Reklama

Fanda! Řidič kamionu, který mě každým dílem série 18 Wheels of Steel doprovází, nyní nastupuje do jiné společnosti a dokonce za volant dostává i nové sedadlo. Jenže, zdá se být pohodlnějším řešením?

(„Drtikol“ Fanda přijíždí na určené místo dodávky, kde už na něj čeká skladník Tonda. Je 5 hodin ráno a ukrutná zima.)

Tonda:Nazdar Fando, konečně jsi dorazil, už jsem ti chtěl volat. Kde ses poflakoval?
Fanda:Ále, pohádal jsem se s manželkou. Poslední dobou mám totiž na rodinu málo času, znáš to - práce se valí ze všech stran. Když jsme u toho, prej tu pro mě máte nějaký zboží…
Tonda:Jojo, nějaký hnusný jídlo v plastu. Nechápu, jak to lidi můžou kupovat, natož žrát. Každopádně to máš odvést někam na sever Kanady, bližší informace máš napsaný v lejstrech. Koukám, že seš nějakej zvadlej, tak si ještě hoď šlofíka, my ti to zatím naložíme.
(po 3 hodinách)
Tonda: Hotovo, všechno máš připravený, takže můžeš vyrazit.
Fanda:Díky, stěrače mi snad stírají, světla svítí a řidičák nepotřebuju. Ale narovinu…už mě to nebaví!

Fanda truchlí!

Ne, řidiči kamiónů to opravdu nemají lehké, když pro svou práci musí tolik obětovat. Ekonomická krize navíc negativně postihla tuto oblast v nemalém měřítku, což situaci jenom zhoršuje. Na herní scéně se v podobě nového dílu populární kamionové simulace nepropouští zaměstnanci, nýbrž zábavné prvky. Nevím, zda se autoři chtěli přiblížit reálnému náhledu na svět, každopádně to byl jednoznačný krok zpět, zcela nepochopitelný. Takřka po všem, co zdobilo předešlé díly série, jako by se slehla zem. Momenty, kdy jsme během jízdy byli nuceni přihlížet na stav paliva či ručičky ukazující aktuální rychlost kvůli dotěrným policistům, už jsou zkrátka pryč. Fanda v novém zaměstnání ani nepovýšil, ba naopak, už nemůže jako dřív vést marketing spojený s dokupováním a organizací vlastních kamiónů, neboť se stává pouhým řadovým zaměstnancem firmy. Neustále si kladu otázku: Proč? Proč se od osvědčených herních principů ustoupilo? A stále si na ni nedokážu rozumně odpovědět. Samotná kariéra se totiž prezentuje velice nemotivujícím způsobem, její jádro je až přílišně jednoduché a monotónní. Veškerý náboj „zábavy“ spočívá ve výběru zakázky a pak alou z bodu A do bodu B, po jejímž splnění se otevřou zakázky další, toť vše.

Fanda jede!

Po stránce jízdního modelu se hra zařazuje na rozmezí simulace – arkáda. A narovinu říkám, že dopravit zboží na určené místo dokáže snad každý, otázkou však zůstává – v jakém stavu. Můžete jet jako blázni, abyste dorazili včas, ale riskujete tím zároveň ztrátu z konečného ohodnocení, to když vám „zadek“ ujede a potká se s protijedoucím vozidlem. Taktéž se nabízí možnost obezřetné, jenže dost uspávající jízdy, za níž vás nikdo pořádně neocení. Zákony? Na ty se tu kašle! Semafory ať si svítí, jak chtějí, zkrátka dupnout na plyn a jet hlava nehlava, třeba i mimo silnici.

Osobně jsem preferoval pohled zvenčí, ačkoliv kokpit poskytuje také velmi přívětivou alternativu. Hlavním důvodem nebyla ani tak lepší kontrola přívěsu, nýbrž krásný rozhled na krajinu, který při častých rovinkách přijde vhod. Nejprve zraky upřeme do zasněžené Kanady, kde malé riziko představují ledové plochy, jež jsou mimochodem z fyzického hlediska nepochopitelně rozmístěné. Pak se naopak popereme s písečnou Austrálií (jízda v levém pruhu) a brány se koneckonců otevírají i v jižní Americe, místě protkaného horami se spoustou úzkých cestiček. Zní to krásně, že? Každé místo je něčím výjimečné a specifické, ale krátké pozdvižení bohužel trvá jenom do doby, než si odbudete na daném prostranství premiéru. Protože všechny jsou zároveň pusté a prázdné.

Fanda usíná!

Vlastně jsem měl po celou dobu pocit, jako kdyby svět postihla 3. světová válka. I když se rozhlížím jakýmkoliv možným i nemožným směrem, živáčka nevidím. Sem tam se mihne nějaké auto, vrtulník, popřípadě kolega s kamiónem, kterému můžete poslat leda pozdrav „tydýýýt“, jinak kde nic, tu nic. Projíždění městskou čtvrtí nepřichází v úvahu, neboť taková místa tu prostě neexistují, a to je škoda. Navíc je délka uměle protahována opakovanou jízdou těmi stejnými lokacemi a trasami, jejichž uspávací účinky neznají mezí. Člověk při těchto momentech doslova slintá nad těmito mocnými zařízeními, díky nimž by se mohl absolutní nudě zcela vyhnout, avšak já jsem zvolil vlastní způsob: jízda + kafe. A rádio? Ne, každý kamion jako by byl zakletý a tak se s žádnou písničkou, ani trapnými hláškami od nabubřeného moderátora nemáme možnost setkat. K velkému posunu vpřed dospělo alespoň grafické zpracování, které zčásti zabraňuje, aby se hra stala totálním propadákem. Textury a modely jsou nyní o dost přívětivější, přičemž hardwarové nároky jsou kladeny poměrně nízko. Ale jak už bylo řečeno, to hru zkrátka nezachrání.

Nyní se tak nabízejí dvě možnosti, jak bude celý příběh zakončen. Buď se série 18 Wheels of Steel vzchopí a vytáhne se s dalším dílem, ale už několikanásobně lepším. Nebo v propasti zůstane pohřbena, k čemuž doufám nedojde. Na co sázíte vy?

Verdikt

Fanda za volantem usnul, naboural a přívěs, v němž byla ukrytá zábava, ztratil. Teď je z toho pohroma! Copak asi řekne šéfovi? Že zařadil mikrospánek, ze kterého ho nemělo šanci nic vykolejit? No, vlastně by tímto zvolil velice výstižné vyjádření situace a dokonce by přitom ani nelhal.