete během krátké chvilky.
Jen dvě věci mě nemile zaskočily - zaprvé, zbraně se nespawnují v aréně, ale hráči si je předem musí vybrat v loadoutu. Je možné si vytvořit vlastní kombinaci dvou zbraní a jednoho granátu, ale s tím si budete muset během jednoho života vystačit. Hra nejde tak daleko, aby definovala jasné třídy. To v takhle rychlé hře snad ani nemá smysl. Omezení výzbroje mi ale přijde jako zbytečná úlitba moderní zvyklosti, která v praxi není ani lepší, ani horší než sbírání zbraní roztroušených po mapě. Je to jen jiné a do představy o multiplayeru ve hře s názvem Doom se to prostě nehodí. Zadruhé, při zásahu z nepřátel vyskakují číslíčka, jako bychom hráli FPSRPG, Destiny nebo Borderlands, ve kterém jde o statistiky upgradovatelných zbraní. Nic takového ve hře není, zbraně jsou neměnné a Doom tím jen připomíná smutně nízké zranění, které zdejší podvyživený raketomet uštědřuje vašim nepřátelům. Je to náznak snu o progamingovém klání, ve kterém hráči znají ty nejlepší zbraně a jejich nejvhodnější užití a potřebují mít přehled o efektivitě svého počínání? Jinak si číslíčka zranění nedokážu vysvětlit a opět mi přijde, že se jedná o zbytečnost převzatou z moderních her, bez které by se Doom obešel.
Jestli se někde bude Doom hrát bez problému, pak to zcela jisté bude na PC s klasickým kombem klávesnice a myši. I přes novinky, které mi příliš nesedly, nezapře Doom své kořeny v systémech starých multiplayerovek. Přináší pocit, jakoby jste si sedli k oblíbené hře, kterou jste dlouho nezapnuli, ale na její hraní si vzpomenete během krátké chvilky. Něco takového v současné nabídce titulů chybí, ale v souboji o krále retro-multiplayeru se s novým moderním Doomem utká připravovaný Unreal Tournament, který moderní trendy ignoruje a kráčí tou svojí cestou vyšlapanou už od roku 1999.
Není pochyb o tom, že vývojáři ze studia id Software chtějí oslovit svým pojetím multiplayeru především starší publikum, odkojené fenomenálními akcemi z roku 1999 - Unreal Tournament a Quake III Arena. Všem, kteří sentimentálně vzpomínají na přelom milénia, jenž přál rychlým střetům, které ještě nebyly zatížené persistentními prvky, levelováním, různými třídami ani perky a on-line zápolení tvrdě kralovaly klasické módy, zabrnkali autoři na nostalgickou strunu. A musím přiznat, že mně se svou písničkou trefili přesně do noty. Tahle melodie nejenže nemusí nikdy zevšednět, ale v posledních letech jsme ji ani neslýchali příliš často. Jednoduchým frenetickým střílečkám dávno odzvonilo a módní trendy dnes určují úplně jiný rytmus.
VEZU SE NA RETRO VLNĚ
Naskočit do multiplayeru Dooma je ale podobný pocit jako obout dobře prošlápnuté bačkory. Pokud jste vyrostli na FPS z devadesátých let, ihned se tu cítíte jako doma. Autoři odvážně sahají v mnoha ohledech po naprosté klasice, ať už jde o level design, tempo hry i celkovou prezentaci. Ale nebojí se na druhou stranu tradiční prvky osvěžit i několika novinkami, které si vypůjčili od konkurence. Pokud jde o to, jak úspěšné tohle mixování je, zatím mám z nových prvků trochu smíšené pocty - část se mi velmi líbí, jiné podle mého soudu do Dooma a tohoto typu hry nepatří. Ale hezky popořadě. Z dvojice dostupných módů se mi rozhodně více trefil do vkusu staromódní Team Deathmatch, i když musím uznat, že pro nováčky bude mít asi větší kouzlo Warpath a vskutku má něco do sebe. Já se ale vezu na retro vlně.
Pouhé dvě mapy, které beta nabídla, sice člověk nemůže hrát donekonečna, ale Heatwave i Infernal jasně definují primární záměr autorů. Nový Doom má estetikou prostředí na první pohled velice blízko k třetímu dílu, i když tempem dává rozhodně najevo větší spřízněnost s prvními dvěma díly. Pokud jde ale o architekturu a design úrovní, odvolávají se vývojáři nejen na tuto sérii, ale bez námahy určitě rozpoznáte charakteristické prvky, s nimiž přišli vývojáři ze studií Epic Games a Digital Extremes v již zmíněném Unreal Tournamentu a přirozeně také povědomé motivy, kterými si nás autoři id Software omotali kolem prstu v Quake III Areně.
