Recenze Crime Boss: Rockay City aneb staňte se céčkovou celebritou v céčkové hře | Kapitola 2
Seznam kapitol
Šíří se zvěsti, že Chuck Norris dohrál Crime Boss: Rockay City hned na první pokus, a to výhradně prostřednictvím své věrné čivavy, která všechny akční sekvence odskákala na taneční podložce. Pokud ovšem nejste texaským rangerem a nedokážete zabít 30 lidí granátem ještě před tím, než vůbec exploduje, dávejte si při hraní pozor. Překvapit vás totiž mohou nejen nekonečné zástupy nepřátel, ale i technické problémy a kopa nedotažených mechanismů. Vítejte v Rockay City – městě, které nikdy nespí, protože v něm neustále někdo po někom střílí.
Abych ale brněnským Ingame Studios nekřivdil, nejde o průšvih takového formátu, jako třeba v jisté nechvalně proslulé videohře o Rambovi. Crime Boss: Rockay City prostě jen nedisponuje žádnou vlastností, kterou by pozitivně vyčníval z mazlavého bahínka průměru. Spíše naopak – má k noze pevně přivázanou betonovou tvárnici, která jej pomalu, leč spolehlivě táhne ke dnu.
Ale pojďme na to hezky popořadě. Pravděpodobně nejzajímavějším aspektem celé hry je kariérní režim, ve kterém se v roli Travise Bakera (Michael Madsen) snažíte ovládnout všechny čtvrtě fiktivní floridské metropole Rockay City. Ústředním prvkem tohoto režimu je mapa, ve které plánujete expanzi vašeho mafiánského impéria. K té je zapotřebí nejen najímání parťáků do akčních misí, ale i náhodných pohůnků na skupinové „výlety“ na nepřátelské území, případně obranu území vlastního. Dále musíte mít pod palcem energii vašich kolegů, jakožto i finance, které výrazně omezují vaši akceschopnost.
Asi vím, co se vám teď honí hlavou, protože mě to při hraní několikrát napadlo taky. Na první pohled hra působí jako další mafiánský mobilní free-to-play titul – jen tedy s tím rozdílem, že nemusíte klikat na žádné reklamy. A jedním dechem dodávám, že tento koncept vlastně relativně slušně funguje i v prémiově zaměřeném titulu. Jen mě mrzí, že Crime Boss v této problematice jen nenápadně klouže po povrchu, a nějaký komplexnější management vašeho impéria bohužel neumožňuje. Práce s vašimi parťáky tak zahrnuje jen občasný krátký filmeček či rozhovor, výběr výbavy, no a pak směle vzhůru na bojiště.
O ŽIVOTĚ TRAVISE BA(R)KERA
Pokud máte rádi pop-punk, možná přemýšlíte nad tím, kde jste už jméno Travis Baker slyšeli – je totiž až nápadně podobné jménu slavného bubeníka Travise Barkera. A jelikož je Barkerův život mnohem zajímavější než postava Michaela Madsena, dáme si takový kratší medailonek. Travis se narodil v roce 1975 v kalifornském městě Fontana, přičemž už od útlého mládí vyrůstal s bubenickými paličkami v rukou. Přes hudební uskupení The Aquabats se jako třiadvacetiletý dostal až k legendárním Blink-182, se kterými i přes několik pauz a rozpadů drží dodnes.
Barker nikdy nebyl fanoušek létání – a ukázalo se, že jeho nedůvěra k letadlům byla oprávněná. V roce 2008 byl u nehody soukromého tryskáče, ze které si odnesl kritický stav a zranění vyžadující nejen 16 operací, ale i necelých 12 týdnů intenzivní péče v nemocnici. Pochopitelnou panickou hrůzu z letadel Barker překonal až nedávno, a to i díky své současné manželce, Kourtney Kardashianové. Ano, té Kardashianové.
Ačkoliv se jeho jméno v posledních čtyřech letech objevuje v prakticky každé alternativní skladbě, na kterou si vzpomenete, Barkerův hudební život je nejsilněji spjatý právě s fenoménem Blink-182. Naživo se nejen na něj, ale i na celou kapelu, budete moci podívat 19. 9. 2023, kdy se „Blinkové“ objeví v O2 Areně. Nevím jak vy, ale jak říká Petr Nárožný v roli kaprála v legendární pohádce S čerty nejsou žerty: „Já přijdu!“ |
Dle dosavadní prezentace Crime Bosse si dovolím tvrdit, že právě souboje a krádeže inspirované sérií Payday, nebo třeba vykrádačkami v GTA V, mají být dle tvůrců/vydavatele hlavním trumfem hry – samozřejmě odhlédneme-li od známých hollywoodských tváří. V realitě jsem ovšem bojoval s naprosto protichůdnými emocemi, přičemž jsem se nemohl zbavit pocitu, že každé spuštění této ambiciózní střílečky mě instantně vrací 10-15 let do minulosti.
A nebavíme se bohužel jen o technickém zpracování či naprosto průměrném vizuálu. S trochou nadsázky se totiž dá říci, že prakticky všechny základní herní systémy působí jako přiznaně levný pokus o AAA titul. Jako by v půlce vývoje přišel manažer a řekl „Tak jo, kluci, to už stačí, balíme a vydáváme.“ Zmiňme třeba gunplay, který působí nezáživným, toporným a neresponzivním dojmem. Ale zaplať Pánbůh za něj, protože soubojový systém na blízko je na tom ještě znatelně hůře. No a takový systém plížení a úkrytů je přítomen jen v naprosto nejzákladnější podobě, což je u hry zaměřené na vloupačky celkem zásadní problém.
Pojem „umělá inteligence“ je potom pojmem velmi nadneseným, protože jak vaše spolubojovníky, tak nepřátele trápí spíše pokročilá fáze frontotemporální demence. Přítomné jsou všechny známky neodladěné AI – nekrytá střelba v otevřeném prostranství, neschopnost vidět plížícího se člověka na pár decimetrů, nebo i naprosto nelogický pohyb po nevelkých úrovních. Tupost zlosynů na druhé straně se navíc „kompenzuje“ jejich neustálým spawnováním všude okolo vás – a když už hře dojde invence úplně, vhodí vám do cesty bosse, do kterého je nutné nasypat 8-12 zásobníků. Pomyslnou korunu tomu dodává fakt, že nepřátelé využívají dohromady asi pět modelů postav, takže neustále kosíte ty stejné anonymní klony. Je to zábava, to nemohu říci.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
