Splinter Cell: Conviction Recenze Splinter Cell: Conviction

Splinter Cell: Conviction

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

20. 4. 2010 22:21 19
Reklama

Uvěřit raným slibům autorů, že budeme moci procházet žijícím světem v kůži Sama Fishera a používat prakticky kterýkoliv předmět k odlákání pozornosti nepřátel by bylo bláhové, neboť nic není v případě nového Splinter Cellu dále od pravdy. Od začátku až do samotného konce (který je mimochodem otevřený až hanba) totiž jdete po přesně nalinkované cestičce, z níž ani jednou nesejdete. Jenže pokud bychom vám to neřekli, tak byste si toho pravděpodobně ani nevšimli, neboť se díky tomuto jednoduchému „omezení“ se mohli tvůrci plně soustředit na to, aby mohli naprosto každou arénu, v níž se objevíte, naplnit úžasnými, převážně skriptovanými prvky až po okraj. Ano, arénu, neboť se v jednotlivých úrovních pohybujete vždy v rámci několika uzavřených segmentů, které jednak působí jako checkpointy, jednak si v nich můžete doplnit střelivo a vylepšit své vybavení za nasbírané body a jednak se jedná o poměrně inteligentní způsob, jak za vámi v určitý moment lidově řečeno zabouchnout dveře a přestat se starat o tu část hry, kterou jste se právě proplížili.

Tři světla ve tmě

Ačkoliv by se mohlo zdát, že nový Splinter Cell se přiklonil mnohem více k akčnějšímu pojetí, prvek plížení je stále velmi důležitý, nejen proto, že už proti přesile dvou protivníků tváří v tvář nemáte prakticky žádnou šanci. Na první pohled nezvykle působí stav, ve kterém jste před očima strážců schováni ve stínu. Obrazovka se totiž změní v černobílé divadlo, na jehož jevišti neztratili barvy pouze nepřátelé a aktivní pasti, které můžete použít k jejich likvidaci. V praxi to potom vypadá tak, že svou pistolí (která má nekonečně nábojů, což někomu možná může přijít jako úlet, ale opravdu jde o velmi pozitivní změnu) odstřelíte několik světel a obrazovka se kompletně ponoří do černobílé barvy. Pomalým našlapováním u zdi si označíte jednotlivé nepřátele a následně máte dvě možnosti. Buď každého z nich (téměř nikdy se nestane, že by proti vám chodili pěkně po jednom, abyste je mohli v klidu odpravit) sejmete pěkně ze zálohy zpoza rohu, anebo jednoho z nich vylákáte od ostatních a jedním škubnutím mu v temném koutku zlomíte vaz. To je nejen efektní, ale rovněž nutné, neboť právě tak si nabijete takzvaný „Takedown“ ukazatel a zároveň se aktivuje schopnost odpravit více označených protivníků najednou prostřednictvím jediného tlačítka. To je v některých situacích naprosto nezbytné a je jen dobře, že se autorům povedlo takto klíčový herní prvek udělat natolik vizuálně atraktivní, že ani jeho neustálé opakování nepůsobí nijak repetetivně a nuceně.

Stejná situace je i u plně skriptovaných výslechů příběhových postav, jenž zde plní roli jakýchsi finálních bossů jednotlivých úrovní. Nikoliv však v tom smyslu, že byste do nich museli vyprázdnit několik zásobníků, což je jen dobře, ale tak, že někoho za působivých nájezdů kamery chytíte pod krkem a následně z něj, opět velmi efektně, vymlátíte vše, co potřebujete v danou chvíli vědět. Vzhledem k tomu, že se tyto výslechy vyskytují ve hře hned několikrát, by se dalo předpokládat, že zhruba při třetím vás přestanou bavit a vy je budete pouze znuděně odklikávat. Opět tomu tak naštěstí není. Jde o tak mistrovsky nasnímané a naskriptovaná scény, že je doslova radost na ně pohledět opakovaně a zkoušet, zda jste skutečně využili všech aktivních bodů v každém výslechu.

