Nintendo Wii U

Vydání nové domácí konzole od Nintenda již tradičně doprovázela spousta očekávání – jeho fanoušci svůj čokoládový kalendář načli snad už po loňské E3, kde se Wii U vytáhlo řádkou zajímavých inovací, avšak revoluce typu Wii se tentokrát nechystala. Více než samotná krabice na disky nás ale zajímal revoluční GamePad, ta veliká zamatlaná placka s nevelkým displejem. Koncept dvou obrazovek, který tak skvěle funguje u příručního Nintenda 3DS, dokázal vyvolat kontroverzi a nemalé množství obav a některé z nich se bohužel naplnily, to ale neznamená, že by Wii U bylo zklamáním.

O 7 let nazpátek

Snad nejpropíranějším tématem internetových diskuzí je právě výkon nového Nintenda, a to vcelku oprávněně. Jeho srdcem sice je tříjádrový procesor, ten ale běží na frekvenci jen lehce překračující 1 GHz, což v dnešní době šílených taktovačů vyznívá spíše úsměvně. Nikdo by se však nedíval na čísla, kdyby konzole jakýmsi zázrakem dokázala vyčarovat opravdu moderní next-gen grafiku s luxusním frameratem – nedokáže. Žádná z momentálně dostupných her ani v nejmenším nepřekračuje hranice vymezené Xboxem 360 nebo Playstationem 3, naopak jsou některé tituly prezentovány ještě o kousíček hůře než v případě konkurence. To by asi bylo celkem v pořádku, kdyby konzole nestála 8 tisíc a nepřišla s téměř stejným výkonem jako před 7 lety právě Xbox 360, avšak věříme a doufáme, že se vývojářským mágům podaří z Wii U vytáhnout daleko víc.

Fakticky konzole nabízí 4 USB 2.0 porty, pomocí kterých můžete kapacitu pro ukládání dat navýšit až o 2 terabajty, drobná SD karta pak dokáže paměť ztučnit až o dalších 32 gigabajtů. Přestože je Nintendu vytýkána skutečnost, že již s konzolí nedodává velkokapacitní disk (Deluxe edice poskytuje pouze 32 GB), my si tento krok pochvalujeme – externí USB disky dnes nestojí extrémní peníze, doma se jeden válí téměř každému a to samé platí o SD kartách. Trochu smutnější je případ Basic edice, která se svými 8 GB moc parády neudělá, obzvlášť když zvážíte, že hned první aktualizace většinu místa zaplácá a ani nového Maria si tak bohužel nestáhnete.

Wii U jako takové je podlouhlou tenkou krabičkou oblejších tvarů, její půvaby bohužel znevažují lesklé černé plasty aka magnety na otisky prstů. Tentokrát nechybí HDMI výstup s podporou rozlišení až 1080p, nezklamala ani moderní nevysouvací mechanika, nyní již bez stylového modrého podsvícení. V balení najdete i minimalistický dvoudílný stojánek, jenž svou funkci plní spolehlivě, či jednoduchou dobíjecí kolébku pro GamePad. Dražší edice vás obdarují ještě standardním senzorem, klasické Wii ovladače ale nejsou součástí žádného balení.

S GamePadem k úspěchu

Jako Wii vynikalo revolučním pohybovým ovládáním, DS využitím dvou obrazovek a 3DS možností zobrazit 3D obraz bez brýlí, Wii U se vytahuje hlavně ikonickým ovladačem se zabudovaným displejem, kterému se oficiálně říká GamePad. Ten nás velice příjemně překvapil – i přes netradiční rozměry je krásně lehoučký a ani kvalita displeje není tak špatná, jak jsme pesimisticky očekávali. Kupodivu se i skvěle drží, ačkoliv ruce si na poněkud větší vzájemnou vzdálenost musí zvyknout.

