Demigod - první dojmy

Princip Doty je jednoduchý jako facka a Demigod ho zcela otevřeně převzal ze sta procent. V protilehlých rozích mapy jsou dva týmy a úkolem je zničit hlavní budovu toho nepřátelského. Každý hráč kontroluje pouze jednoho hrdinu, o pravidelný příliv běžných jednotek se stará počítač. Nic se nestaví, neudílejí se žádné rozkazy. Odměnou za likvidaci nepřátelských jednotek a hrdinů jsou zkušenostní body na rozvoj postavy a peníze na nákup artefaktů nebo lektvarů. V případě smrti se hrdina během krátké doby oživí a může se vrhnout zpátky do boje. No, a to je asi tak celé.

Asi nejzásadnější otázkou je, zda Demigod bude pouze lákadlem pro uctívače Doty, nebo obstojí i jako samostatná hra. První varianta by vydavatele jistě nepotěšila, protože zas tak početná komunita za ním nestojí a určitě nelze počítat ani s tím, že by všichni její členové ze dne na den přezbrojili. Už během mého miniprůzkumu mezi betatestery se ovšem ukázalo, že tohle nejspíš nebude ten případ. Sice se nenašel snad jediný hráč, který by o Dotě nikdy neslyšel, až překvapivě rovnoměrně ale byli zastoupeni jak příznivci tohoto módu, tak jeho zapřísáhlí odpůrci. A zjevně se dobře bavily oba tábory.

Kvalitní engine nezklamal

Pozornost hráče okamžitě upoutá engine ze Supreme Commandera, který i tady nabízí extrémní možnosti plynulého přiblížení a oddálení bojiště – od pohledu na celou mapu až po jednotku přes půl obrazovky. Kamera nezná mnoho omezení a bitky si můžete užít ze všech úhlů a vzdáleností, přičemž obzvlášť zblízka od země působí některé výjevy vskutku impozantně. Vzhledem k relativně malé rozloze jednotlivých arén jsem sice přece jen očekával větší detaily při největším přizoomování, tuto variantu ale stejně málokdo využije. Pak je totiž jakékoli navádění hrdiny v již tak dost nepřehledných bitvách prakticky nemožné. Jednotky se všelijak překrývají a vytvářejí chumly, ve kterých přehled ještě ztěžují bohaté vizuální efekty. Menší chaos by ani tak nevadil, protože řadové jednotky jsou tu stejně jenom jako křoví, ale ve vřavě občas splynou i menší hrdinové a následný zmatek, zaplacený třeba zbytečnou smrtí kvůli ztrátě orientace, už nepotěší.

Dalším okamžitým poznatkem je fakt, že všechny dosud zveřejněné arény jsou úplně placaté, což nepůsobí přirozeně ani vizuálně poutavě. To už i Warcraft III v tomto ohledu předvedl více. Počítačem řízených jednotek je na zaplnění velkých nudných ploch příliš málo i v případě, že je frekvence jejich přílivu skrze portály nastavená na maximum. Hra proto někdy působí pustým dojmem, obzvlášť při zapnutém fog of war. Výhodou jsou pak alespoň přiměřené nároky na hardware, které jsou určitě přijatelnější než u již zmiňovaného Supreme Commandera. Od prvních minut je tedy jednoznačně patrné, že naprosto stěžejní jsou souboje hrdinů, protože jinak tady není mnoho věcí, které by upoutaly pozornost. Za jednotlivé frakce může hrát až pět hráčů a hlavním cílem je zničit citadelu nepřátelského týmu. Kromě toho se dají zvolit i další módy, takže o vítězi lze rozhodnout i na základě určitého počtu zabitých nepřátelských hrdinů, zničení obranných pevností nebo obsazování vlajek, jejichž kontrola i jinak poskytuje různé bonusy.

Hrdinové jsou vším

Hrdinů je celkem osm, čtyři zabijáci a čtyři generálové. Ti první se specializují na hrubou sílu a likvidaci hrdinů protivníka, ti druzí zase více pracují s vlastními jednotkami a v boji proti hrdinům disponují záludnějšími triky. Jednoznačným vládcem bojiště je gigantický Rook, chodící pevnost s obřím kladivem, ze které létají salvy šípů a později ještě mnohem nepříjemnější věci. Zaujme také andělský snajpr Regulus s obří kuší, který rozdává mocné údery na obrovské vzdálenosti nebo pokládá miny. Upíří Lord Erebus zase vyvolává všelijaké nečisté služebníky a hráčům Warcraftu jistě nepřijde neznámá Sedna, jezdkyně na bílém tygrovi. Jednotlivé postavy jsou poměrně různorodé a při hraní se pravidelně vyskytovaly snad všechny, což je příjemný důkaz jejich vyváženosti. Každá z nich má bohatý strom řady unikátních schopností, které je třeba dobře kombinovat. Všechny nalevelovat nestihnete, jednotlivé hry se totiž obvykle pohybují kolem dvaceti minut až půlhodinky.

Že princip této hry funguje, to víme už dlouhé roky. Bitvy mezi hrdiny jsou skutečně zábavné, honba za lepšími schopnostmi a vybavením s opakováním nijak nepolevuje a snaha o zabíjení nepřátelských hrdinů se snadno změní v posedlost. Ze strany designu úrovní jsem ale určitě očekával více a soubojům by neuškodilo více přehlednosti. V betaverzi zatím nebyl funkční singleplayer, ale i na online serveru šlo založit hru pouze pro sebe a počítačem řízené protivníky. I když to není vyložená otrava, proti soubojům se živými hráči atmosféra výrazně ztrácí. Na nějaké zázraky ve hře jednoho hráče nelze spoléhat ani v konečné verzi, na to jsou principy až příliš přímočaré a úzce vymezené. Jestli jednoduchá multiplayerová klání udrží hráče i v tomto provedení bez omrzení stejně jako DotA, o tom rozhodnou až pravidelní hráči, kteří naplno otestují vyváženost hrdinů a jejich strategií. S nimi totiž celá hra stojí a padá.