Reklama

První krůčky novými lokacemi v tomto DLC jsou poklidné a malebné. Obří řetěz, který spojuje dva kusy pevniny, nabízí netušené výhledy do vzdálených končin, které po vzoru prvního dílu téměř všechny v průběhu času navštívíte. Sněhobílá pokrývka, jež vytváří velmi zvláštní a až zneklidňující zasněnou atmosféru, ale okamžitě odhalí svou pravou tvář.

Nebrodíte se totiž po kotníky ve sněhu, nýbrž v jemném popílku, jehož původ si snad ani není třeba domýšlet. I pod ním se ovšem dovedou skrývat nepřátelé a připravit vám nejednu pernou chvilku dvojitého vpádu do zad, zatímco vy se snažíte kličkovat před letícími projektily zepředu. Tohle DLC není pro slečinky, a to ani na Dark Souls poměry. Však se do něj také dostanete až po poražení jednoho z nejotravnějších bossů v celé hře, zejména pro nedobře stavěné melee postavy. Old Iron King si svoji pevnost Iron Keep střeží ohnivou rukou a teprve po jeho pádu, který je tak jako tak pro dokončení hry nezbytný, budete vpuštěni do jeho skutečného hájemství.

Zatímco první přídavek nabídnul tři velmi odlišné lokace, jejichž propojení nemuselo být vždy úplně hladké, zde je vám od začátku jasné, že jste vstoupili do obří pece, které vládne železo, láva a hrubá síla. Nepřátelé, na které zde narazíte, nemají slitování a kromě toho, že jejich útoky bolí i mimořádně odolné postavy, nabízí někteří z nich velmi (ne)příjemný bojový twist, kdy vás mohou poškodit i ve chvíli relativního bezpečí. Platí to jak pro boj na blízko, tak na dálku. Možná se připomenutí, že zabít vás tu může v jediné chvilce zaváhání totálně vše, rovná nošení dříví do lesa.

Hra stále drží perfektní balanc mezi výzvou a frustrací, kdy se sice můžete pohyby protivníků naučit, ale jistou výhru v boji vám to stejně nepřinese.

Ovšem zatímco v původní hře jste si mohli většinu nepřátel vylákat a zničit bez větších problémů, zde se (ve stylu jedničky) budete neustále ohlížet a skutečně se bát, když před vámi v úzké chodbě zarachtá brnění. Hra si přitom ale stále drží perfektní balanc mezi výzvou a frustrací, kdy se sice můžete pohyby vašich protivníků jakžtakž naučit, ale jistou výhru v boji vám to stejně nepřinese.

Druhá mimořádně podstatná část tohoto přídavku je objevování. Spletitá síť chodeb, spínačů, zavřených dveří, zdánlivě nefunkčních výtahů a vábících mříží, je vhodným prostředím pro hru jako Dark Souls a snaha autorů vytvořit co nejsložitější, ale zároveň dobře zapamatovatelná a logicky pospojovaná místa, je mimořádně vítaným prvkem.

I rozdělení finálních protivníků, kteří jsou zde celkem tři, je šikovně rozvrstveno do tří klíčových míst celého přídavku a pokud je budete chtít zabít (1 povinný, 2 nepovinní), sami si projdete 90% všech lokací. Předmětů, které zde najdete, je sice pocitově o něco méně, než v minulém DLC, ale zase jde o věci, které minimálně na zkoušku zařadíte do svého arzenálu.

Jeden předmět vypadne i ze závěrečného bosse, a pokud jsme si minule maličko stěžovali, že nám poslední souboj přišel jednoduchý, zřejmě nás za to stihl spravedlivý trest. Síla posledního protivníka se totiž odvíjí od počtu soch, které kolem něho necháte stát. A ne, klasickým sekáním je zničit nemůžete.

Po několika zcela marných pokusech se osvědčila až parta čtyř nabušených postav, kdy dvě kompletně obětovaly souboj ve prospěch maximálního brnění a obřích štítů, zatímco zbylí dva buď sporadicky švihali mečem, nebo sesílali kouzla. Vzhledem k obřímu uspokojení, které se dostavilo s hláškou o jeho poražení, si přesně takto představujeme zábavu, která má být esencí Dark Souls. I proto nelze tento přídavek hodnotit jinak, než absolutní známkou a doporučit ho i těm, kteří nemají v plánu kupovat závěrečný díl „rozšiřující“ trilogie.