Dojmy z hraní Shadow Gambit: The Cursed Crew, výborného fantasy zástupce žánru á la Commandos | Kapitola 2
Seznam kapitol
Psát kterak jsou real-time taktické akce žánrem patřícím do minulosti, a o rebelujícím studiu Mimimi, které se rozhodlo tuhle tezi postavit na hlavu, už mě nebaví. Nepsal bych to poprvé. Ony real-time taktické akce – hry á la Commandos, Desperados nebo jejich deriváty – jsou navíc pořád niche záležitostí stejně jako při vydání Shadow Tactics v roce 2016, jen už teď víme, že jedno německé studio pravidelně přináší kvalitní hry, o kterých stojí za to informovat.
V rámci Shadow Gambit budete ovládat asi nejvíc atypickou skvadru ze všech podobných her; posádku prokleté pirátské lodi Marley. Hlavní hrdinka hry, Afia, se na ní sice dostane tak nějak díky shodě náhod, ale oživlá Marley jako by jí perfektně doplňovala a mezi oběma vzniká ideální symbióza pro příběh.
Nejde jen o loď a její posádku, ale v téhle alternativní historii zlatého věku pirátů je jinak tak nějak všechno. Všechno je především protkáno magií, čemuž odpovídají i dovednosti všech zúčastněných. Ona Cursed Crew z podtitulu hry ovládá nejrůznější kejkle a kouzla, což by mělo měnit to, jak hru hrajete. Představte si, že celou dobu hrajete za člověka z masa a kostí a najednou jej vystřídá Superman. I tu nejbanálnější činnost byste v jeho kůži mohli dělat úplně jinak. Víc než herní náplň nebo kvalita zpracování, o kterých jsem ani na moment nezapochyboval, mě logicky zajímalo, jestli banda nadpozemsky silných pirátů dokáže čelit nějaké výzvě při průchodu nepřátelskými tábory, nebo jestli jejich nepřirozený fundament vychýlí balanc natolik, že hra vlastně nebude zábavná.
Shadow Gambit je nadmíru zábavná hra, ale realita jiné hry se rozplynula stejně rychle jako mlha nad zátokou.
Autoři vymysleli pro již existující postupy úplně jiná pravidla
Řekněme, že Afia je takový pirátský nindža Hayato z Shadow Tactics. Hayato, vcelku pochopitelně, jak mu vlastní naturel velí, se pohybuje ve stínech a nejradši vrhá hvězdice. Afia? Ta ovládá teleport, který funguje na krátkou vzdálenost, a tak může v rámci jednoho speciálního pohybu snadno skočit za záda nepříteli a ihned ho odpravit, aniž by musela přejít před zraky někoho jiného. Jenže zatímco jde na první pohled o úplně něco jiného, v praxi prostě jen hlavní hrdinka hry nevrhne šuriken, ale sama sebe. Místo, aby někam pohodila flašku saké (cigarety, karty, …) a zafixovala tak pohled nepřítele na daném místě, ho dokáže dočasně „zmrazit“ a zafixovat mu pohled silou. Jasně, zmrazit nepřítele v čase a nechat ho civět do blba mocnou magií zní mnohem fajnověji, ale nejde o nic jiného, než o glorifikovaný mechanismus z minula.
Přiznám se, že jsem malinko zklamaný, protože superhrdinské finesy mi v uších zněly nově, a teď, po čase stráveném v betě, vlastně vidím, že se pravidla „zase tolik nemění“… ale z druhé strany se mi líbí, co Mimimi dělá. Z druhé strany je totiž tenhle přístup vážně chytrý. Pominu-li následek, totiž že Shadow Gambit opět přinejmenším připomíná předchozí hry, pravidla světa se mění i přes stejné mechanismy, a líbí se mi, že hra tak úplně jinak reflektuje dění na obrazovce. Jde vlastně o drobnost, ale autoři vymysleli pro již existující postupy úplně jiná pravidla, která dávají absolutní smysl stejně jako předtím.
Díky tomu si mohli dovolit také drobné novinky. Marley, loď, je nově hubem, do kterého se budete vracet. Afia bude zjevně hlavní hrdinkou, a k ní jen přibalíte křoví v podobě posádky, kterou musíte prvně oživit, abyste ji následně mohli vzít s sebou na misi. Já tak například vybral kuchaře Toyu, ale mohl jsem si vzít někoho jiného a do nadcházející mise bych šel s úplně jiným skillsetem. Každá postava je totiž pořád unikátní, a tak mě musela nejprve opička Estelle doprovodit do magického podpalubí, kde jsem si osahal v rámci tréninku to, co Toya dovede.
Jakmile máte vybráno, kam se pluje, a kdo vlastně pluje, dojde na detaily. Novinkou je kromě hubu třeba i určování místa vylodění. Jakkoliv taky nejde v rámci žánru o nic světoborného, v rámci logiky hry je přece samozřejmé přemýšlet nad tím, kam se s Marley dopravíte, kde ji zaparkujete a odkud už se budete potácet dál jako suchozemské krysy.
Právě zasazení dělá strašně moc, protože jinak je Shadow Gambit až nebezpečně podobný svým předchůdcům. Bude vás otravovat s neustálým ukládáním – které v rámci světa též zapadá do magických pravidel – bude vás učit, jak funguje kuželový výseč reprezentující pohledy nepřátelských vojáků, jak se mění v noci a se zdrojem světla poblíž, představí vojáky, které nepůjde přilákat nebo dokonce ani zabít, na konci vám zrekapituluje vaše kroky… To už jsme viděli. Není to špatně, avšak dokládá to, že Shadow Gambit vlastně v tomto směru bude tradiční hrou. Tradiční, téměř jistě můžeme říct skvělou hrou. Nikoliv revoluční.
