Kiss: Psycho Circus -The Nightmare Child Článek Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun

Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun

Ondřej Švára

Ondřej Švára

4. 9. 2009 22:23 4
Reklama

Když v roce 1985 vystoupila na jednom podnikovém večírku Applu jazzová královna Ella Fitzgerald, byl to pro publikum šok a pro noviny chutné sousto. Noblesně zpívat Stevu Jobsovi k třicátým narozeninám před partou IT bláznů, to tehdy působilo nepatřičně, obskurně i snobsky.

Jenže ta doba je dávno pryč. Digitální svět pokročil a především herní vydavatelé by se bez profesionální hudební zakázky již dnes těžko obešli. Určitě ne, kdy vezmete v potaz komerčně superúspěšné projekty, do kterých se světově renomovaná hudební tělesa sama hlásí! Povídání o čistě hudebních hrách typu Guitar Hero by bylo díky loňskému článku Jaromíra Möwalda nošením kytar do muzea Jimmyho Hendrixe, vhodnější je proto podniknout sondu do světa her, kde práce opravdových hudebních hvězd zpříjemňovala vaše chvilky u obrazovky a tóny refrénů se vám linuly skrz rty, aniž byste si to uvědomovali.

Tak nám tedy zahrejte

Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun
i Zdroj: Hrej.cz
Spolupráce pop/rock idolů a herně-vydavatelských domů dříve nebyla tak okatá jako dnes s Rock Band, Guitar Hero či Singstar. Ještě před nějakými patnácti dvaceti lety byl kontakt herního studia se známější hudební personou spíše známkou správného zaujetí pro věc samotného umělce (většinou taky dobře zaplaceného) a jedním z takových „spolupracovníků“ býval například hudební vizionář a fanoušek staré automatovky Robotron Trent Reznor z Nine Inch Nails. Deset jeho originálních songů posunulo v roce 1996 prvního Quaka do ještě profesionálnějších vod, než kam jej dostala grafika. Logo NIИ na škatulích se střelivem do nailgunu budí dodnes úsměv. Reznor už je každopádně dál a na Quaka asi moc nemyslí. „Spousta velkých vydavatelů jde dnes cestou nahrávacích a filmových společností a posedlost vytvořit dílo nabízející filmový zážitek hry příliš prodražuje. Peníze se rvou do marketingu a grafiky, místo aby se investovaly do inovace a zajímavosti,“ postěžoval si nedávno známý hudebník, který produkoval i soudtrack pro třetí Doom.

Ale Trent nemá patent na rozum a také není jediný, kdo zanechal hudební stopu ve videoherní sféře. Aplaus na celosvětové scéně také sklidil o tři roky později další rockově laděný soundtrack, tentokrát v Omikron: The Nomad Soul, kde se spoluautorem soundtracku (včetně poskytnutí písniček a nevydaných mixů z tehdy aktuálního alba 'hours...') stal Reznorův dobrý kamarád David Bowie. Tento britský průkopník nových hudebních trendů se do Omikronu nesmazatelně zapsal nejen tóny, ale i jako herní postava. Jednou jako revolucionář Boz, podruhé v kůži bezejmenného frontmana kapely Snílci, která v Omikronu pořádala ilegální koncerty.

Ale proč narážíme zrovna na Omikron - v době kolem jeho vydání skutečně někteří vydavatelé ve snaze chytit se sílící módní vlny nejenže do svých titulů začali objednávat hudební doprovod od oblíbených interpretů, ale přesvědčili je dokonce k samotnému účinkování ve hře. Opět vynecháme čistě hudební záležitosti (například hrůzu jménem Spice World od Psygnosis z roku 1998) a připomeneme si ideální příklad souznění hry a známé kapely, jímž byla solidní akce KISS: Psycho Circus - The Nightmare Child z roku 2000. Snad netřeba vysvětlovat, kdo se postaral o hudební podklad, velkým tahákem titulu bylo každopádně zapojení samotným Kissáků do dění na obrazovce. S každým členem kapely si projdete část hry a společně budete čelit zlu nazvanému Nightmare Child.

Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun
i Zdroj: Hrej.cz
Ještě před skutečnou módou angažování popařů a rockerů ve videohrách byli pařani v devadesátých i osmdesátých letech konfrontováni s několika nefalšovanými pionýry v oboru. „Střílej, jak umíš a hlavně, ať toho hodně leží na zemi.“ Takové heslo klidně mohla nést akce Revolution X od Midway z roku 1994. Stupidní děj nekomentujme, nám postačí, že hráč musí zachránit skupinu Aerosmith ze spárů zkorumpovaných vládních jednotek. Hra byla poměrně dobře přijata a vznikla v mnoha mutacích od klasických automatů přes PC až k PlayStationu.

A pojďme ještě hlouběji do historie, máme pro to dobrý důvod. Král popu Michael Jaskson již s námi není a tak se sluší na tomto místě připomenout, že ani on se videohernímu průmyslu ne(u)bránil. Michael Jackson's Moonwalker nese název několik her od SEGy a U.S. Goldu z roku 1990. V nich uslyšíte syntetizované hity jako Beat It či Smooth Criminal. Původní hra má dnes nálepku „kultovní“, ovšem i po letech je kritikou přijímána značně rozporuplně. Například magazín Game Informer ji označil jako jeden z deseti nejblbějších licencovaných titulů, naopak Gamespot ji zařadil do své síně slávy. Tak si vyberte.

Vidíte, že svět hudby a videoher je docela šikovně propleten a přitom se nemusíme bavit o Rock Bandu a jemu podobných. A to jsme ani nezmínili menší videoherní roličky slavných kapel. Co třeba Motörhead ve stejnojmenné hře (Virgin, Amiga, 1992) či metaláci Mötley Crüe v Crüe Ball (Electronic Arts, Sega Genesis, 1992)?..

Srandička v bookletu a slavné skučení

Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun
i Zdroj: Hrej.cz
Někdy pro prestižní reklamu nemusí vydavatel právě díky hudební bražni ani hnout prstem. Příklad? Dnešní, byť již skomírající, nu-metalová scéna je mimo jiné hudební tvorbou pařanů pro pařany. A proto ani nepřekvapí, když si nějaká ostrá partička vzpomene na hezké chvíle s joypadem v ruce. Udělali to třeba Deftones a to naprosto bizarně: „U,U,D,D,L,R,L,R,A,B,Select,Start“ – tak se jmenuje instrumentální skladba z posledního alba famózních průkopníků žánru a nejde o nic jiného, než cheatovací kód pro řadu her od Konami. Poprvé mohl být použit ve hře Gradius pro Nintendo Enternaiment System z roku 1986 a širokou publicitu si pak získal o dva roky později s hrou Contra.

A ještě perlička na závěr. Když je slavný hudebník bláznem do her, není těžké jej přemluvit ke společnému, byť třeba ne přímo hudebnímu, projektu. Mike Patton z Faith No More se nikdy netajil svou láskou k počítačovým hrám. Ne že by k nim zrovna skládal epické soundtracky, ale docela často jej uslyšíte v několika peckách a možná si to ani neuvědomíte. Zřejmě díky doslova ďábelskému sólovému projektu Fantomas (kdo neuslyší, nepochopí) se stal vhodným kandidátem pro namluvení zombíků v Left 4 Dead nebo "anger sphere" z Portalu (ta zlobivější ze součástek GLaDOS). Svou první skutečně upovídanou roli nakonec dostal v čerstvém Bionic Commando, kde ztvárnil hlavního hrdinu Nathana Spencera.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama