Nepřátelé her II

Reklama

Články o herní kontroverzi jsou mezi hráči vždy velmi sledované a ještě více diskutované. Ani první díl našeho tématu nebyl výjimkou a i tentokrát se komentáře pod ním jen hemžily různými názory. Jedni tvrdili, že zabíjení NPC chodců ve hrách jako GTA vám nikdo nenakazuje, hra vás za něj trestá a není tedy problém na straně hry, ale na straně hráče. Jiní zase tvrdili, že nejhorší je případ, kdy není přesně daný nepřítel, tudíž se hra může velice rychle zvrhnout v masakr nevinných (zvláště sedí-li u ovládání dítě). Další poukazovali, že většina případů, které kritizovalo prvních pět ‚nepřátel her‘, se stala v USA, že hlavní problém je v nedodržovaní prodeje na základě ESRB hodnocení atd. Co člověk, to názor a každý si logicky myslí, že ten jeho je správný. A svůj názor má i dalších pět odpůrců herního průmyslu, které si dnes představíme.

Hillary Rodham Clinton (právnička)

Koho jiného bychom měli uvést na prvním místě, než první ženu našeho tématu, odstoupivší kandidátku na prezidentku USA, Hillary Diane Rodham Clintonovou. Manželka 42. prezidenta Spojených států amerických Billa Clintona se narodila v roce 1947 ve státě Illionois. Krátce po vystudovaní prestižní univerzity Yale se dala na dráhu právničky, kde zaznamenala veliký úspěch – několikrát byla zvolena jedním z nejvlivnějších amerických právníků. Později byla zaměstnána jako právní poradce pro Kongres. V roce 1975 se v Arkansasu vdala za Billa Clintona, který z ní v letech 1993 až 2001 udělal první dámu. Během své kariéry zaznamenala mnoho úspěchů, byla zaměstnána v třetí nejstarší americké právní společnosti Rose Law Firm, seděla ve správní radě Wal-Martu, v roce 2000 byla v New Yorku zvolena senátorkou – první žena (a zároveň první dáma), která to kdy v NY dokázala. Nedávno se neúspěšně pokusila stát kandidátkou na prezidentku za stranu Demokratů. Za dlouhá léta svého působení si uchovala naprosto čistý štít, přestála aféru Lewinská, ubránila se i hlasům, které jí opakovaně vytýkaly její podporu války v Iráku. A v neposlední řadě to byla právě ona, kdo se účastnil aféry Hot Coffeegate, která se točila okolo sexuální minihry Hot Coffee v GTA: San Andreas. Ta sice byla Rockstarem vyřazena, speciální mod ji však dokázal zpřístupnit (a to jak na PC, tak i na PS2 a Xboxu). První, kdo se nechal slyšet o strašlivosti tohoto prohřešku, byl náš starý známý Jack Thompson, až Clintonová však nařídila vyšetřování. V listopadu 2005 vypracovala spolu s Joe Liebermanem, Timem Johnsonem a Evanem Bayhem tzv. Family Entertainment Protection Act, který byl již zmíněn v minulém díle tématu. Tento návrh zákona neprošel senátem.

Charles Ellis "Chuck" Schumer (americký senátor)

Osmačtyřicetiletý americký senátor pro stát New York se svého úřadu chopil v roce 1999. O šest let později se stal předsedajícím komise strany Demokratů zodpovídající za volení nových členů. Později, v roce 2006, se stal místopředsedou senátního stranického výboru, což ho prakticky učinilo čtvrtým nejdůležitějším demokratickým senátorem. Kromě úspěchů má však na kontě i množství kontroverzních počinů. V červnu tohoto roku se musel bránit nařčení, že finanční krizi sítě bank IndyMac způsobil svým projevem, ve kterém poukázal na nespolehlivost společnosti – v následku toho vybrali v panice vkladatelé celkově přes 1,3 miliard dolarů a uštědřili tak bance ránu do srdce. Je známý i svým netradičním stylem získávání popularity – přes televizní obrazovky. Každou sobotu se objevuje v rozhovorech pro velké americké televize a šíří se o svých názorech, které se jen zřídka týkají právě probíhajících legislativních jednání. A tímto způsobem se nezřídka naváží i do násilných her. Celkem originálně si však v roce 2005 nevzal na mušku proláklé zlobivce jako GTA či Manhunt, ale poměrně nenápadnou hru 25 to Life od Eidosu. Kritizoval mimo jiné fakt, že se hráč zhostí role drogového dealera a má za úkol zabíjet newyorské muže zákona. „Je nepřípustné, abychom dovolili prodávat hru, která zcela znevažuje policejní jednotky. A rozhodně ne v New Yorku, kde je jejich úloha tak nesmírně důležitá,“ říkal tehdy Schumer a vyzýval prodejce her k zastavení prodeje tohoto titulu. Zároveň vyzýval, aby Microsoft a Sony přerušili svoji spolupráci s Eidosem, jelikož někoho, kdo financuje hru takového typu, prostě nemohou mít za partnery. Ani jedna z výzev samozřejmě nebyla vyslyšena, Schumera tak mohlo hřát aspoň vědomí, že hra naprosto propadla.

