Herní hudba vol. 3, výlet do Rudolfina za oslavou her filmovým orchestrem | Kapitola 2
Seznam kapitol
Jak dlouho už se hry srovnávají s filmy? A v jakých všech ohledech? Hráči rádi opakují, že herní průmysl ten filmový už dávno dohnal, a do jisté míry je to bezpochyby pravda. Hry coby umění jsou aktuálně na svém vrcholu. Nikdy jich nevycházelo tolik. Nikdy nenabývaly tolika forem, žánrů, nikdy nevypadaly lépe. A nikdy společnost neadorovala každičký jejich aspekt tak moc, jako dnes. Máme herní Oscary, máme asi milion dalších cen, které pravidelně udělují sošky všem umělcům, kteří se na vývoji udílejí. Grafikům, scénáristům, hudebníkům…
Nepatřičně mohou působit některé hry z programu, ale i ty v průběhu večera překvapily. Age of Mythology nepřekvapí, jde o skrytý klenot mezi soundtracky, hudba z Heroes of Might and Magic III potěší spoustu pamětníků, Diablo II reprezentuje pro statisíce dnešních hráčů mládí. Nepřekvapí ani přítomnost druhé Mafie ani jejího autora, Daniela Vávry, který seděl na nejvyšším místě celého spodního hlediště. Orchestrální Medal of Honor možná není takovou klasikou, ale se smyčci orchestru si rozumí jakbysmet. Ale že v repertoáru patřilo místo i World of Tanks, muselo překvapit kde koho. Stejně jako Vávra a lidé stojící za druhou Mafií a soundtrackem ke Kingdom Come: Deliverance (jehož část zazněla v druhé polovině) se tak v jevišti nacházeli i zástupci Wargamingu. Fakt, že celé představení bylo děláno částečně na ruku českému diváku, tak byl naprosto zřejmý.
Předchozí výčet patřil první polovině. Ta druhá byla z mého pohledu silnější. Nechci snad tvrdit, že by první část působila jednolitějším dojmem, ale výrazně z něj vybočovala jenom druhá Mafie s charakteristickým klavírovým podtextem. Po přestávce ale hned následoval Stronghold, který – přes všechnu lásku, kterou k němu chovám – nepovažuji za hru s nejlepším soundtrackem na světě, ale svou jinakostí odstartoval část, která byla mnohem různorodější a orchestrálně kreativnější. Žádná hra nepůsobila tak středověce, bardsky, historicky akurátně a reálně. Přes Gothic jsme se dostali Elder Scrolls, jehož ikonická témata z Morrowindu, Oblivionu a Skyrimu se snad nemohou lišit víc, přičemž závěrečný Dovahkiin dal asi nejvíc vyniknout chóru nad orchestřištěm. Následoval další tematický střih, k prvnímu a třetímu God of War, jehož smyčce za chvíli vystřídala ikonická hudba z šesté Civilizace. V rámci série je možná Baba Yetu ze čtyřky známější, ale Sogno Di Volare je opět diametrálně odlišnou skladbou na rozdíl od těch, které hráli dosud.
Je to trochu paradoxní, ale orchestr čítající všeho všudy tak čtyřicet členů (s minimálně stejně velkým sborem umístěným nad ním) zahrál to nejlepší až ve chvíli, kdy se obecenstvo uchýlilo k největšímu závěrečnému aplausu. Právě v ten moment došla řada na přídavek Baba Yetu (mohli jste před lety slyšet v Tomusově podání v hPodu). Žádná jiná herní skladba nedokázala získat ocenění Grammy. Svahilský text nazpívaný jihoafrickým gospelem značně vybočuje z toho, co se běžně ve hrách nachází, a slyšet skladbu naživo bylo přímo fantastické. Chápu, že pro někoho přišel vrchol hned potom. Ústřední melodie první Mafie (mohla vůbec chybět?) představuje zlatý grál českého videoherního fondu. Všichni melodii známe, všichni jsme jí slyšeli nesčetněkrát. Za absolutní vrchol nicméně považuji poslední vystoupení s geniální linkou Maria. Byl to asi jediný moment, kdy v mých očích (a uších) došlo k propojení samotné herní předlohy a její hudby, protože kromě klasické melodie zněl na pozadí snad ještě ikoničtější zvuk skákání italského instalatéra a cinkání mincí. Nejenže nám tak uším lahodil všem dobře známý zvuk, ale orchestr navíc vykouzlil všem přítomným i pověstný rohlík na rtech. Do té doby komorní a strojeně formální vystoupení dostalo lidský nádech k tomu. Škoda, že podobných momentů nebylo víc.
Možná, že kdybychom něco podobného slyšeli dříve, narušilo by to hmatatelnou nervozitu diváků, kteří občas rozpačitě nevěděli, jestli tleskat právě teď nebo až za chvíli. Právě vážnost akce sice dávala punc toho, že diváci poslouchají něco víc, ale ve výsledku je možná trochu škoda, že atmosféra nebyla uvolněnější. Ze strojených kolejí člověka jinak vytrhávali jenom cosplayeři chodíci v útrobách Rudolfina. Každá mince má ale v konečném důsledku dvě mince. Nebudu zastírat, že účastnit se něčeho takhle noblesního krásně podporuje myšlenku z úvodu. Kdy jindy se rozplývat nad velikostí her nebo dospělostí tohoto média než v obleku pod obřím pozlaceným lustrem v síni, kde se psala historie?
