Zač jsme bojovali a bojujeme?
Nedávná diskuse pod recenzí datadisku k ponorkovému simulátoru Silent Hunter 4 mne přiměla k širšímu zamyšlení nad poměrně komplexním a v mnoha částech vůbec obtížně definovatelným tématem. Jsem si jist, že následující řádky mnohé pohorší a možná si vysloužím pár nelichotivých přízvisek, nicméně to určitě není účelem této úvahy. Pokud zde nějaký účel je, pak spíše vyvolání diskuse na dané téma.
Druhá světová válka se v dnešní době, ač to je jen obtížně akceptovatelné, stává záležitostí minulosti a byť jsou klíčové události stále vypichovány, současný pohled na onu dobu se mění. Nijak drasticky a radikálně, ale mění. A i když by to mnozí „přehlížeči“ počítačových her sotva přiznali, právě hry jsou jedním z významných motorů, které ženou obraz druhé světové války tím či oním směrem v hlavách nových a nových generací hráčů. Hrám rozhodně nejde upřít silný vzdělávací přínos (ať již jde o dějinné události nebo technicko-taktické specifikace dobových reálií – samozřejmě pokud je hra kvalitní a nedělá si z historie lehkou děvu pro své potřeby), ale zároveň v honbě za atraktivitou nevědomky pohled na celou věc relativizuje.
V určité míře nepochybně ano. Podobný syndrom ostatně vykazuje biografická literatura z této doby. Po shltání desítek vzpomínkových knih německých letců, tankistů, generálů jsem již jako mírně odrostlejší robě ztratil tak trochu v ideálu frontového „bojovníka“ hledisko „Zač jsme bojovali“. Vždyť oni jen byli na frontě, se zbraní v ruce jako jejich protivníci, proč jim nasazovat psí hlavu? Jenže... Umím si reálně představit, že pamětník války by měl jen těžko pochopení pro to, že někdo hraje za Němce a nebo dokonce je hájí jakožto „pouhé vojáky“. Přiznejme si, my tu tendenci občas máme. Hráči obecně vnímají konflikty jako střet dvou a více stran a kdo má větší klacek, ten vyhrál. A my se snažíme mít ten větší klacek. Ať jde o sci-fi nebo reálné události, hry nám neposkytují morálně kontroverzní obrazy, aby se nesetkaly s radikálním odporem či zakázáním (vzpomeňme na kauzy se zobrazením hákových křížů ve Wolfensteinovi 3D, a to i když jste z nacistů dělali fašírku). Zároveň ani nebudou tvůrci hráče zahlcovat didaktickým „intrem“, protože ho stejně každý odklikne. Jenže při tomto postupu zákonitě ztrácíme širší perspektivu. Hledáme dál svůj heroický ideál ať již ve vzduchu, na zemi či stratégové nad bitevní mapou a už nevnímáme zač bojujeme.
Což není v žádném případě výzva, abychom hry tohoto typu nehráli. Hry jsou zábava, hry umí učit. Jen se během nich nezapomeňme učit. Nezapomínejme, že sebehrdinštější čin nesnímá z člověka břímě viny, pokud byl proveden ve jménu zrůdné ideologie. Nikdo netvrdí, že anonymní Günther by posílal Židy do plynu, ale pozvedl zbraň za ty, kteří tak činili. A to my dnes už často ve svém hledání frontového dobrodružství zapomínáme, popřípadě celou situaci relativizujeme. Ale zahrajme si za Günthera v jiné situaci. Postavme jej kupříkladu ke koncentračnímu táboru v Mauthausenu, aby hlídal na vnějším perimetru před útokem zvenčí. Zeptejte se sami sebe – dokázali byste tuto misi hrát, i když byste se třeba do prostoru tábora vůbec nepodívali?
Jak ven z hrozícího zapomnění toho, zač kdo bojoval? Velmi jednoduše. Nezapomínejme, uvědomujme si skutečné příčiny proč se tak dělo a hrajme dál. A bavme se poletováním za Luftwaffe, manévrováním se svými tankovými svazy apod. Ostatně pluralita jednotlivých pohledů nikdy nemůže být na škodu. A nedivme se, když se třeba pamětník zhrozí toho, že střílíme do Spojenců. I díky němu totiž možná teď do těch Spojenců můžete střílet a jen virtuálně. Pro něj (a nejen pro něj) to skutečně může být nemyslitelné a až heretické. Na závěr ještě jednou upozornění – toto není výzva k cenzuře, toto není výzva k nějakému omezování hratelných stran, pokus o jakékoliv moralizování. Tohle je prostá výzva k zamyšlení... a případné diskusi, která je vítána.
