Q&Hrej - Rozflákali jste při hraní ovladač, televizi či cokoliv jiného? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Hraní her by sice měla být aktivita, při které se uvolníte, některé tituly jsou ale pravým opakem. I když nás baví, dokážou nás pěkně vydeptat či dokonce rozzuřit. Není pak výjimkou, že při těchto situacích lítají vzduchem myši, sluchátka, ovladače či pěsti do televize. Jste také takovým hráčem, nebo dokážete udržet své emoce při zemi?
ALEŠ - VÝHODNÉ BOUCHÁNÍ DO STEHEN
Jsem spíše kliďas a naštvat mě na takovou úroveň, abych něco rozbil, to už by chtělo sakra vytrvalého antivaxera nebo slušnočecha. Dokonce bych mohl hrdě prohlásit, že kupříkladu křičet mě uslyšíte prakticky jen na koncertech a při fotbalu – tedy jen na místech k tomu určených. V herní formě mě takhle dokáže naštvat vlastně jen tu milovaná a jindy nenáviděná FIFA. Například v zápasech rozhodnutých v poslední minutě po chybě, za kterou jsem prakticky nemohl.
FIFA totiž odjakživa disponuje dvěma vlastnostmi, které dovedou vytočit prakticky každého. Jednou z nich je nemožnost rychlých obranných odkopů, díky které dostávám laciné góly prakticky už od ročníku 2002. Druhou jsou takové ty momenty, kdy si hra prostě řekne, že už jste toho vyhráli dost – a v takovém mači byste neproměnili snad ani penaltu do prázdné branky. Nicméně je férové dodat, že takové zápasy jsou běžné i v normálním fotbalu – a nemusíme chodit dál než do nedávného finále Ligy mistrů, kde Liverpoolu bohužel nestačila ani drtivá převaha střel 24:4. Nebo do finále Evropské konferenční ligy, kde Feyenoordu proti římskému autobusu nepomohlo ani držení míče 67 % a takřka dvojnásobný počet přihrávek. Inu, možná na tom něco bude…
Ale přiznávám, že někdy u ročníků 08-12 jsem v rámci rozvíjející se puberty a s ní souvisejících rozbouřených hormonů naštvaně bušil do polštářů a vlastních stehen. Obzvláště druhou možnost mohu vzteklým čtenářům vřele doporučit, poněvadž vás pak tělo nebolí jen na jednom, ale hned na dvou místech. Aneb vskutku výhodné řešení… Nikdy jsem ale nebyl naštvaný natolik, abych něco rozbil. A posledních 10 let už tyhle eskapády vlastně nebolí ani můj polštář, pěsti či stehna. Postupem času jsem totiž pochopil, že člověk se u hraní nemá vztekat, nýbrž bavit. A s touhle filozofií je to hraní nejen lepší, ale i méně bolestivé…
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
