The Witcher 2: Assassins of Kings Článek The Witcher 2: Assassins of Kings

The Witcher 2: Assassins of Kings

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

19. 8. 2010 22:07 15
Reklama

Drazí PR pracovníci všech zemí, spojte se a slyšte: chcete znát cestu k novinářským a zprostředkovaně i hráčským srdcím? Chcete, aby na prezentaci vámi zastupované hry vzpomínali s láskou? Držte se od ní dál a nechte mluvit samotné tvůrce, aniž by za zády cítili váš nervózní pohled. Přesně takhle uvolněně totiž k celé té výstavní šarádě přistupují lidé z polského CD Projektu: a my jim za to srdečně děkujeme. Je totiž neskonale osvěžující potkat tým, který svým projektem opravdu žije a nebojí se vyložit karty na stůl. Karty a dobře vychlazené pivo. I to je velice osvěžující.

Samozřejmě pochopíme, pokud teď následující řádky budete vnímat jako silně podjaté. Ale věřte, že Zaklínač 2 nás nepotřebuje opíjet ani rohlíkem, ani vychlazeným pivem. Autoři dobře ví, že hra ještě zdaleka není hotová – na mnoha místech chybí ozvučení, tváře postav zatím používají jen základní, neutrální výraz, program se občas kousne – ale i tak jsou natolik přesvědčení o jejích kvalitách, že nám na prezentaci dovolili prakticky cokoliv. Třeba jen fláknout sebou vyčerpaně na podlahu a škrábání poznámek přenechat rozkošnému zápisníku s předem vyplněnými záznamy („TW2 (gfx) > F: NV > DA2”).

Méně je někdy více

Důvod, proč takhle zdůrazňujeme přístup CD Projektu k vlastní propagaci, je ale zásadní: to klukovské nadšení a střelba do rituálů herního byznysu se odráží v samotné hře. Poláci se prostě rozhodli dělat věci po svém a nikdo, ani omezené zdroje, jejich odhodlání nemůže zastavit. Jak pyšně oznamují hned z kraje prezentace, druhý díl předčí jedničku ve všech ohledech, krom jediného – počtu nahrávacích obrazovek. Ty prý uvidíte zhruba čtyři: a tohle tvrzení je postupně doloženo Geraltovým volným pobíháním mezi interiéry a exteriéry hradní pevnosti.

Zaklínač tam nepobíhá jen tak pro nic za nic, ale demonstruje rozdíly mezi přístupem tichošlápka (při kterém přežije jistá vedlejší postava) a živého mlýnku na maso (při kterém nepřežije skoro nikdo). Hra se díky tomu okamžitě větví a takových větvení je v příběhu, alespoň podle předváděného screenshotu ze skriptovacího programu, zhruba tintilión (zápisník to komentuje jasně srozumitelným „OMG!“).

Ohněm i mečem

Zatímco po obsahové stránce pokračování notně nabobtnalo do šířky (samotná délka by se měla podobat prvnímu dílu), co se herních mechanismů týče, zásadních změn se dočkal pouze bojový model. Různé šermířské styly už není nutné přepínat, ale jsou k dispozici najednou a pryč je i důraz na časované útoky. To ale neznamená, že by Geraltovo ohánění se mečem ztratilo na své působivosti. Geralt je stejný švihák jako v jedničce a pro svou obranu si nově rozparceloval brnění po vzoru klasických RPG, takže se můžete těšit na klasickou sháňku po těch nejlepších rukavicích, botách a opascích.

Kompletního přepracování doznaly i pěstní souboje, během kterých najdou uplatnění i lehké náznaky QTE (aneb „honem stiskni klávesu X“). Tvůrci se ale dušují, že jsou použity jen tehdy, když se to opravdu hodí. Před našimi zraky absolvuje Geralt hned dvě potyčky na férovku a v obou případech rozdá několik velmi rozdílných úderů, které pro nebohého protivníka nedopadnou vůbec dobře. Je potom na vás, jestli poražené ušetříte, nebo je dorazíte něčím, z čeho se už neproberou.

Zaklínačská bossanova

Když konečně opustíme poněkud fádní chodby hradu, čeká nás velká nádhera. Ohromný dohled odkrývá vzdálená místa, která je prý možné navštívit, takže nejde jen o nezúčastněné kulisy. Než ale Geralt stihne dojít k řece, která nás dělí od paláce na protějším břehu, a odkud přibíhá Triss Ranuncul, scéna končí. Smůla. Padá dotaz na nahotu, protože ještě uvnitř pevnosti potkal zaklínač obnaženou (a v poprsí tradičně naddimenzovanou) krasavici. „To všechno do naší hry patří,“ krčí rameny vývojáři. Za svou umíněnost se opravdu nemusí stydět, i když zrovna bytosti s balóny místo ňader opět ruší jinak hutnou atmosféru Sapkowského světa.

Je pravda, že během celé prezentace šlo propadnout – nikoliv nezbytně nepříjemnému – dojmu jistého opakování sebe sama. Ten ale rozbíjí závěrečný trumf, se kterým se nadšení tvůrci vytasí. Vidíme Geralta uprostřed planoucího bojiště, které opanovaly desítky, možná stovky duší mrtvých bojovníků. S těmi zaklínač neztrácí čas, ale záhy se mu do cesty postaví démon, poskládaný z odhozených štítů, zpřelámaných kopí a vůbec dalšího válečného haraburdí, co se na bojišti povalovalo. Následující souboj je příslibem něčeho opravdu velkolepého: démon střídá útoky, metá po Geraltovi déšť ohnivých šípů, a když už se zdá, že mu došel prokletý dech, promění se v tornádo, které přeorá vše, co se mu postaví do cesty.

Co na to kouzelný zápisník? Ten má jasno: „The bestest RPG ever: massive, complex, mature, super, über, omgzorz!” (překladu jistě netřeba) Ale když vám k tomu připíšeme, že vlastně zas tak moc nekecá, můžete nám bez obav věřit. To pivo totiž nestálo za nic.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama