Jemné umění iPadovské adventury

Původně jsem sice plánoval psát o širším spektru iPadích her, ale jak už tomu pohříchu často bývá, nějak se mi svezla pozornost jiným směrem a zaujala mě jedna kategorie – adventury. Adventury na iPadu jsou poměrně specifické, v mnoha směrech se liší od adventur „zlaté éry“ devadesátých let. Zatímco nám dnes reklamy vnucují představu, že jediná správná moderní hra je ta, kde třetinu výhledu blokují mohutná záda ztepilého jinocha, přes kterého se pokoušíte hledět vpřed a ovládat ho ve 3D, je nutno uznat, že iPad je pro podobný typ her poměrně nevhodný. Jeho 700 gramů v prackách celé odpoledne neudržíte – a když už nic jiného, tak virtuální ovladače na jeho obrazovce nenabízí žádnou hmatovou odezvu. Naopak pro adventury je naprosto dokonalý – můžete přímo sahat na elementy na obrazovce, přetahovat je, zvětšovat a zmenšovat obraz – a to na zařízení, které má velikost a vlastnosti podobné knížce, takže si adventuru můžete vychutnávat v postýlce, na záchodě, u oběda a třeba i ve vlaku či v práci o polední pauze. Displej je poměrně velký a jemný a baterka vám vydrží typicky déle, než dohrání jedné adventury.

iPad není vybaven nějakými super výkonnými moderními technologiemi, takže si tvůrci nemusí hrát na nějaké borce v mírně experimentálních titulech typu Heavy Rain – vrací se k úplně klasickému provedení kreslených adventur s převážně statickými obrazovkami a jenom předělávky typu Egypt: The Prophecy či Dracula: The Path of the Dragon se podobají novějším PC titulům. Adventury jako žánr mají za sebou dlouhý a komplexní vývoj – a bohužel ne vždy platí, že to, co je technicky zpracované a náročně vyrobené, je taky komerčně úspěšné. Mezi hodnocením hry kritiky a jejími prodeji neexistuje téměř žádný vztah – vezměte si třeba originální a umělecky progresivní Grim Fandango s jeho průměrným hodnocením 94 na Metacriticu. Vývoj se, podobně jako u mnoha dalších drahých adventurních projektů, prostě nezaplatil, hra prodala první rok ani ne sto tisíc kusů.

Je na dlouhé debaty, co dělali tvůrci adventur „zlaté éry“ špatně, jasné je ale to, že adventury pro iPad se nyní dělají jinak – a to nám může ukázat, co si sami tvůrci myslí, že bylo špatně. Tak předně, iPadí adventury jsou mnohem kratší. Někdy to skoro vypadá, že se na hře pracuje do doby, než tvůrcům dojdou prachy a nebo elán, vývoj pak zatípnou a hru vydají. Takovou adventuru můžete projít lážo plážo tak za 5 hodin čistého času, což odpovídá jedné odpolední či večerní zábavce a nebo týdnu hraní o poledních pauzách. Vzhledem k tomu, že vás typická adventura přijde na iPadu na 4 – 8 Euro, je to docela přijatelný poměr cena / délka.

Zajímavé je, že u těchto her se tvůrci nepokouší natahovat herní čas nějakými nechutnými záseky či příšernými vložkami. Kdysi dávno, kdy se zdálo, že hráč si musí dohrání hry zasloužit, byly adventury příšerně těžké. Dohrát takový Maupiti Island bez návodu byl výkon hodný téměř státního ocenění. Objevovaly se hrůzy typu hledání jednopixlových věcí, předmětů schovaných za jinými předměty, občas se věci musely sebrat jenom v určitý okamžik – no a zkoušení kombinací věcí typu „všechno na všechno“ byl téměř kulturní fenomén, protože na nějakou logiku se v adventurách opravdu spoléhat nedalo. Chvílemi jste měli pocit, že máte hrát hlavní roli ve filmu, ke kterému vám ale někdo zapomněl dát scénář, takže jste slepě zkoušeli, co byste asi tak teď měli dělat. Vyloženě bizarní a nelogické adventury postavené na ujetém humoru jako byl Discworld nešlo vlastně hrát vůbec. Dnes už víme, že hráči jsou podstatně méně vytrvalí, než by se mohlo zdát z herních diskusí – i poměrně krátkou střílečku dohraje necelá polovina lidí, kteří si ji koupili. Hráči netráví celé dny tím, že se pokouší projít nějaké obtížné místo – po několika opakováních se přes to buď dostanou cheatem a nebo se na hru úplně vykašlou.

Staré adventury byly v tomhle směru totálně hardcore, takže bych si tipl, že procento dohranosti bude malé a bez návodu ještě menší. Hráč, který si svého času váží a místo opakovaného hrabání se v zákysu potřebuje dělat něco užitečného, jako třeba chodit do práce a nebo přebalovat a krmit potěr, se na to vykvajzne a v lepším případě si vygoogluje návod – no, zdá se, že se s tím tvůrci causal adventur smířili a vychází vstříc tím, že nabízí ve hře jednak deníček, který vám vždy řekne, co se po vás chce, potom systém hintů, které vám napoví v případě, že jste něco přehlédli a nakonec i možnost přeskočení neadventurních úkolů, jako jsou různé puzzly a nebo akční vložky.

Starý harcovník by takovou úpravu hry označil patrně jako „debilizaci“, ale já osobně to pokládám za požehnání. Za prvé, nic vás nenutí nápovědu používat – a některé adventury mají vyloženě achievementy za to, že ji nepoužíváte a / nebo řešíte úkoly rychle. Dále je nápověda omezená – buď ji máte k dispozici „jednou za čas“ a nebo hra nabízí omezený počet použití, který si ale obvykle můžete nějak zase dobít, takže ji nepoužíváte v jednom kuse.

A pokud jde o možnost přeskakování puzzlů – to mají jenom některé hry, ale přeskakování zvláště akčních vložek je prostě geniální věc. Nikdy jsem nepochopil, kde se vzala ta šílená představa, že hráč, který řeší příběh, jaksi ocení, že musí jet nějakou akci a nebo puzzle na čas. „Akční vložka“ bývala v adventurách pravidelně přítomná a pravidelně to byl strašný opruz, takže každý publikovaný návod obsahoval instrukce, jak opruz minimalizovat a nebo se mu vyhnout. Já si místa akčních vložek pamatuji přesně, protože jsem je vždycky nenáviděl, V Martian Memorandu jste museli skákat nějakým strojem, v Noctropolis zase běhat mezi světly – no, požehnáním byl objev, jak si cestu alespoň zkrátit na polovinu (prokličkovat směrem k cíli, vzít předmět, sejvnout a reloadnout – to vás vrátilo zpět ke vchodu, ale už s ukradeným předmětem, takže au revoir, akční vložko!) Díky možnosti úkol přeskočit nemusíte řešit žádné hopsací trapárny a nebo mlátit ve vzteku iPadem o stůl, takže to považuji za pokrok.

Objevují se zde nové prvky, jako je hledání věcí na obrazovkách. Je to unikátní rys místních adventur – objeví se před vámi obrazovka zavalená harampádím, vypadá to skoro jako barokní „zátiší se vším brajglem světa“ v poetické míchanici, ve které musíte najít obvykle osm předmětů. Je to divné, ale jsou zde nápovědy – a ono zátiší je takové pestré a svým způsobem i dekadentně hezké. Pokud nehledáte na obrazovce pořád, je to zajímavé zpomalení v situaci, kdy řešíte příběhové úkoly a zřejmě to slouží k tomu, aby se natáhla hratelnost. Řada adventur navíc při každém hraní chce vyhledat pokaždé jiné věci, takže si procvičíte i slovní zásobu. Někdy se hledání týká děje (najdi 10 dílů potrubí, které potřebuješ pro opravu), jindy je to úplně od věci. Každému se to asi líbit nebude, ale pro iPadí adventury je to opravdu typické.

Posledním typickým rysem je to, že iPadí adventury předpokládají, že je hráč kdykoliv může přestat hrát. Pro používání iPadu je typické, že jde rychle vypnout a rychle zapnout, takže i hry musí být možné kdykoliv ukončit a kdykoliv je opět začít hrát. U PC nebo konzole je to jasné, zapnete stroj, vezmete křupavé křupavce, babyflašku teplého mléka / brusinkový džus / otevřete pivo / flašku skotské (to podle věku a okoralosti) a hraní se věnujete několik hodin v kuse. Tablet ale můžete zapnout na deset minut v autobuse a nebo na patnáct při čekání na oběd v restauraci – takže hra neustále udržuje jasnou informaci o tom, kde jste, co máte za úkol a obvykle vás nenutí nějak dlouho bloumat a vzpomínat na to, co jste měli dělat. Adventury jsou zde stavěné tak, že vás většinou nepustí dál, pokud jste nezískali důležitý předmět – a když už nemáte v lokaci co dělat, trvale ji za vámi uzavře, takže zkoumáte jenom to, co opravdu máte. Je to forma zjednodušení, která ale napomáhá v rychlé orientaci.

