Fantasy: království nejistoty
Z odborného hlediska se fantasy dělí na několik subžánrů, ale zasazení zůstává v drtivé většině stejné: středověk ovlivněný mytologií, kde se dějí věci neproveditelné v námi poznané realitě. Létající firebally a magické kejkle jsou pro autora bez fantazie vítanou pomůckou, protože nemusí na otázky „jak“ a „proč“ odpovídat jinak než: „Protože síly lesa a vody čerpané z osmého stupně inkarnace předbožstva se kondenzují před mágem a skrz mentální průřez ve vzduchu se projektilují na nepřítele.“ A kde jsi, uvažující hráči? Totéž se týká populační exploze kreatur, které prostě j.s.o.u. a nejspíš jim nic nevadí, že dlouho před začátkem příběhu musely žít život zachovávající symbiózu vyvracející Darwinovu teorii. Logika dostává na frak a při přímé otázce se většina autorů uchýlí k brblání o metafyzice a genezi čehosi kdesi. Když to vše naházíme do jednoho pytle, zjistíme, že můžeme do nekonečna vytahovat zmutované fantasy králíky a vypouštět je do celého světa. A pravda je, že se fantasy ve všech dimenzích přemnožila jako jistí hlodavci v Austrálii.
Problémem fantasy je, byla a bude neomezenost. Ion Hardie z týmu připravované hry Lionheart nadšeně poznamenal, že magie a nestvůry jim nesvazují ruce při tvoření klíčových okamžiků. Víte, on sice každý plot je tu proto, aby se přelezl, ale také proto, aby dal pevný obrys něčemu uvnitř. Warren Spector od Deus Ex o tom věděl, a proto dělal sci-fi (nikoliv Lucasovská SF), kde realisticky vysublimovaly globální události dneška. Autor sci-fi má povinnost dívat se do budoucnosti, která je podle řeckých filozofů neustále v pohybu, a jemně ji splétat v co nejrealističtější obraz. Minulost oproti tomu nabízí statiku, škatulky a kánony – a běda tomu, kdo nebude mít elfy stejné jako Tolkien! Tak takového sežere velký chodící strom nebo dostane po hlavě kamenným kyjem +3 zeleno-černého skřeta. Přiznejte sami, fantasysti, když zavřete oči a představíte si desítky fantasy her, které jste odehráli..., nepřipadají vám tak nějak stejné? Zrada? Láska? Odvaha? To vás ve sté a první variaci ještě baví?
Nedávno jsem měl tu pochybnou čest hrát Icewind Dale II. S nadějí jsem se zaposlouchal do příběhu a otráveně stiskl ESCape, když se zjistilo, že „naši“ čelí „tajemné invazi“ a jedině hrdina může „situaci“ zachránit. Tajemná invaze nebo epidemie je typickou šablonou. Zlý čaroděj další. Je to logické, musí existovat úhlavní nepřítel, ale hru vyčleňuje z davu způsob, jakým se mu hráč dostane na kobylku, a ten je u fantasy her pohříchu přímočaře akční. Bodejť by ne, když autorské IQ neopouští pískoviště „páka na zdi otevře dveře“. V dobré vědecké fantastice autor ví, jak v jeho světě věci fungují po konstrukční stránce a jak je prakticky využívat. Ve fantasy obvykle ví jen to, že meč má dvě ostří, a každý dialog se dá obšlehnout z nějaké knihy. Nejlépe z nějaké úspěšné knihy, co třeba z Eddingse? A nakonec nejde o přínosnost informací – v takové Neverwinter Nights dialogy neměly výraznější vliv na postup – ale o jejich vysoký koeficient vatovitosti. Konec sarkasmu, slibuji.
Fantasy nás nenutí přemýšlet. Fantasy je blbá, ohraná a nechutná odnož či spíše panož amerického zábavního průmyslu, kde efekty a kýčovitost přebíjejí realističnost a rozumovost, kde se příběhy recyklují a není možné přinést nic novějšího, než je grafický engine. Jedinou správnou cestou v symbiotickém vývoji fantazie a inteligence je sci-fi. Ne ta svítící světélka pana Lucase, ne hardcorový kyberpunk pana Gibsona, ale jasná, logická vědecká fantastika Asimovského stylu. A když půjdete do hloubky, zjistíte, že spousta „budoucích“ propriet už byla dáááávno vynalezena – alespoň teoreticky.
A záchrana fantasy? Pakliže nebudou vznikat hry jako Black & White, kde je žánr propojován s věrohodnou simulací života lidí, tak je celá milá fantasy i s firebally, meči a orky úplně o ničem.