Sam Brownback (americký senátor)

Samuel Dale Brownback je dvaapadesátiletý americký senátor pro stát Kansas. Brownback byl vždy silně křesťansky založený člověk, jeho oficiální účast v církvích se však měnila. Vychován byl jako metodista, později se přidal k evangelickému Topeka Bible Church a ten stále navštěvuje, i přestože v roce 2005 konvertoval ke katolické církvi. V senátu v podobě návrhu zákona Constitution Restoration Act neúspěšně usiloval o omezení moci úřadů nad duchovními organizacemi. V září 2006 si pak brousil zuby na herní průmysl – jeho Truth in Video Game Rating Act vycházel z kritiky praktik ESRB a neobjektivity, kterou při své práci vykazuje. Měl zaručit, aby tamější zaměstnanci nespoléhali při udávání známky jen na to, co jim předvedou vývojáři v prezentaci (což je běžný postup), ale aby si vždy museli hru nejprve celou zahrát, a pak teprve sami posoudit. O schválení zákona se stále jedná, není však pochyb, že Brownback má pravdu.

Frederick Stephen "Fred" Upton (člen sněmovny reprezentantů)

Pětapadesátiletý člen Sněmovny reprezentantů za stranu Republikánů, Fred Upton, se narodil v Michiganu, kde získal titul bakaláře na katedře žurnalistiky. Je známý pod přezdívkou „Ironman of the House“ neboť za 20 let v Kongresu neminul jediné hlasování – něco, co se v jeho pozici podařilo jen málokomu. Stejné odhodlání a neúnavnost navíc projevuje i jinde. Sveřepě se bije proti opozici, ale kritizuje klidně i vlastní stranické vedení, dokonce i prezidenta USA (byl a je otevřeným kritikem politiky George Bushe a jeho syna). Když se tedy vložil do aféry Hot Coffee (ač jeho jméno přímo nefigurovalo), v Take-Two měli dobrý důvod se obávat. V roce 2006 pak odhalil svůj Video Game Decency Act, který v zásadě doplňoval Truth in Video Game Rating Act domáháním se vyšších pokut v případě špatného oznámkování násilné či pornografické hry. „Hlavní prioritou je obnovit důvěru rodičů v systém, který dnes nezaručuje, že ve hře zakoupené pro své děti skutečně naleznou to, co se píše na jejím obalu.“

Glenn Beck (komentátor CNN)

Poslední z nepřátel her sice nebude nikterak originální, jedno mu ale upřít nelze – s tím, jak vyjadřovat své názory, se příliš nepáře. Jistě, to dělá každý druhý, každý druhý ovšem není jeden z nejdůležitějších komentátorů televize CNN – ano, je řeč o konzervativním Glennu Beckovi. Jeho pořad The Point dokáže rozhodně hnout žlucí nejednomu hráči, a to ani nemluvím o herních kriticích a bloggerech, do kterých se Beck naváží téměř bez ustání. „Trénujeme děti jak se stát sériovými vrahy.“ „Učíme je chovat se ke všem ženám jako ke šlapkám.“ „Hráči a herní bloggeři jsou loseři.“ „To, co si herní komunita myslí, mi nemůže být víc ukradené.“ Ve svých názorech pak vinu svaluje na Pentagon. „Dnes se to může zdát poměrně zvláštní, ale zabíjení lidí není naší přirozeností. Když šli mladí muži do první světové války, zabíjení pro ně bylo tak nepřirozené, že jim ho jejich velitelé vtloukali do hlavy pomocí fotografií lidí přilepených na cvičných terčích. Později fotografie vyměnili za elektronické simulace. A systém se ukázal účinný, ve všech pozdějších válkách bylo stále patrnější, že vojáci-nováčkové, kteří mají poprvé zabít člověka, váhají pořád méně.“ Beck se ovšem v jednom přece jenom liší od některých svých kolegů: „Za degeneraci současné společnosti samozřejmě neviním jen hry. Je to celá pop kultura. Od hudby, přes televizi, filmy, dokonce i rádio!“ A zdá se, že si Glenn svou roli nepřítele her číslo 1 poměrně užívá...

Bojování na frontě střetu názorů je složité a to nejhorší, co se v něm dá udělat, je otočit se zády k mínění protivníků. Těch, kteří kritizují hry, je nesmírné množství, mnohonásobně více, než by dokázal pojmout jakýkoliv text. Rozhodně by tedy nebylo moudré jejich hlasy jen tak přejít, mávnout nad nimi rukou a prohlásit je za ignoranty – minimálně proto, že tak činí i oni vůči herní komunitě. Pakliže tedy chceme, aby hry byly někdy skutečně brány vážně, měli bychom se seznámit s tím, co tvrdí jejich odpůrci, vyvrátit to a dokázat opak. Ne jen přečíst další článek o herní kontroverzi a říct si: „To je ale banda tupců.“ To je totiž často přesně ten druh reakce, která ústí z vědomí, že na jejich řečech nakonec přece jen něco je...

Reklama