Zavzpomínejme na Wolfenstein 3D. Otec žánru FPS slaví třicet let

Právě dnes, 5. května, slaví kultovní střílečka Wolfenstein 3D třicet let. TŘICET! Jestli se po přečtení téhle číslovky někteří z vás cítí staří, tak ano, je to tak. Na druhou stranu, jste mohli sledovat tři dekády herního vývoje, a to je na tom krásné. Titul přinesl naprosto nové, nepoznané součásti herního průmyslu - realtimovou střílečku z pohledu první osoby, epizodický obsah a speedrunning. Nyní si naservírujeme porci nostalgie, u které si také povíme, jak tenhle herní chod koštuje po tak dlouhé době.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

• Vývojář: id Software
• Vydavatel: Apogee Software
• Datum vydání: 5. května 1992
• Vyšlo na: DOS, PC-98, SNES, Jaguar, MacOS, Acorn Archimedes, Apple IIGS, 3DO, Game Boy Advance, Linux, iOS, Android, Xbox, Xbox 360, PS3
• Žánr: střílečka z pohledu první osoby (FPS)
• Významní tvůrci: Tom Hall, John Romero, John Carmack, Adrian Carmack
• HW nároky: počítač IBM PC 286 (doporučeno PC 386), 528k konvenční paměti (doporučeno 2 MB), 8 MB volného místa na pevném disku
• Nyní seženu na: Steam (4,99 eur), Xbox Store (119 Kč)

První pořádná střílečka

Abych uvedl věci na pravou míru, tak musím přiznat, že mě vydání Wolfenstein 3D v roce 1992 minulo, protože jsem tahal kačera až o tři roky později. Tohle nebude žádné vzpomínkové psaníčko do Hrejíčka o tom, jak svět byl tehdy růžový a jednorožci prděli duhu. Naštěstí jsem fanouškem retro hraní a Wolfenstein 3D jsem si jen tak pro zábavu v minulosti vyzkoušel, ale až nyní jsem si ho pořádně zahrál, jelikož jsem si ho pořídil na Steamu. Takže následující řádky by mohly potěšit už z principu starší hráče, ale také ty mladší, pro které to bude minimálně zajímavý výlet do minulosti. Protože bez Wolfa 3D byste si teď sotva zahráli dnešní „CoDéčka“.

Wolfenstein 3D proslavil žánr stříleček z pohledu první osoby s pohybem v reálném čase, a položil základ moderním titulům. Úžasné na tom je, že když si hru spustíte právě teď, tak vám to vlastně vůbec nebude připadat špatné. Zastaralé? Ano. Prkenné? Jak obrana Manchesteru United. Ale pořád zábavné.

V té době šlo samozřejmě o velký pokrok, vypadalo to božsky a potřebovali jste mít novější „herní stroj“.

Nechme stranou, že grafika je samý pixel, to se u takhle staré hry dá očekávat. V té době šlo samozřejmě o velký pokrok, vypadalo to božsky a potřebovali jste mít novější „herní stroj“, například IBM PC 386. U devadesátkových titulů šlo především o hratelnost.

Ta je naprosto jednoduchá. Jen se chodí a střílí. Na výběr je ze čtyř zbraní - bajonet, pistole, samopal a kulomet, které mají stejný typ munice. Stačí tak sledovat jen dva ukazatele na primitivním uživatelském rozhraní, a to hodnotu zdraví a počet nábojů. A pak už jen postupovat labyrintem úrovní. Zní to fádně? Tak trochu, ale přesto hra nabízí výzvu, a to kvůli své obtížnosti.

Lze ji nastavit podobně jako v novějších (rebootovaných) dílech. Ze začátku vám stačí jakás takás přesnost a nacisty zastřelíte na jednu ránu. Čím dál se ale dostanete, tím častěji narazíte na odolnější typy nepřátel, kterým taky stačí málo pro to, aby se vám obrazovka „zalila krví“.

Jelikož máte jen tři životy, tak je opatrnost rozhodně na místě. I dnes se budete naklánět před monitorem, zatímco se ve hře pokusíte nakouknout za roh, zda tam nečíhá Helmut se samopalem, který ještě stihne zakřičet „Halt!“. Takhle s vámi, prosím pěkně, cvičí stará pixelová grafika. A nakonec  vám taky pěkně zatopí SS generálové alias bossové se samotným Adolfem Hitlerem . Frustraci ale dáte stranou, protože už budete chyceni do pixelové krvavé řeže. Jediné, co vás bude zajímat, je hotová mise.

Tady jsem už byl, ne?!

Co se mi na hře nejvíc líbí, i na současné poměry, je level design. Kdybyste měli možnost pohlédnout na mapy z ptačí perspektivy, opravdu by vám připomínaly bludiště. Jde prostě o systém chodeb s několika místnostmi a jen jednou správnou cestou pro postup do další úrovně. Tu musíte najít, a tak většinou „bloudíte“ labyrintem, přičemž narazíte na slepé vedlejší místnosti a chodby, kde ale najdete zbraně, náboje, lékárničky, poklady pro vyšší skóre a samozřejmě nácky. Šťastlivcům se podaří objevit i skryté místnosti za obrazy či stěnou. Když se na tohle podíváme retrospektivně, ve své době to bylo opravdu něco nemyslitelného.

Kdybyste měli možnost se podívat na mapy z ptačí perspektivy, opravdu by vám to připomínalo bludiště.

Jelikož ve hře není žádná mapa, tak si musíte dobře pamatovat, kudy jste už šli, jinak se může stát, že se budete motat v kruhu. Místo drobků tvrdého chleba poslouží mrtví němečtí vojáci, ale tenkrát samozřejmě stačila tužka a papír pro črtnutí jednoduché mapky. No, jen se přiznejte, že jste to dělali. Obzvlášť zpětně hledat všechny klíče musel být masakr. Ano, abyste se dostali dál, potřebujete klíč.

Nicméně není nutné se bát rozsáhlých úrovní, protože ty rozhodně nedosahovaly rozměrů otevřených světů, ale kvůli podobně vypadajícímu prostředí a množství dveří prostě můžete ztratit orientaci v prostoru. A nebo ne, a jenom já jsem takový noob, což by nebylo žádným překvapením.

Ironií je, že zrovna tvorba úrovní byla podle Johna Romera, spoluzakladatele id Software a projektového specialisty při vývoji Wolfenstein 3D, „příliš nudná“.  „Úrovně Wolfensteina 3D bylo tak jednoduché navrhnout, protože ve hře nebylo tolik prvků, jako například v Commander Keen nebo Doomovi,“ vysvětlil Romero.