Agent bez zábran

Ony postavy jsou však pouze jedním z mnoha způsobů, jakými se posunuje příběh kupředu a vzhledem k tomu, že právě postupné odhalování motivací všech postav je tím hnacím motorem, který vás udrží u hry na mnoho hodin, by od nás bylo nefér cokoliv vyzrazovat. A i když se nejedná v rámci širší popkultury ani počítačových her o nic převratného ani extra důmyslného, je vše zpracováno s téměř až filmovou precizností, která vás donutí uvěřit, že nehrajete hru, nýbrž se díváte na velkorozpočtový hollywoodský spektákl. Tomu odpovídá i struktura všech úrovní. Byť se hrací doba pohybuje kolem deseti hodin na prostřední obtížnost, tak prakticky nelze najít jediné hluché místo, které by působilo jenom jako předěl mezi jednotlivými „fun“ událostmi. i lokace, které působí na první pohled obyčejně, bývají ozvláštněny první pohled tak banální věcí, jakou může být několik otevřených oken, či kancelářské stolky. Zde totiž nelze počítat s těmito obvyklými výplněmi jenom jako s účelovou vatou. Pokud totiž nechcete neustále nahrávat uloženou pozici, tak zkrátka musíte využívat naprosto všech možností prostředí, které jsou před vás kladeny. Těžko říct, jak toho autoři docílili, ale právě ona nutnost využití prostředí je do hry zakomponována tak skvěle, že si vlastně ani neuvědomíte, že jej využíváte od samotného začátku.

Nejvíce vyniknout dává práci level designérů nikoliv příběhová část, nýbrž kooperativní multiplayer. Ten se odehrává ještě před samotnou hlavní dějovou linkou a místo Sama Fishera se vám dostanou pod ruku speciální agenti Archer a Kestrel. Ty mohou dva hráči ovládat jak online přes internet, tak v režimu rozdělené obrazovky, který ovšem není vždy ideální a zejména ve chvíli, kdy jeden hráč je ve stínu a druhý ne (tedy jeden má černobílou obrazovku a druhý barevnou) se nedá o nějakém pohodovém hraní mluvit. Pokud se však přes tuto drobnou chybku přenesete (popřípadě budete hrát výlučně online), budete odměněni hned několika hodinami výtečné kooperativní zábavy, která ovšem stojí a padá s tím, jak jsou oba hráči schopni se domluvit na postupu a ochotě zůstat skrytí zrakům strážců. Vzhledem k tomu, že je možné svého kolegu oživit, pokud schytá až příliš velké množství střel, totiž uměle odpadá prvek napětí v případě, že i jeden hráč si Splinter Cell: Conviction splete s obyčejnou střílečkou. Tu si totiž lze vyzkoušet ve speciálních misích, v nichž musíte odrážet jednotlivé vlny nepřátel a ještě se přitom chránit elektrický generátor. Díky tomu rapidně stoupá tempo celé hry a je prakticky nemožné v tomto módu čekat celou věčnost někde v koutku a doufat, že se prostor vyčistí sám.

Tiché našlapování

Doposud jsme se vůbec nezmínili o audiovizuální stránce a věřte, že byl důvod, proč si ji nechávat až na samotný závěr. Je totiž naprosto bezchybná. Pokud si člověk uvědomí, že rozhodně nebylo nijak jednoduché zahrnout plynulé přecházení mezi barevnou a černobílou paletou, tak ještě více musí vyzdvihnout práci grafiků, kteří při konstantním framerate odvedli skutečně výbornou práci. Ačkoliv se pohybujete většinu času na místech, kde kromě vás a nabroušených stráží nikdo není, máte pocit, jako by okolní svět skutečně žil. A je toho docíleno velmi jednoduchými prostředky – kupříkladu ve velitelství Third Echelonu (které je vymodelováno přesně tak, jak si ho pamatujeme z předchozích dílů) stačí obyčejné blikání serverů za prosklenými zdmi a hned cítíte, že neprocházíte anonymní chodbou, kterou si designér vysnil ve svých představách, ale místem, které by potenciálně kdekoliv v realitě mohlo existovat. Naprostou pastvou pro oči pak je i obyčejné znázornění vašeho aktuálního úkolu, které není řešeno formou klasického informačního dialogu, ale promítá se přímo do herního prostředí, podobně jako záběry z promítačky. Těžko se to popisuje, ale vypadá to naprosto úžasně. Zvuky (a hudba) jsou na tom ještě lépe. Fisherovy průpovídky po úspěšných likvidačních střelách (opět hlas Michaela Ironsida), „cvakání“ vaší výstroje, efekt při zapnutí elektronických brýlí, to vše dotváří unikátní atmosféru, která se v herním světe nedá k žádné jiné sérii přirovnat. I proto je Splinter Cell: Conviction tak skvělý. I proto vám ho bez jakýchkoliv okolků doporučujeme.

Splinter Cell: Conviction
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360
Apple Mac

Verdikt

Revitalizace celé série se povedla na jedničku. Nový Splinter Cell ukazuje směr, kterým by se mohly vydávat špionážní akce nového tisíciletí a zároveň okamžitě nasazuje laťku proklatě vysoko.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama