Sbal prachy a vypadni aneb kontroverzní crowdfundingové projekty | Kapitola 2
Ne všechny crowdfundingové kampaně mají šťastný konec. Pojďme si připomenout nejznámější projekty, které nedopadly tak, jak si jejich podporovatelé představovali.
BOHEM VE HŘE PETERA MOLYNEUXE
V žebřících velikánů herní branže se s železnou pravidelností objevuje jméno Petera Molyneuxe, který má na svědomí Dungeon Keeper, Black & White nebo Fable. V poslední době je však spojován spíše s kontroverzními projekty, kam můžeme zařadit také Godus.
Na Kickstarteru na projekt vybral přes 526 tisíc liber, fanoušci ochotně přispěli také díky tomu, že Molyneux nasliboval plno nadčasových herních prvků a také odměn. K tomu navíc odstartovala soutěž o pozici pána veškerého tvorstva, kterou ovládl Bryan Henderson. Jako první rozlousknul tajemství zakódované v aplikaci Curiosity – what’s inside the cube, čímž si mohl nárokovat pozici boha v multiplayerové části Godus.
Mnohem zajímavější byla druhá část odměny, Henderson si měl totiž sáhnout i na podíl z prodejů hry. To by ale nesmělo jít o projekt pod vedním úlisného Molyneuxe, který se ze svých slibů začínal pomalu vykrucovat. Hendersonovi pak zřejmě pomalu začalo docházet, že z něj nebude ani bůh, ani boháč. Studio 22cans následně přiznalo, že na některé slíbené prvky zkrátka nedojde. Hra se dostala do předběžného přístupu, trpěla však na freemium model nastavený v mobilní verzi, kde na hráče neustále útočily mikrotransakce.
Původní hra se multiplayeru nikdy nedočkala, na něj došlo až v případě Godus Wars, samostatné hry, v níž se více či méně promítla původní vize. Nezapomnělo se ani na Hendersona, mladík zde skutečně ztvárnil jednoho z bohů, jemuž se ostatní hráči museli postavit. Nutno dodat, že se ani tento “spin-off” nedokázal vymanit z předběžného přístupu, navíc sbírá jedno špatné hodnocení za druhým.
DO VESMÍRU S CHRISEM ROBERTSEM
Velké nápady nosí v hlavě také Chris Roberts, který má na svědomí patrně nejambicióznější projekt, jaký se kdy na Kickstarteru objevil. Tvůrce série Wing Commader v roce 2003 pod křídly Microsoftu vydal sandboxový vesmírný simulátor Freelancer. V něm se ale dostatečně neodrazila původní vize, což měl napravit Star Citizen.
Na Kickstarteru se projekt objevil už v roce 2012 a vybral více než 2 miliony dolarů. Další peníze pak vývojáři z Cloud Imperium Games vybrali skrze vlastní metody. Jedna věc se Robertsovi musí nechat. Fanoušky projektu dokázal přesvědčit, že půjde o nevídané dobrodružství, kterého zkrátka musí být součástí. Aniž by tedy nějaká hra existovala, docházelo k masivním investicím do virtuálních vesmírných plavidel, jejichž cena se mohla vyšplhat až k 15 tisícům dolarů.
Star Citizen měl dle původních plánů vyjít v roce 2014, čekání na projížďku lodí za tisíce dolarů se ale maličko protáhlo. Není se tedy čemu divit, že někteří z podporovatelů požádali, aby jim peníze byly vráceny. I v současnosti lze jen těžko říct, kdy hra skutečně vyjde, představu totiž pravděpodobně nemá ani sám Roberts.
TVOŘÍME VLASTNÍ KONZOLE
V roce 2016 se objevila skupina nadšenců, kteří se chystali na návrat do historie. K tomu měla posloužit konzole Coleco Chameleon spoléhající na klasické cartridge. Společnost Coleco uvěřila, že jde o zajímavý projekt, neváhala ho tedy zaštítit vlastním jménem a licencí. Následně se ale ukázalo, že nešlo o dobrý tah.
Ještě před spuštěním kampaně na Kickstarteru došlo v New Yorku na prezentaci, během níž byl k dispozici prototyp. Účastníci se trochu podivovali, proč jsou cartridge přelepeny neprůhlednou páskou, navíc jim bylo zvláštní, že konzole využívá ovladače typické pro staré konzole od Nintenda.
Velmi záhy vyšlo najevo, že žádný prototyp s největší pravděpodobností neexistoval. Ve skutečnosti šlo o základní desku klasické konzole SNES uvnitř šasi Atari Jaguar. Coleco krátce po kontroverzní prezentaci své plány raději opustilo.
Mnohem dál to dotáhl tým stojící za konzolí Ouya. Dostupným herním systémem stojícím na Androidu, s nímž bylo možné věnovat se oblíbeným mobilním hrám na velké obrazovce. Navíc se počítalo i s Minecraftem. Geniální nápad. Co se jen mohlo pokazit?
Těch problémů bylo hned několik. V první řadě jde zřejmě o neuspokojivé provedení samotné konzole. Levně bohužel působila hned na první pohled, snaha ušetřit navíc ovlivňovala i její funkčnost. Gamepad za 50 dolarů se opotřeboval za týden běžného používání, tlačítka se často zasekávala a D-pad byl velmi tuhý. Sice vyšla také vylepšená verze, ta ale mířila do přímého prodeje a ne k prvním investorům, kteří autorům pomohli projekt zafinancovat.
Na konzoli běžel pofidérní obchůdek nabízející hry nevalné kvality. Pokud se zde dobré tituly vyskytovaly, byly pohřbeny pod tím nejhorším, co se na Androidu dalo sehnat. Špatně se hrály na telefonu, ještě hůř na konzoli Ouya. Ať už člověk v kapse nosil cokoliv s tímto operačním systémem, s největší pravděpodobností se mohl pochlubit lepším výkonem.
Asi netřeba dodávat, že se konzole s komerčním úspěchem nesetkala. Společnost se nakonec nechala odkoupit Razerem, aby se vyhnula bankrotu. Julie Uhrman, která za celým projektem stála, se rozloučila ve velkém stylu. “Ouya je zážitkem, který se stane pouze jednou za život. Nyní odcházím najít ten další… Zůstaňte naladěni!” vzkázala na Twitteru.
Nezbývá než doufat, že se tým tvořící Bulánky podobným trampotám vyhne, že nepřijde o klíčového výtvarníka, neutratí všechny peníze za alkohol a striptérky a nebude se snažit přinést na trh novou revoluční konzoli. I když těžko říct, kde peníze ze Startovače skončí. Závěr traileru totiž naznačuje, že je nakonec shrábne organizovaná skupina agresivních polštářů.
