Vyzkoušeli jsme novinky od Daedalicu. Zaujme superhrdinská tahovka nebo cirkusový horor
Seznam kapitol
Před pár týdny jsme dostali pozvání na velmi příjemné odpoledne strávené v kancelářích německého studia Daedalic Entertainment. To nám samozřejmě chtělo ukázat vlastní tvorbu, o které se rozpovídáme později, vedle toho ale ukázalo i novinky od studií, které zastupuje v roli vydavatele. Jde o menší tituly od mladých studií, to ale neznamená, že si nezaslouží pozornost. Některé totiž působí velmi nadějně.
Daedalic nedávno na trh dotáhli povedenou taktickou strategii Inkulinati nebo multiplayerový horor Barotrauma. Co nás ale čeká v nejbližší budoucnosti?
Capes
Do ruky jsme dostali supehrdinskou tahovou akci Capes australského studia Spitfire Interactive. Ta se nijak netají inspirací v sérii XCOM, případně v aktuálnější superhrdinské variantě Marvel’s Midnight Suns. Neopírá se ale o žádnou známou superhrdinskou licenci. Místo toho spoléhá na původní scénář, za kterým má stát autor kultovních Freedom Force. Jestli je to dobře nebo špatně je asi dost individuální záležitost. Někdo na dobře známé hrdiny nedá dopustit, jiné už můžou unavovat a přivítají tak svěží jména. I když ani tentokrát nevybočujeme z klasických žánrových klišé a inspirací.
Ne, Capes není nějaká geniálně přelomová záležitost. Z prvních pár desítek minut hraní ale soudím, že jde o řemeslně poctivou tahovku s poměrně zajímavým settingem. Hra vás vezme do dnes poměrně populární varianty světa, kde kladní hrdinové dávno prohráli a otěže drží pevně v rukou ti zlí. Jako obvykle je pak vaším úkolem seskládat tým různě motivovaných outsiderů, kteří zlounům zatnou tipec.
K dispozici bylo několik úvodních misí s rekrutováním základních postav. Postupně jsem se tak naučil používat teleportující se vražedkyni, těžkotonážního obrněného ranaře porostlého krystaly nebo superinteligentního telekinetika upoutaného na invalidní vozíček. Moudří asi už tuší, odkud plyne inspirace, z hratelnostního hlediska jde ale o naprosto adekvátní zábavu. Páteř tvoří tahové souboje s chytrým využíváním schopností, důležité je pak především kombinovat jednotlivé hrdiny. Jejich specializace umožňují různě posilovat konkrétní útoky, pokud hrdinové stojí blízko sebe a získávat tak výhodu nad poměrně tuhým nepřátelským odporem. Jen škoda, že jsme se nemohli postavit i zajímavějším nepřátelům, než celkem generickým mlátičům, i když věřím, že to je spíše záležitostí úvodu hry.
Na první pohled odhaduji, že Capes nebudou bůhvíjak výpravným a ambiciózním supehrdinským eposem, právě trochu komornější a uzavřenější pojetí ale může nahrávat fanouškům, kteří u tahovky nechtějí nutně trávit desítky hodin. Potěší i tradičně stylové komiksové zpracování grafiky a animací nebo fajn soundtrack. Bohužel zatím chybí slibovaný dabing, což si ostatně můžete sami ověřit ve volně dostupné demoverzi.
Wanderful
Zatím dost záhadná zůstává novinka od partičky Tiny Roar. Wanderful sami prezentovali jako titul, který vás má potěšit na oko i na duchu. Při samotném hraní pak pochodujete s roztomilou postavičkou neobjeveným světem, sbíráte papírky odemykající nové dílky a z nich pak svět dále rozšiřujete, abyste mohli prozkoumávat další zákoutí a odemykat další prvky. Jednotlivé součástky pak musíte kombinovat, abyste dosahovali silnějších efektů a odhalování větší části mapy.
Na vlastní kůži můžu ocenit třeba opravdu působivou a kouzelnou grafiku s detailně zpracovanými domečky, vlnící se trávou nebo žlutými políčky u farem. Upřímně jsem ale zvědavý, jak se autorům povede na zajímavý koncept naroubovat zajímavější herní mechanismy a slibované vyprávění příběhu. Zatím totiž Wanderful působí jako dost jednoduchá honba za nejvyšším skóre.
Nebo jsem možná jen princip úplně nepochopil. Wanderful by totiž měl být hlavně meditativní, uklidňující a roztomilá zábava podporující hráčovu fantazii. K ruce jsme navíc dostali jen velmi, velmi raný alfa koncept. Uvidíme, kam se do budoucna posune.
Reveil
Měli jsme tu roztomilost, z opačného konce spektra pak přichází Reveil od studia Pixelsplit. Ten slibuje nervydrásající psychologický horor zasazený do prostředí cirkusu. Fanoušci krvavých klaunů, hracích skříněk a strašidelných hradů se zřejmě mají na co těšit, já upřímně z první ukázky příliš odvařený nebyl. Klasická hororová zábava postavená na řešení hádanek, prozkoumávání světa a utíkání před nepřáteli, kterým se nemáte jak bránit, na mě prostě působila příliš až příliš genericky.
Postupem času jsem ale ve vztahu ke hře trochu pookřál. Musím uznat například velmi povedenou grafiku a atraktivní zasazení, které i jinak dost vyčerpanému subžánru hororových walking simulátorů z východu má co nabídnout. Faktem také je, že tvůrci opakovaně slibovali, že se postupem času zdánlivě standardní hororovka otočí o 180 stupňů a úplně vám zamotá hlavu. Pozdější surrealistické sekvence také působí hodně zajímavým dojmem a z hraní se pak stává skutečně psycho zážitek.
Ve finále na mě udělal dojem i příjemný pokec s autory na pohodlném gauči v hotelovém baru někdy ve dvě ráno. Z malých střípků, které jsme při zákulisním povídání posbírali vyplývá, že by nakonec mohlo jít o hodně zajímavou zábavu, která klame tělem.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
