Guitar Hero III: Legends of Rock Recenze Guitar Hero III: Legends of Rock

Guitar Hero III: Legends of Rock

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

24. 12. 2007 23:00 5
Reklama

Když se na konci roku 2005 objevil první díl z nyní již trilogie Guitar Hero, bylo to jako blesk z čistého nebe. Klasická vidina hráče, který sedí bez hnutí před televizí s joypadem v ruce, vzala s definitivní platností za své. Všichni totiž chtěli aspoň na chvilku vzít do ruky plastovou kytaru a poskakovat před obrazovkou do rytmu rockové hudby, mačkat barevně odlišené čudlíky a nezřízeně se bavit. Se skvěle vybranými songy to ani jinak nešlo. Vždyť jména jako Queens of the Stone Age, Motorhead, nebo Franz Ferdinand musela udělat každému, komu koluje v žilách černá rocková krev, radost. Druhý díl na tom byl ještě o něco lépe. V čele s Guns N’Roses, Black Sabbath a Wolfmother a v závěsu s dalšími stahovatelnými skladbami (pouze pro Xbox 360) přilákal spoustu dalších zvědavců. Stále se však jednalo o čistě konzolovou záležitost a vypadalo to, že tomu tak zůstane už napořád. Proti hovořily jednoduché argumenty. Hratelnost se přeci jen více hodila do obýváku na gauč, doprostřed rozjeté party, než před pracovní stůl a navíc, ne každý má monitor velikosti průměrné televize, na kterém by hra začala mít ty správné grády.

Welcome to the Jungle!

Kluci z Neversoftu (zdědivší značku GH po Harmonixu, jenž vytváří svůj vlastní Rock Band), kteří mají na svědomí třeba sérii se skejtovým polobohem Tony Hawkem, se ale tohoto tvrdého oříšku nezalekli a pokusili se převést třetí díl na monitory osobních počítačů. Co by to ale bylo za konverzi, kdybychom si museli vystačit s obrácenou klávesnicí, jako tomu je například u freewarových Frets on Fire. Dočkali jsme se tak i původního ovladače ve tvaru kytary, který je navíc kompatibilní s verzí pro Xbox 360 (co kompatibilní, jedná se o prachsprostou kopii, navíc s „Live“ tlačítkem, které je například na X360 joypadu). Ten jednoduše píchnete do USB portu a bez nějaké zdlouhavé instalace můžete rovnou začít rockovat. Jenže když on je tu takový malý problém…

Autoři se totiž naprosto vykašlali na optimalizaci, takže k pohodovému spuštění, při kterém se hra nebude sekat (což je u titulu s grafikou někde na úrovni roku 2005 více než podivné) budete potřebovat opravdu nabušené dělo. Dokonce i na stroji se dvěma 8800 GTX, dvěma gigabajty paměti a čtyřjádrovým procesorem jsme občas zaznamenali lehké cukání, o nějakých slabších sestavách (které si ale na střední detaily poradí klidně i s Crysis) ani nemluvě. To, že se ze hry místy stává slideshow má kruciální vliv na hratelnost. Noty prostě nestačí naskočit do rytmu a neustále se vám bude zdát, že musíte mačkat tlačítka o vteřinu pomaleji, abyste se trefovali naprosto přesně. Malichernost, řeknete si, ale právě takováto drobnost vás dokáže spolehlivě naštvat během několika prvních minut.

Sabotage!

Nabídka módů je standardní. Nechybí kariéra, ve které se budete muset probít postupně celým setlistem písniček, které jsou vždy podle obtížnosti rozděleny do několika skupin. Tím, že nějakou písničku zahrajete, ji odemknete v singlu, kde si ji poté můžete opakovat do aleluja a snažit se vylepšit své skóre tím, že zvýšíte obtížnost. Celkem tu jsou čtyři a liší se od sebe dost markantně. První dvě jsou určeny především nováčkům a hráčům, kteří se nechtějí zbytečně nervovat tím, že nebudou stíhat noty. I vzhledem k tomu, že využíváte jen tři, respektive čtyři tlačítka na „kytaře“ se hodí k osvojení základních rytmických návyků. U předposlední obtížnosti začíná přituhovat, protože se vám do toho všeho začne občas motat i dosud opomíjený pátý čudlík na hmatníku. A poslední obtížnost chodíme my, běžní hráči, jen uznale okukovat na YouTube.

Výběr písniček není nijak ohromující co do kvality, ačkoliv to je hodně subjektivní. Pozitivní však je, že jejich počet je dostatečně vysoký na to, aby si vybral každý svého oblíbence. Kdo si ale z předchozích dílů zvykl na pořádnou várku známých songů, bude zklamán. Jen občas probleskne singl, který může i český posluchač znát z rádia (například Kaiser Chiefs – Ruby, Guns N’Roses – Welcome to the Jungle, nebo Carlos Santana – Black Magic Woman, znalci pořadu Jackass zase uvítají Pat Benatar – Hit Me With Your Best Shot). Valnou většinu ale pravděpodobně uslyšíte poprvé. Autoři si tak jasně připravují půdu pro nášup hitů (některé, například songy od Foo Fighters, se objevily takřka okamžitě) na online in-game tržišti, jenže PCčkáři tak maximálně utřou nos. Online hraní je přístupné pouze konzolistům a vůbec online možnosti jsou naprosto nulové. To je dost těžká rána pod pás, a pokud si mermomocí chcete „zacvakat“ své oblíbené písničky, budete se muset spokojit s poskakováním jaksi na prázdno třeba před zrcadlem. Anebo počkat na nějakého šikovného moddera.

Paint It Black

Ačkoliv je dobře, že se série Guitar Hero přestala bát platformy PC, takový nedomrlý titul nečekal patrně nikdo. K čemu je tak dobrý nápad s bitvami proti bossům (Tom Morello z Rage Against the Machine, Slash z Velvet Revolver…), když vás prostě NEBAVÍ na tu kytaru brnkat o vteřinu později jen proto, abyste byli aspoň trochu v rytmu. Pro hardwarové nároky jednoduše nemám slov. Výběr písniček může někomu sednout, někomu ne, ale komunita se veskrze shoduje, že v předchozích dílech se dalo rozhodně vyřádit víc. Škoda, podobných her je na PC jako šafránu a toto mohla být první vlaštovka, znamenající obrat. Není a autoři si za to mohou sami.

Guitar Hero III: Legends of Rock
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
PlayStation PlayStation 2
Xbox Xbox 360
Apple Mac
Wii Wii

Verdikt

Stačilo málo, opravdu málo a měli bychom tu skvělou hru, která by byla vůbec první svého druhu pro PC. Takhle je tu jen něco, co se zastavilo na půli cesty a stále se nemůže rozhodnout, kterým směrem se vydá. Jsou zde momenty, ve kterých vás Guitar Hero III neskutečně chytne, ale také je tu minimálně srovnatelný počet takových, kdy budete opravdu sprostě nadávat (a ne svou vlastní nemohoucností). Škoda, přeškoda...

Co se nám líbí a nelíbí?

jediná hra svého druhu široko daleko, v balení dostanete kytaru, která se dá zapojit i do X360, přece jen je ono poskakování před počítačem ve chvíli, kdy se vám hra zrovna neseká neskutečně zábavné
příšerná optimalizace, nepochopitelné omezení PCčkářů oproti konzolistům v nabídce online módů, nemožnost stahovat nové songy, neuvěřitelná frustrace ze zasekávání a tím pádem hraní mimo rytmus (což značí rychlý game over)
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama