Valorant - dojmy z bety

Společnost Riot Games má s hrami pro více hráčů nemalé zkušenosti, přeci jen se jedná o autory masivně populární League of Legends. S novou hrou však Riot vstupuje do hájemství multiplayerových stříleček. Na bitevní pole jsme vyslali dva zkušené válečníky, kteří se s vámi nyní mohou podělit o své dojmy

Když Riot Games ukázalo na svých výročních oslavách Valorant, tehdy ještě pod názvem Project A, říkal jsem si, že druhý Overwatch by mohl být fajn. Když se ale studio začalo o hře více bavit, a tvrdilo, že hra nemá být Overwatch, ale spíše Counter-Strike, o kvalitách jsem si už tak jistý nebyl. Moc mi nepřidalo ani brzké spuštění closed bety, do které měli zpočátku přístup pouze streameři.

Když jsem se totiž na hru koukal z pohledu diváka, vůbec sem Riotu nevěřil. Kromě toho, že hra nevypadala nijak světově, se mi navíc zdálo, že vzájemné spojení kompetitivních mechanismů a kouzel postav zkrátka nedává smysl. Hru jsem si naštěstí mohl vyzkoušet sám, a byl jsem hodně překvapený.

SCÉNA PRVNÍ - ŠOK

Jakmile jsem hru nainstaloval a dostal se do prvního zápasu, v první minutě jsem si řekl, že ta hra vypadá úplně přesně tak, jak mi jí vylíčila obrazovka na Twitchi. Grafika je příliš malovaná, zbraně mají divný recoil, kouzla nedávají smysl a všechno je to vlastně divný. Jak ale první zápas ubíhal, některé věci mi vlastně přestaly úplně vadit. S tím, jak jsem se soustředil na střelbu a udržení svého místa, jakoby malovaná grafika úplně zmizela, a mě zajímali jenom ty čtyři čárky ve formě zaměřovače, a nalezení nepřátelské hlavy uprostřed nich.

V druhém zápase jsem dokonce přišel na chuť i kouzlům, které Riot do Valorantu přidal. Vlastně mi z ničeho nic přišlo, že dávají perfektní smysl. Váš hrdina totiž má jednu schopnost, kterou si nemusí kupovat, a dobijí se mu časem. Další dvě je nutné si zakoupit za peníze, vůči zbraním jsou ale velmi levné. Ultimátní schopnost si pak nabíjíte tím, že zabijete nepřítele, umřete nebo třeba zneškodníte bombu. Nejen, že jejich používání bylo celkem zábavné, a nebylo to jen párkrát, co mi zachránili život, ale, jak už jsem zmínil, vše mi dávalo smysl. Je totiž třeba si uvědomit, že volba kouzel jde perfektně s tím, jak je celý Valorant koncipovaný, a mě to s přibývajícím počtem zápasů začalo docházet.

SCÉNA DRUHÁ - UVĚDOMĚNÍ

Riot Games i Valorant totiž cílí na jednu specifickou skupinu hráčů – na tu skupinu, která má v oblibě Counter-Strike, která je zvyklá na to, že zbraň vám nestřílí pouze do jednoho bodu na obrazovce, ale že má nějaký recoil a spray pattern, který je potřeba ovládat. Cílí na ty hráče, kteří se chtějí nazpaměť naučit všechny mapy ve hře, hledat skrytá místa, která vám dají výhodu, přemýšlí nad pohybem nepřátelského týmu a popřípadě rotují z jednoho místa na druhé. Dokážou dobře mířit, a při pokročilém stádiu „nemoce“ už znají i všechny esportové týmy na nadcházející major a oblíbené jídlo entryfraggera z vítězného týmu posledního turnaje.

Kromě barevného rozlišení kouzel a jasného rozdělení nepřátel vám jednoduchá grafika dovolí to, že hru rozjedete na více než 144 FPS. 

Valorant je skutečně čistě kompetitivní záležitostí, která není určená pro běžné hráče. Ano, dám vám za pravdu, že graficky nevypadá Valorant jako hra z roku 2020. To je ale účel. Kromě barevného rozlišení kouzel a jasného rozdělení nepřátel vám jednoduchá grafika dovolí to, že hru rozjedete na více než 144 FPS. Ve hře vám pak ve finále je jedno, že díra po kulce nemá 10^5 polygonů, hlavní je to, že dokážete rozeznat, jestli na druhé straně mapy stojí Sage nebo Phoenix.

Pokud se tak budeme bavit o přidání kouzel, je to něco, s čím má Riot zkušenosti, a trochu tak dává do Valorantu svojí duši. Přeci jen se dlouhé roky staral jenom o League of Legends, které na kouzlech stojí. Schopnosti ve Valorantu jsou pak zejména pro to, aby vám dali výhodu vize, tedy spíše „nevize“. Jedná se o různé kouřové clony nebo zdi, díky kterým vás nepřátelé nemohou vidět. S ultimátními schopnostmi zase Riot do Valorantu dal špetku překvapení, kdy i v případě 1v4 můžete oživit svého spoluhráče, teleportovat se na druhou stranu mapy nebo vzít raketomet a se štěstím celý tým zabít.

SCÉNA TŘETÍ - ROZUZLENÍ

I já jsem byl vůči Valorantu skeptický, ale nakonec musím uznat, že vše, co Riot o hře říkal, byla pravda. Skutečně je to konkurence Counter-Striku, a k Overwatch má hodně daleko. I přes to ale jde Valorant jiným směrem, a rozhodně nepůjde o hru, která by měla zabít Counter-Strike. Valorant má před sebou dle mého velkou esportovou budoucnost, která ale ty, kteří neholdují kompetitivním střílečkám, naprosto mine. A to je v pořádku. Takže i když doporučuji všem si hru vyzkoušet, protože přeci jen bude zdarma, můžu předem říct, že pokud vás ve své podstatě nebavilo „csko“, tak Valorant to nezmění.

Jak už víte od Radka, to, že jsem větším příznivcem Overwatche a CS jsem hrával jen před několika lety ve všech možných i nemožných verzích, vlastně Valorantu v mých očích moc nepřidává. Skoro se mi až chce říct, abyste na Overwatch a jemu podobné hry zapomněli, protože pro pochopení novinky od Riotu je vlastně vůbec nepotřebujete znát. Fakt, že je ve hře balíček různých hrdinů, je totiž to, co by vás mělo zajímat až na posledním místě, pokud vůbec. Vyzkoušíte-li si totiž několik her, zjistíte, že to jediné, na čem záleží, je vaše přesnost a preciznost. Stačí jedna, dvě, maximálně tři rány, a jste mrtví. Není čas na chyby, není čas na rozptylování. Valorant je v tomto směru nesmlouvavý, není to hra vhodná na odpočinek. Jestli si chcete jen tak pohotově hrát, jděte jinam.

NA VZHLEDU NEZÁLEŽÍ

Právě tato základní premisa může za to, že prakticky nic jiného zpočátku řešit nebudete. Radek má pravdu. Grafika? Vlastně si jí všímat nebudete. Doteď nevím, kolik má novinka detailů, jestli se mi svým způsobem líbí nebo nelíbí... protože na tom nezáleží a během hry nebudete mít čas něco takového řešit. Řešíte úplně jiné věci, za který roh se schovat, jestli zpoza něj máte zkusit vykouknout a jestli se kroky rozléhají spíše za vámi, nebo někde vedle vás. Jestliže někdo Valorant odsoudí jako ošklivou hru, kterou a priori odmítá hrát, vlastně proti takovému argumentu není moc co říct. Otázkou je, jestli hráči, kteří podobné hry hrají, je hrají kvůli tomu, jak vypadají. Možná že někteří ano, ostatně Valve chce také vzhled svého Counter-Striku vylepšit přechodem na Source 2 engine, ale ve výsledku je to jen informace, kterou spousta hráčů hází za hlavu. Mnohem více řeší, jak jim hra bude fungovat.

Valorant je v tomto směru stoprocentně účelný. Hra je „tak akorát hezká/ošklivá“, aby si někdo nemyslel, že za jejím vizuálem stojí jediný grafik, která hru bastlil po nocích, ale aby ji mohl spustit i někdo, kdo si koupil kancelářský notebook před pěti, šesti lety. Jestli takový člověk bude chtít hrát podobnou hru, je otázka jiná. Tak či tak se jedná o hru, v níž budete těžit z obnovovací frekvence vašeho monitoru i z počtu snímku za vteřinu. Kdo v ní bude chtít uspět, bude muset reagovat o milisekundy dříve, než jeho protivník, protože právě tolik stačí k tomu, aby koupil kulku mezi oči. Možná že právě nesmlouvavost hry je tím něčím, co vás překvapí nejvíce.

JAK SE TO HRAJE?

A pak tu je to okolo. Ve hře je přibližně 16 primárních zbraní, pět pistolí, dvě varianty štítů a vaše schopnosti. Na všechno tohle potřebujete herní měnu, kterou získáváte v závislosti na tom, jak se vám a vašemu týmu daří v jednotlivých kolech. Hraje se na dva týmy po pěti, vyhrává ten, který jako první dosáhne 13. výhry. Podle mého mohou některý hry trvat až příliš dlouho, bavíme se o pětadvaceti kolech, které mohou trvat třeba i dvě, tři minuty. Asi bych byl rád, kdyby Riot vytvořil i druhý, kratší režim, do kterého skočíte v momentu, kdy víte, že nemáte tolik času. Tak či tak, do poloviny útočíte, druhou polovinu bráníte. Vyhrává ten, kdo vystřílí protistranu, případně kdo položí bombu a ta detonuje, případně kdo jí zneškodní. Nic složitého. Na několika málo mapách jsou dvě, někdy tři místa, kam je možné „Spike“ položit. Mapy jsou většinou koridorové, „bomb site“ je většinou větší prostranství s několika vstupy a možnostmi, kde se schovat a číhat.

Schopnost, ať je jakákoliv, totiž využijete zřídka kdy, někdy ani ne jednou za kolo, někdy jednou, maximálně dvakrát.

Ano, popisuji vám Counter-Strike, omlouvám se, vím, že asi máte určitou představu. Ta je ale podle mého stěžejní k tomu, abyste pochopili, jakou úlohu hrají vaše schopnosti. Důvod, proč se nejedná o Overwatch, je frekvence, jak často je používáte. Zatímco v Overwatchi (a jemu podobných hrách) schopnost přímo definuje, jakým stylem hrajete, čili jste-li agilní, nebo naopak pomalejší tank, který vydrží několik zásahů, tak ve Valorantu tomu tak není. Schopnost, ať je jakákoliv, totiž využijete zřídka kdy, někdy ani ne jednou za kolo, někdy jednou, maximálně dvakrát. Zároveň platí, že prakticky nikdy neovlivní dění na mapě tak výrazně, jak možná čekáte. Jak už Radek říkal, zpravidla se jedná o nějakou clonu, která vám jen umožní další krytí. Představte si, že do nějakého koridoru na mapě přidáte třeba jednu bednu. Mění se tím celá hra? Jak velkou získáte výhodu? Podobně fungují ale i jiné schopnosti – můžete na zem položit led, který zpomalí všechny hráče, kteří na něj stoupnou a zároveň uslyšíte jejich kroky, i když půjdou pomalu. Je to velká výhoda? Je to výhoda jen za určitých okolností, ale rozhodně nerozhodne to, jak dopadne případný střet, do kterého míříte.

Řekl bych, že nejvíce schopnosti ovlivňují hratelnost postavy jménem Jett. Je to mimochodem moje oblíbenkyně, právě proto, že trochu vybočuje. Jejími schopnostmi jsou dash a možnost vyletět asi tak dva metry do vzduchu a pomalu se snášet dolů. A pak také další clona, jako u každé druhé postavy. Vlastně bych ji připodobnil k Tracer, ale pokud víte, jak šíleně pohyblivá je v Overwatchi, tak Jett je oproti ní absolutní šnek, který její jindy neustále fungující schopnosti využije jen jednou a šlus. Právě v tom je ten rozdíl. A stejně fungují i ultimátní schopnosti. Rozhodně je nepoužijete každé kolo, budou zápasy, kdy je využijete jen jednou. I když oživení mrtvé postavy je velkým zásahem, pořád se snadno může stát, že než „kouzlo“ provedete, koupíte dvě rány a vaše snaha přijde vniveč.

TEN UMÍ TO A TEN ZAS TOHLE

Schopnosti tak více než v jakékoliv jiné hře spíše připomínají nějakou další taktickou variantu, která vám dá drobnou výhodu (ale částečně i nevýhodu, protože aktivace chvilinku trvá a navíc dáte světu najevo, že „tam někde“ jste). Je to možnost, kterou můžete využít, ale mnohem častěji ji vůbec nevyužijete a vlastně nebudete mít pocit, že byste tím nevyužívali potenciál postavy. Její potenciál je totiž takový, jaký je ten váš, a jak rychle si dokážete udělat obrázek o bojišti, přístupových cestách a možnostech, kde někdo může být zašitý. Naprosto souhlasím s tím, že největší silou hráčů bude naučení se každé mapy nazpaměť, prostě proto, že budou vědět, v jakém rohu je nejlepší vyčkávat a z jakého může někdo vyskočit na vás.

Taková hratelnost má něco do sebe, ale je svým způsobem hodně specifická. Valorant je vyčkávací hrou, hrou nervů, hrou postřehovou. Někomu se tato vlastnost líbit může, jinému ne. Ale rozhodně byste se neměli nechat odradit tím, že se budete muset učit jednotlivé postavy a bude to všechno trvat. Příliš nesouhlasím s tím, že je důležité znát protivníka na druhé straně, jestli je to ten nebo onen. Stejně rozhodne jen to, kdo jako první stiskne spoušť, maximálně to, jakou bude mít zbraň. Těch je sice docela dost, ale jako v jakékoliv jiné hře se používají nejčastěji tři, maximálně čtyři, tak jen k tomu bych mohl mít drobnou výtku. Jinak ale Valorantu není moc co vytýkat. To, o co se snaží, dělá dobře, i když pro někoho až moc levně. Pod slupkou se ale ukrývá až překvapivě návyková hra, která stojí za zkoušku.