Ghost Recon Wildlands - dojmy z hraní
Jak přistupovat ke hře, v níž jste strávili desítky hodin, skvěle se při nich bavili, šli až na dřeň kooperačního hraní a nakonec ji ze dne na den přestali hrát, protože byl její obsah na sto procent vyčerpán? The Division byla jednou z nich, pro mnohé do této kategorie spadala i Destiny. A chystaný nový díl v sérii Ghost Recon má všechny předpoklady k tomu, abychom o něm několik měsíců po vydání hovořili se stejnými konotacemi. Není to ale nutně špatně. Už v hodně neodladěné preview verzi jsme totiž měli možnost vyzkoušet, že oněch „pár desítek hodin“ se zcela jistě vyplatí investovat. Pokud by tuto hru mělo charakterizovat nějaké sousloví, asi nejvíce by se hodila „bezproblémová kooperace.“
TOTO NENÍ JEDNODUCHÁ HRA
Bezproblémová nikoliv z toho pohledu, že se vám nerozpojuje připojení a všichni se skrz systém matchmakingu dovedete připojit do jedné party. Je to spíše proto, že k jejímu pohodovému hraní nepotřebujete ani bleskurychlé reflexy, ani orientaci v prostoru, dokonce ani nutně sehraný tým. Stačí být průměrným hráčem, který se rád baví tím, že střílí po nepřátelích v zajímavých kulisách, vychutnává si přehazování z jedné zbraně na druhou a občasné sekvence, v nichž je třeba buď někam dojet, anebo v jeden moment vykopnout dveře na obou stranách místnosti. Možná to teď může znít, jako že Ghost Recon Wildlands je hra pro blbečky, kteří neumí v rukou ani pořádně udržet myš/gamepad. Tak to není. Jen neklade před hráče zbytečné nástrahy a hraje se velmi snadno, což nemá nic společného s obtížností.
Nejbližším vzorem je, světe div se, pátý Metal Gear Solid.
Během prezentace jsme měli možnost si vyzkoušet jednu kompletní misi, jejíž průchod trval přibližně 20 minut. Bohužel, moje maličkost se ocitla ve skupině s novináři, kteří nepatřili mezi herní média, načež byla všem razantně snížena obtížnost. Kromě toho, že jsem to pojal jako výzvu a byl všude o minutu dříve než ostatní, až mě prezentující musel jemným poklepáním na rameno mírnit, abych, „for god`s sake“, nechal nějaké nepřátele naživu i pro ostatní, to byla možnost náležitě si prohlédnout grafiku a prostředí, v němž jsme se pohybovali. Nejbližším vzorem je, světe div se, pátý Metal Gear Solid. Základna drogového kartelu byla umístěna v otevřeném světě, dopravili jsme se k ní helikoptérou, mohli si zvolit místo výsadku a určit, zda vsadíme na odstřelovačky, nebo nasedneme do džípu a za zvuku střelby rozrazíme hlavní bránu. Vše bylo, narozdíl od zmíněného MGS V, pochopitelně orientováno ve prospěch žánru střílečky, byť stealth pasáže a postupné likvidování hlídek zbraněmi s tlumiči jsou zde přítomny jako jedna z voleb také.
Překvapivě funkční se ukázalo být rozdělení týmu na akční a pozorovací dvojice. Zatímco dva snipeři se snažili zaujmout co nejlepší pozice na vrcholku skalního masivu, do kterého byla „vydlabána“ soustava budov, skladišť a strážních věží, akční komando likvidovalo předsunuté jednotky a čekalo na povel k frontálnímu útoku. Jakmile se rozhořela bitevní vřava, bylo nutné všechny nepřátele postřílet. Přerušení poplachu a návrat k tichému postupu se zde jaksi nenosí. Potěšitelné však bylo to, že nepřátelé jenom tupě nestáli na svých místech s občasným vykouknutím zpoza betonového soklu, ale rovněž využívali prostředí, včetně dopravních prostředků. Skupinka tří ostrých hochů si to po smrti dotěrného kulometčíka namířila rovnou k bílému sedanu a skrz křížovou palbu uháněla s rachotícím vozidlem mimo prostory základny. Nechali jsme zbytky nepřátelského odporu na přesně střílejícím duu odstřelovačů a spolu s kolegou nasedli na terénní motorky ve snaze unikající bandity pronásledovat. V tu chvíli se naplno projevila již zmíněná „jednoduchost“ a jedna z hlavních předností Ghost Recon Wildlands. Ovládání motorek okamžitě přešlo do krve jak mě, tak mému o poznání méně zkušenému kolegovi a divoká honička na úzké skalní silnici mohla začít. Byli jsme navíc ujištěni, že při opětovném hraní se nepřátelé mohou opět zachovat jinak a (velká) herní plocha je k tomu uzpůsobena. Tomu nebyl důvod nevěřit, neboť i při mé úporné snaze narazit na limity mapy, se nikde neobjevovala odtikávající časomíra s hláškou „Vrať se“.
KOMBINAČNÍ ÚTOK
Po likvidaci veškerého odporu jsme se všichni čtyři shromáždili u vchodu do základny a následovala druhá část mise. Měli jsme nasednout do vrtulníku a sejmout narkobarona, který si to zrovna štrádoval s početnou ochrankou v konvoji na nedaleké dálnici. Po krátkém intermezzu, při němž dva z našeho týmu obsluhovali palubní kulomet a zbytek týmu sporadicky ostřeloval z ručních zbraní, jsme celý náš cirkus rozbili u benzínové stanice, kde jsme zaujali pozice a čekali na přestřelku. Ta se skutečně ve chvilce odehrála, ale na čtyři automatické zbraně (přezbrojení sniperů proběhlo za pochodu ve vrtulníku) byli krátcí i ti největší drsňáci z řad mexického kartelu. Bylo navíc velmi příjemné sledovat destrukční model během výbuchů jednotlivých aut a nakonec i benzínové nádrže, která stála opodál. Nic zázračného, libovolný Battlefield nabídne lepší exploze, ale vše plně funkční a už ve fázi nehotového produktu zcela postačující pro doplnění maximálního herní zážitku.
Celá tato anabáze proběhla v již zmíněných dvaceti minutách a ačkoliv je možné, že se jednalo o pečlivě nachystanou přehlídku pro novináře, výsledný dojem i tak vysoce předčil očekávání. Jedno je však jisté. Pokud si plánujete Ghost Recon Wildlands zahrát sami, raději se poohlédněte po jiné zábavě. Tato hra může, co se zábavnosti týče, fungovat jen a pouze ve čtyřčlenné kooperaci. Není přitom třeba úplně stoprocentní sehranost, ale alespoň základní disciplína a snaha urvat společný cíl za každou cenu rozhodně pomohou pro to, abyste maximálně vytěžili potenciál zábavy, který se v této hře ukrývá. Nový Ghost Recon si rozhodně neklade ty nejvyšší ambice, nebude se snažit předělat celý svůj žánr a postavit ho na hlavu. Ale mohlo by se jednat o sakra dobrou kooperativní střílečku. A to není málo...
