„MMO je jako golf“

Ve hře bylo původně mnohem více měst, která se dala vypalovat a ničit, jenže vy jste je osekali na pouhá dvě. Proč se tak stalo?

Hele, bylo to tak, že jsme původně chtěli mít šest velkých měst, která měla být totálně boží. A už jsme se těšili, jak je budete srovnávat se zemí, a tak. Pak jsme se podívali, jak nám funguje systém kampaní a řekli si: to je fakt supr, ale vlastně lidi ty města nebudou neustále vypalovat. Bude jich moc. Bude to nuda. Takže jsme zaúkolovali naše designéry a scénáristy, aby ty města udělali trochu atraktivnější. Začali jsme tam dávat nové úkoly, nové dungeony, nová NPCčka... A jak jsme to dávali dohromady, tak se obsah měst neustále zvětšoval, obaloval novými vrstvami a najednou jsme zjistili, že vlastně pořádně nejde udělat šest velkých měst, která by byla takhle nadupaná obsahem. Celkem přirozeně nám vypadlo, že úplně postačí dvě velká města. Máme v plánu tyhle města dostavět, jsou úplně super skvěle úžasný, to vám říkám, pak je pokusně vypálit, což je ještě božáčtější a nakonec jejich dungeony osadit těmi novými monstry, a tohle všechno připravit na premiéru a další města dodat do hry po spuštění jako další obsah. Takže to je důvod, proč jsou zatím jen dvě města.

Podle jaké filozofie jste zpřístupňovali Warhammer Online casual hráčům?

Je to jako golf! Musíte pochopit, že dobré MMOčko je jako golf! Jó, jasně, je to jednoduchý, řeknete si, prostě vezmu nějaký kladivo, míčky, najdu louku a budu do toho mlátit. Ale z téhle fáze se můžete vyvinout do golfového fanouška. To je základní pozice. Budete sledovat ligu, koupíte si triko a kladiva a na dovolenou budete zásadně jezdit někam, kde je golfové hřiště a hrát budete každou neděli, i když bude pršet. A pak jsou tu lidi, kteří hrají v zápasech. A pak je tu ještě míň lidí, kteří hrají každý den celých dvacet let a pak to zkusí v amatérské lize. A pak je tu ještě menší skupina, která do toho jde natvrdo a chce se stát profíkem. No, a pak je tu jediný Tiger Woods. A to samé se děje v MMO. Lidi jsou celí nešťastní kvůli té malé skupince hráčů, co je na špičce pyramidy. A to je na pytel. Je to přeci jako golf! Děláme hru, která je zábavná, přístupná a zajímavá, takže můžete hrát na jakékoliv úrovni chcete. Chcete být nejlepší PvP / RvR megaosobnost? Chcete být Tiger Woods MMOčka? Jasně, proč ne. Musíte být fakt dobří, musíte mít schopnosti, oddanost a představivost a hrát osmnáct hodin denně. Pro ten zbytek je ale MMOčko jedním velkým světem, který je zábavný a mohou si ho užívat po svém. Naše hra je otevřená jak pro hardcore hráče, tak pro ty normální nebo casual hráče.

No dobrá dobrá, ale stále je velká skupina hráčů, co se MMOček bojí....

Je to jako DVDčka! Sedíte si takhle doma a používáte svoje video a jste s ním hrozně happy. Už se vyznáte skoro ve všem. Máte pásky označené, víte, co je na které, umíte používat časovač, zmáčknout tlačítko PLAY - a pak se najednou objeví DVDčko! A někteří lidé se ho bojí a nechtějí s ním mít nic společného. Bojí se i CDček – že vybuchnou nebo já nevím co! A jiné lidi DVDčka interesují a vyzkouší je, i když s nimi nevyrostli. Prostě byla doba, kdy všichni měli VHSky, pak přislo DVDčko, všichni se ho báli, pak si zvykli a zjistili, k čemu je to dobré. A my jsme jako ta DVDčka.

Je tu generační problém. Spousta starších lidí, třeba jako já, byla hodně nervózní, když měla nakupovat přes internet. Ale nová generace z toho nervní není. Používají iTunes, eBay, Amazon. Je to pro ně stejně přirozené, jako by to tu bylo od stvoření světa. Bavil jsem se tuhle se svým synem. A ten povídá: 'Táto, když jsi byl malý, používal jsi hodně mobilní telefon?' A já mu říkám: 'Ne, my jsme mobily neměli.' A on na to: 'Aha, takže jsi pořád visel v chatech?' 'Ne,' říkám, 'to jsme tehdy neměli.' 'Jo ahá,' povídá synek, 'takže jsi pořád brousil po internetu.' Pro něj totiž tyhle věci vždy existovaly. A MMOčka jsou dneska v digitální krajině, které jsou lidé uvyklí, a které se nebojí. A když chcete hrát MMO, tak máte na výběr buď si stáhnout některou z existujících nebo počkat na novinky, třeba na naší, která má supr design, grafiku, interface, příběhy a hratelnost a skrz ní se jednoduše dostanete do nejkrásnějšího světa s výbornou prezentací, intuitivní kampaní, skvělými postavami … zkrátka ke třem a půl rokům naší duše.

Co pro vás jako pro kreativního ředitele bylo největším problémem?

Funkce kreativního ředitele znamená, že celou dobu vývoje musím být zatraceně pozitivní, optimistický a chápavý. Musím každému, kdo něco vytváří, vysvětlit, že jeho práce je k něčemu dobrá a bude super, až bude hra hotová. A navíc - každý den musím vysvětlovat, že tenhle projekt je super věc, ale já makám jen na jedné maličkosti. A co hůř, uvědomím si, že zrovna moje práce je zřejmě tou největší pitominou, kterou v tom krásném ideovém celku máme. Takže musím být nesmlouvavě optimistický tváří v tvář každodennímu pracovnímu zoufalství. To je moje práce. A musím to takhle všem vysvětlit, protože osobně mám tu hru v hlavě asi takhle: serverový kód ještě nefunguje, mise nefungují, NPCčka nefungují, nic nefunguje... to je prostě součást procesu. A jak se práce posunuje, ty kousky do sebe začínají zapadat a namísto, abyste po lidech chtěli, aby tomu celému věřili, tak je to začíná bavit, protože se to dá hrát. A to je supr. Nemusím chodit okolo a říkat všem, že to bude fajn. Stačí aby se nalogovali a sami vidí, že jsme splnili, co jsme slíbili a udrželi si vizi.

A poslední otázka...

A co kdybych něco řekl bez otázky?

Takhle fungujou rozhovory?

No, ani ne, ale proč ne.

To je fakt.

A dáme si mentální cvičení. Jsme v osmdesátkách. Někteří z vás zřejmě ještě nejsou na světě. Ale jestli ano, tak vám řeknu, jaký to je z pohledu malého anglického chlapec v zemi, kde pořád prší. Tehdy v osmdesátých hry byly o … kazetách a páskování. Páskování. A internet tehdy... nelogoval jsem se k provajdrovi, ale šel jsem do trafiky a koupil si noviny. Nečučel jsem na web, ale na papír. Nečetl jsem blogy, četl jsem články v časáku. Nedíval jsem se na JPGčka, ale na fotky tak v časáku. Takový byly osmdesátky. Páskování a časáky. A pak přišly devadesátky. Deset let mýho života. Dají se popsat jedním slovem: Playstation. Zamyslete se nad tím, o čem šlo v devadesátkách.