DS souhrn: RPG, puzzly a detektivka

V posledních měsících se hry pro kapesní konzole nehrnou úplně plnými hrstmi. I tak se ale dají najít zajímavé kousky. Podívali jsme se na zoubek mixu logiky a RPG pod značkou slavné série Might & Magic, trojrozměrné verzi Picrossu, novému dílu detektivní série Ace Attorney, a na závěr také jedné hudební hříčce.

Články původně vyšly v časopisu Level, číslech 187-190.

Picross 3D

Původní logický puzzle Picross DS měl rozhodně úspěch a sklidil velmi vysoká hodnocení, takže pokračování nikoho nepřekvapí. Nejde však o klasickou „dvojku“ se sadou nových hádanek. Došlo k dost zásadní změně, kterou je přidání třetího rozměru, takže neodhalujete už pouze skryté obrázky, ale rovnou celé objekty. Začínáte vždy s jedním velkým blokem, skládajícím se ze spousty malých krychliček, na nichž jsou napsaná čísla. Každé číslo říká, kolik krychliček v daném řádku či sloupci musí zůstat. Když jste si jisti tím, které to mají být, označíte si je a zbytek rozbijete. Pokud jste se trefili, obarví se číslo šedou. Jestliže rozbijete špatnou kostičku, počítá se vám to jako chyba. Jakmile jich uděláte pět v jednom puzzlu, končíte a musíte znovu. Pokud přešlápnete méněkrát, má to pouze vliv na závěrečné hodnocení. Základní princip pochopíte díky jasnému tutoriálu prakticky okamžitě a dlouho nepotrvá ani proniknutí do základních pravidel správného řešení.

Jednoduchý základní mechanismus má zpravidla jeden významný efekt. Hraní se stane velmi rychle návykovým a není tomu jinak ani zde. Neustálé rotování s kvádrem, obarvovaní krychliček a hledání kýženého tvaru nedovolí jen tak odložit handheld. Pomáhá tomu i jednoduché a přívětivé ovládání. Na otáčení celého objektu stačí stylem pohybovat po touchscreenu, ale pokud chcete označit nebo zničit krychličku, musíte navíc držet tlačítko, což eliminuje nechtěné chyby.

Největším negativem je fádní vizuální zpracování. Celý interface je nemastný neslaný a některá pozadí jsou vrcholem kýče. Ale na sledování podobných detailů nebudete mít ani pomyšlení, protože čas neúprosně běží a další puzzle čeká.

Hodnocení: 8/10

Ace Attorney Investigations: Miles Edgeworth

Capcomu zjevně došlo, že sázka na neznámou postavu Apolla Justice nebyla v předchozím díle známé série ze soudní síně Ace Attorney tím pravým ořechovým. Původní Phoenix Wright se sice už asi nikdy nevrátí, ale proč se nespokojit s jeho věčným soupeřem, advokátem Milesem Edgeworthem? Tenhle všemi mastmi mazaný lišák má totiž v rukávu hned několik trumfů, kterými vás přímo nutí věnovat mu trochu pozornosti. Především už nestojíte na straně obhajoby, nýbrž na straně žalobce. To velmi jemně, ale přitom znatelně mění styl vyšetřování jednotlivých případů, kdy musíte na svědky a podezřelé spíše tlačit, než abyste se je snažili ze šlamastyky vysekat. Pozitivní změnou je rovněž diametrálně odlišný postup, kdy si budete připadat mnohem více jako detektivové než jako mistři slovních hříček v soudní síni.

Spíše nepříjemnou změnou je nutnost fyzického procházení jednotlivých lokací za účelem získávání stop, kdy už nestačí jenom na podezřelý předmět kliknout, ale je třeba k němu s postavičkou dojít. To vás bude bavit jednou, maximálně dvakrát, avšak poté to budete brát jako obyčejnou rutinu. Navíc grafika těchto částí není bůhvíjak uchvacující a bylo by mnohem lepší, kdyby se Capcom držel statických kreslených obrázků, které mu vždy šly na výbornou. Výtečným nápadem je zahrnutí netradičních míst činu (například paluba letadla) a vůbec celý scénář si až na některé přebytečné excesy zaslouží velkou pochvalu, protože od hry se prostě nebudete moci odtrhnout.

Pokud jste předchozí díly série Ace Attorney hráli, budete z této hry skutečně nadšeni, jelikož přináší sice ne úplně nový, ale zato pořádně silný vítr do starých plachet. Jestli jste se zatím právníkům s ostře řezanými účesy úspěšně vyhýbali, tak právě Miles Edgeworth je naprosto ideální možností, jak to změnit.