MODERNÍ KLASIKA
Výsledkem je rychlá akce s jednoduchými pravidly, jakou za několik posledních let nabídl v tomto podání snad jedině nový Unreal Tournament, jenž je ale zatím k dispozici pouze na PC a na konzolích nemá odpovídající ekvivalent. Že si hra vystačí jen s těmi nejzákladnějšími ovládacími prvky, ostatně symbolicky dokládá pohled do nastavení. Mnou testovaná PS4 verze ani nevyužije většinu obvyklých tlačítek na DualShocku. Je to elementární střílečka, která se nesnaží o žádnou revoluci, ale chce napodobit úspěch FPS Wolfenstein: The New Order od MachineGames, jež rovněž vsadila na tradici, ale multiplayer jí trestuhodně chyběl.
Zamiloval jsem si transformaci v démona, vzal jsem překvapivě na milost čísla při zásahu nepřítele a kupodivu se sem hodí i to sbírání medailí.
Nechci tvrdit, že id Software chystají jasný hit, na to jsem ze hry viděl pochopitelně příliš málo, ale ani bez Carmacka studiu nechybí ambice navázat na někdejší slávu. Nicméně vezměte v úvahu, že já jsem patřil mezi hráče, kteří si užili Rage z roku 2011, a tomu řada lidí nemůže přijít na jméno. To ovšem neznamená, že bych neměl multiplayeru v Doomu co vytknout. Hra je svižná, nicméně co do ostrosti textur a detailů na konzolích nijak neohromí. Již zmíněný komunitní Unreal Tournament je v tomto směru mnohem dál. K tomu se navíc PS4 při hře neobvykle zahřívá a hučí. Už jsem se zmínil také o tom, že autoři Dooma okořenili několika modernějšími prvky, ale ne všechny sem podle mě patří. Zamiloval jsem si transformaci v démona, vzal jsem překvapivě na milost čísla při zásahu nepřítele a kupodivu se sem hodí i to sbírání medailí.
ZASE SI ZAPLAVEME V KRVI
Levelování postavy a úprava brnění do této hry ale v této podobě nepatří. A různé třídy mi přijdou doslova nemístné. Je to taková malá svatokrádež, protože v Doomu nemají co dělat sety zbraní. Zbraně a všechny další power-upy má hráč sbírat v akci. Navzdory tomu, že se mi tento nápad vůbec nezamlouvá, jsem si ale hraní užil, takže zřejmě dokážeme tenhle sentiment zadupat do země a s raketometem v ruce vymalovat pár koridorů na rudo.
To, že se nový Doom hraje až nečekaně dobře jste si mohli jistě přečíst na jiném místě tohoto článku. Rád bych se proto zaměřil na dvě věci – brokovnice a proměny v démony. Pokud totiž v něčem tato beta měla autorům otevřít oči, pak jednoznačně v úpravě právě těchto dvou prvků.
Nejprve brokovnice. V betě byla přítomna klasická dvouhlavňová medvědice, která je vedle motorové pily poznávacím znamením série. Proto trochu zamrzelo, že výstřel z metru přímo do hlavy ubere protivníkovi maximálně 75 bodů zdraví. V průběhu několika desítek zápasů jsem se naučil hrát na bližší vzdálenost a kompenzovat tento „nedostatek“ rychlostí a obratností, kterou Doom nabízí v takřka podobném stylu jako Quake III Arena. Ale obě dvě vypálené komory by měly znamenat obě dvě rozprsklé komory na druhé straně.
PEKELNÁ ŠVANDA
Démon je bonusová věc. Je to odměna pro nejrychlejší, kteří si pak mohou užít chvilku totální nadvlády v kůži pekelného nepřítele. Na mapě se čas od času zjeví runa, po jejímž sebrání se do něj převtělíte. Problém však je, že její rozmístění je zcela náhodné a může se vám klidně stát (jako mně), že prvních 20 zápasů se prostě budete nacházet na zcela opačném konci mapy, tudíž s nulovou šancí na aktivaci. Teoreticky je sice možné démona zabít a z jeho mrtvoly si runu vzít pro sebe, ale stejnou motivaci mají všichni ostatní, takže i tak se těžko prosadíte. Nechci, aby na tuto bonusovou věc mohli automaticky dosáhnout všichni během jednoho kola jako třeba na titána v Titanfallu. Na to je démon až příliš OP. Ale lepší vybalancování, nahrávající i těm, kteří nekončí zápasy s nechutně dobrým K/D poměrem, by zde rozhodně neškodilo.
Proč zacházím ve svých dojmech až do tak absurdních detailů? Protože jinak multiplayerovému Doomovi lze máloco vytknout.