Adventury pro iPad jsou oproti klasickým dílům konce zlaté éry PC adventur podstatně jednodušší. Nemají tak velké ambice ani umělecké, ani pokud jde o rozsah. Jsou určené pro lidi, kteří se chtějí zabavit zhruba na jedno odpoledne, netváří se, že jde o obrovskou výzvu hodnou překonání, spíš je to takové interaktivní vyprávění příběhu. Paradoxně ale fungují opravdu dobře – tím, že se v nich prakticky nikdy nezaseknete nějakým podstatným způsobem a tím, že je dohrajete rychle, máte spíš pocit, že jste si přečetli nějakou povídku, příběh, který vás zabaví. Není to The Last Express, který budete hrát šestkrát a stále diskutovat na fórech, co jste minuli a co vám uniklo. Zahrajete si je jednou, možná dvakrát – a pak je smažete a stáhnete si jinou adventuru. Je to ale jedno – čtyři až pět hodin hraní odpovídá zcela bez problémů čtyřem nebo osmi eurům – a je možné, že si je zahraje i někdo další z rodiny. Není to epizodické hraní v tom smyslu, že byste platili za jednotlivé kapitoly uceleného seriálu, ale stylem hraní se to blíží.

Navíc – a to se mi na téhle kategorii adventur líbí nejvíc – dávají zase šanci krásné, detailní, ručně dělané 2D grafice. Prakticky všechny iPadí adventury – až na konverze „3D renderovaných adventur z PC“ – jsou opravdu moc hezké. Tenhle typ grafiky má svoje kouzlo – řada 3D titulů je vyloženě ošklivá, desaturovaná, tmavá, zde se vše topí v drobném detailu, který můžete obdivovat a zkoumat. Co to povídám, vy ho budete muset obdivovat a zkoumat, až v obrázcích budete hledat všechny ty schované předměty...!

Midnight Mysteries: Salem Witch Trials HD

Vynikající adventura, ve které jste teleportováni časem do jakési přízračné post-mortem verze Salemu a musíte tam vyřešit celou hromadu nespravedlností, jako neprávem upálené ženy, zavražděné spisovatele a další podivnosti a záhady. V celé hře nepotkáte živou duši, jenom haldy mrtvých duší, které něco žádají a nebo se jim něco šíleného děje, takže je musíte vysvobodit. Řešíte tu několik opravdu zajímavých úkolů, z nichž nejvíc mě asi zaujalo stavění „přízračného domu“ a vyhánění ducha zlobivé holčičky ze skladu pomocí systému barevných zrcadel.

Obtížnost je tak akorát, když si nevíte rady, můžete si přivolat „havrana“, který vám napoví, kudy dál. Další „havrany“ si sbíráte cestou na obrazovkách – při hledání objektů vám ale může napomoci i to, že po nakliknutí názvu vám hra ukáže obrys toho, co hledáte (což je neuvěřitelně užitečné). Při hraní se můžete dostat na pokraj „zákysové“ situace, zvlášť v Salemu, kde se můžete pohybovat mezi domy relativně volně, ale obecně tu platí, že všechny potřebné věci pro postup najdete v jedné lokaci (v jednom domě) a to maximálně o několik obrazovek od místa, kde je potřebujete.

Je to hodně přízračná hra, v duchu opravdu kvalitních hororů (ne těch, ve kterých chodí jeden nezničitelný pán s motorovou kudlou) – pokud máte rádi mysteriózní historky, okultno, A. E. Poea a další strašidelno, tak tenhle kousek za ty peníze rozhodně stojí!

Hodnocení: 9/10

Frankenstein: The Dismembered Bride

Dismembered Bride v překladu znamená „rozsekaná nevěsta“ a věru, hra je v tomto směru bizarní až perverzní. V cestě za svou ztracenou milenkou se dostanete do klasického strašidelného sídla, kde po chvíli bádání najdete její MOZEK – no... a pokud ji chcete zpět, budete si ji muset sestavit, páčto domácí pán ji jaksi rozporcoval.

Jde o těžší adventuru, obrazovky jsou laděné do jedné barvy, pošmourné a občas je opravdu šíleně na nic hledat detaily – třeba takové hledání „lahví s bílým vínem“ ve sklepě, kde je prdlajz vidět, jestli je flaška světlezelená a nebo tmavozelená, je opravdu ťukanice naslepo. Hra navíc nabízí jakýsi „time attack“ mód, ve kterém musíte vyřešit obrazovky v časovém limitu, do čehož bych vážně nešel.