Hodnocení: 8/10

Might and Magic: Clash of Heroes

Představovat sérii Might and Magic nemá valného smyslu. Vždyť ukažte mi někoho, kdo by ji alespoň jednou neokusil. Tím pádem všichni nejspíš očekávají klasické RPG nebo tahovou strategii. To by však mohlo přinést zklamání, neboť Clash of Heroes jde jiným směrem, směrem kombinace RPG a puzzlů. Pokud se vám okamžitě vybavil povedený Puzzle Quest, je to naprosto správná asociace, protože styčných ploch mají tyto hry několik. Na pěti kapitolách se rozprostírá příběh pěti hrdinů s různými schopnostmi a způsoby boje. Anwen je vůdkyní elfů, Fiona ovládá nemrtvé, Godric má pod palcem rytíře, Aidan zase démony a Nadia velí kouzelníkům.

Clash of Heroes můžeme rozdělit na dvě velké části. Jednou z nich je klasické chození a objevování světa a tou druhou jsou souboje, na kterých celá hratelnost stojí. Na rozdíl od Puzzle Questu se však do dění zapojí tentokrát oba dva displeje. Horní ukazuje pohyby soupeře, zatímco pomocí spodního ovládá hráč svoji armádu. Na začátku každé bitvy dostane náhodně rozházené jednotky v mřížce 8 na 6. Útočnou formaci vytvoříte spojením tří stejně barevných jednotek vertikálně, zatímco obrannou zeď horizontálním spojením. Každá z postav má navíc tři třídy jednotek, a to cores, elites a champions. Jejich různými kombinacemi získáváte speciální útoky. Jednotka má své parametry a omezení, jakým je například čas potřebný k tomu, než je připravena zaútočit. Ze začátku to může vypadat složitě, ovšem časem člověk pronikne do herních mechanismů a vytvoří si nějakou vlastní účinnou taktiku. Omezením však je fakt, že nelze přesně ovlivnit počty konkrétních jednotek, s nimiž chcete jít do bitvy. Lze si vybrat, jaké typy chcete, ale ne kolik se jich má v úvodní mřížce objevit. Faktor náhody tak kolikrát hraje až příliš velkou roli.

Největším šokem pro znalce série jistě bude výtvarné pojetí celé hry, které opustilo západní kořeny a přesunulo se daleko na východ do země velrybářů. Japonská manga je nejvíce viditelná na postavách a nutno říct, že všichni vypadají jako malé děti. A to hodně malé. A ať se na mě nikdo nezlobí, ale o nějakém ztotožnění s postavami nemůže být řeč, nehledě na to, že tím do značné míry trpí uvěřitelnost příběhu. Což mrzí dvojnásob, protože postavy, dialogy i příběh jsou velmi dobře napsané. Hudba hezky dotváří celkovou atmosféru, ovšem skladeb není nijak mnoho a o žádné nemohu říci, že by mě více oslovila. Celkově ovšem musím konstatovat, že jde o velmi kvalitní titul, který nespoléhá jen na známou značku, ale přináší poctivou a stále ještě neokoukanou hratelnost.

Hodnocení: 8/10

Maestro! Jump In Music

Hudební hry jsou momentálně v kurzu a jejich komerční úspěch láká vývojáře, kteří by si rádi z tohoto koláče kousek uloupli. Kromě známých značek z velkých konzolí, jako jsou Guitar Hero a Rock Band, máme na DS speciální kousky typu Elite Beat Agents a Daigasso! Band Brothers. A právě do druhé skupiny krásně zapadne i Maestro s netradičním konceptem. Hlavní postavou celé hry je Presto, růžový pták hodně připomínající Kirbyho, který běhá zleva doprava po lanech zavěšených ve vzduchu. Ony to jsou spíše struny než lana, protože právě na ně drnkáte stylem pro získání potřebného tónu. Navíc pokud drnknete směrem dolů, Presto vyskočí nahoru a obráceně. Na tuhle obrácenou logiku je třeba si zvyknout a v rychlejších pasážích to může nemile potrápit. Kromě toho musíte sbírat předměty poházené po trase (hvězdičky, ovoce, zlaté anděly), čímž také tvoříte hudbu.

V úrovních se pohybují také nepřátelské potvory a těch se zbavíte, když na ně ťuknete v pravý okamžik, což samozřejmě také vytvoří nějaký tón. Obtížnost úrovní postupně roste a objektů k interakci na displeji přibývá, bohužel časem už nejde ani tak o rytmus a instinkt, ale o čistě paměťovou záležitost, kdy se v tréninkovém módu naučíte, kdy a kam klepnout. Navíc při vyšší obtížnosti už se po displeji pohybuje takové množství barevných postaviček a předmětů, že o přehlednosti nemůže být řeč. Nechybí souboje s bossy, ovšem princip opakování zahraných melodií a umělé natahování těchto šarvátek není zrovna zábavné. Seznam skladeb čítá 24 položek, mezi nimiž najdeme klasiku od Dvořáka, Bacha a dalších, ale i modernější kousky.

Hodnocení: 7/10