Stejně jako černá verze konzole se i černý GamePad okamžitě umatlá a to oči nejvíce bolí, když se otisky prstů namnoží na povrchu displeje. Ovladač v sobě sice ukrývá velký stylus, z praktických důvodů ho ale ne vždy je možné použít. Téměř bezchybně však funguje spolupráce GamePadu s konzolí/televizí – při hraní nelze zachytit jakoukoliv latenci a pohybový senzor unvitř ovladače je přinejmenším srovnatelný s Wii Motion Plus. Stejně tak i zabudovaný gyroskop pracuje korektně, což se potvrdilo v jedné ze skvělých hříček Nintendo Landu s tématikou Donkey Konga. Pestrá škála možností se ale projevuje na výdrži baterie, která se skutečně nepřehoupne přes 4 hodiny.

Při samotném hraní mohou nastat drobné potíže s orientací – někdy vás hry nutí sledovat střídavě obě obrazovky, jindy vás zase v poklidu nechají zírat pouze na GamePad, znovu však jde o věc zvyku a již po prvních desítkách minut se lze na novou formu hraní adaptovat. Celkově pak ke GamePadu nemáme vážnějších výhrad, ačkoliv to byl právě on, kdo narušoval naše poklidné sny o bezstarostném hraní. Páky sice cvakají trochu víc, než by mohly, postrádáme pořádné triggery pro závodní hry a tlačítko pro synchronizaci s konzolí je schováno dosti nešťastně, to už ale pícháme do hnid.

Slušnej hardware! A co software?

Na rovinu – hlavní nabídka Wii nestála za nic a práci v ní se každý raději vyhnul, nemluvě o šíleně pomalém internetovém prohlížeči a mizerné podpoře "cizích" aplikací. Ani Wii U do těchto vod nevkročilo tou nejsprávnější nohou, a tak se znovu musíme potýkat s pomalým načítáním položek menu – i okénko nastavení konzole chápe jako samostatnou aplikaci a chvíli holt trvá, než jeho obsah dopraví až k uživateli. Oproti Wii se ale systém Wii U ovládá daleko přirozeněji a snáze, o což se zasluhuje právě dotyková vrstva GamePadu.

Až aktualizace na verzi 2.0 přinesla podstatné online funkce, mezi které patří esenciální obchůdek eShop, zbrusu nová sociální sít Miiverse nebo funkční internetový prohlížeč. Prostředí eShopu je až vtíravě příjemné, úsměv na tváří vám vykouzlí jemná shoppingová hudba a orientace v něm je ještě o kus snažší než na 3DS, bohužel se i tentokrát musíme obejít bez oficiální české podpory. Velikou poklonu si zaslouží bleskurychlý prohlížeč, jenž svou konozolovou konkurenci bez problémů zadupe, a to i přes absenci stále užívaného Flashe.

Miiverse je skvěle implementovanou komunitní nadstavbou, která pro každou aplikaci či hru utváří speciální místnost, do níž může každý přispět krátkou poznámkou či kresbou. Zbytečnost? Ani omylem. Kromě nových virtuálních přátel se takto dostanete k ostříleným borcům, co vám při troše štěstí poskytnou pár dobrých rad, a dále Miiverse shromažďuje veškeré zprávya příspěvky vašich kamarádů. Zajímavá je rovněž spolupráce s hrami - například v New Super Mario Bros. U si u jednotlivých levelů můžete nechat zobrazit nářky i rady dalších hráčů.

Ano, nebo ne?

Wii U rozhodně není průšvih. Zatím sice nepůsobí tak omamně, jako před lety působilo Wii, avšak stabilně kvalitní produkce her ze stáje Nintenda vcelku jasně říká, že to nejlepší teprve přijde. Hardwarová i softwarová výbava se možná nedočkaly tak výrazných vylepšení, jaká bychom si od nové krabice slibovali, v případě Nintenda se však není čemu divit - to si srdce hráčů pravidelně získává mimořádně kvalitními exkluzivními tituly. Ani současná knihovna však není tak silná, aby ke koupi donutila větší část majitelů jiných current-gen konzolí, "Big N" fandové ale nemají nad čím váhat. Nicméně, tak trochu tušíme, že do roka budeme mluvit úplně jinak... pozitivněji.