Hororová atmosféra je kvalitní, hustá tak, že by se nevěsta dala krájet – ale démonický a poněkud zvrhlý námět by asi na jemnocitnější členy rodiny valný dojem neudělal.

Hodnocení: 7/10

Natalie Brooks 2: The Treasures of the Lost Kingdom

Dovedete si představit míchaninu mezi Larou Croft, klasickou disneyovkou a novým velkodílem Dana Browna? Tahle hra je zajímavá v tom, že je na pomezí mezi thrillerem a večerníčkem – v některých momentech působí jako rodinný odpolední filmík a chvílemi se zase blíží špionážnímu filmu. Jste šikovná děvčica obklopená spíše neschopnými muži – váš nepřítel je sice gorila, ovšem nevalné inteligence, váš asistent je chytrý, ale odmítá se zabývat fyzickou prací (a opravu pračky bych mu vážně nesvěřoval) – no a děda je sice vážený archeolog, ale nechal se chytit a unést tou přihlouplou gorilou, což ho poněkud deklasuje. Tak – a vy, jakožto holka chytrá a odvážná, musíte pěkně zvládnout únos, prokletí, záhadu ztraceného pokladu – a přitom vyřešíte řadu hádanek a vykradete dokonce i banku.

Je to vtipné, není to žádná drsnost, ale chvílemi se mi zdá, že tvůrcům krapet docházely prostředky, v několika místech jsem očekával puzzle, který by byl na místě, ale prostě tam chybí – a konec je, jednoduše řečeno, uříznutý, což hru poněkud deklasuje. Vzhledem k vtipnému a lehkému pojetí je to ale něco, co bych se nebál nechat hrát i dorost. Je to rodinný titul, což je jednoznačně plus.

Hodnocení: 7/10

Princess Isabella: A Witch's Curse

Vím, že se nám se statečnými hrdinkami nějak protrhl poslední dobou pytel, ale nová doba je nová doba. Prokleté princezny už netráví čas podřimováním a čekáním na prince, který se k nim musí protravexit bujnou vegetací, naopak: Vstanou a jdou si to pořešit se zlem samy. A přesně to udělá i princezna Isabella, které se čarodějnice rozhodla pokazit svatbu, kariéru královny a navíc zaneřádit zhoubou její rodinný palác 40+6 (asi tak odhadem, tak nějak veliké to bude). V cestě vám pomáhá poletucha, víla jakási, takže ji neplácněte novinami, i když vypadá spíš jako komár či jiný hmyzák. Celkové ladění hry je optimistické, vymetáte zlo z obrazů, prosvětlujete temné místnosti prokletého paláce, vracíte dobro na místo chaosu – a celé je to pohádkové a pozitivní. Pro dospěláka možná trochu naivní, ale jako pohádka je to vážně dobré.

Hodnocení: 9/10

Vampire Saga: Pandora's Box

Docela temná historka z viktoriánské éry. Jste mladý chlapík, kterému jednou zavolá děd na pokraji infarktu s tím, že někoho zabil... A zatímco vy přispěcháte na pomoc, snaží se vám on vyprávět historku o tom, jak se před lety dostal na palubu Pandory, lodi, která měla dovézt z Portorika do Ameriky něco, co mělo pomoci Španělům vyhrát válku o Kubu. Nu – a po začátku vyprávění se vtělíte do děda, který se probírá z bezvědomí na moři v podpalubí plachetnice, která se zdá být úplně pustá a opuštěná, tedy až na pár mrtvol námořníků... Hádejte, co se asi stalo?

Zajímavý příběh, atraktivní prostředí, ale chvílemi krapet zvláštní a nelogické úkoly – nemůžete napustit vodu do sklenice, ačkoliv crčí ze zdi a nebo narazíte na racka, který vám blokuje cestu a vy musíte přijít na to, jak se ho zbavit. (Já bych se ho zbavil křikem, v horším případě doprovázeným házením libovolných předmětů jeho směrem, to, podle mých zkušeností, na racky obvykle stačí. Podle tvůrců ale ne, takže nezbývá než „adventuřit“ a bádat, ako že to strýko dizajner vydizajnoval...) Najdeme tu záseky, největší problém je ale v tom, že hra padá, normálně se zavře a zahučíte zpátky do Home screenu. A padá tak, že se pro reloadu ocitnete o několik obrazovek dozadu, žádný „save a pak pád“ nebo něco takového. Ano, atmosféra je dobrá, ale tohle, tohle by se tedy stávat opravdu nemělo!

Hodnocení: 4/10