Hudebníci a hry: když slavní hrábnou do strun
Když v roce 1985 vystoupila na jednom podnikovém večírku Applu jazzová královna Ella Fitzgerald, byl to pro publikum šok a pro noviny chutné sousto. Noblesně zpívat Stevu Jobsovi k třicátým narozeninám před partou IT bláznů, to tehdy působilo nepatřičně, obskurně i snobsky.
Jenže ta doba je dávno pryč. Digitální svět pokročil a především herní vydavatelé by se bez profesionální hudební zakázky již dnes těžko obešli. Určitě ne, kdy vezmete v potaz komerčně superúspěšné projekty, do kterých se světově renomovaná hudební tělesa sama hlásí! Povídání o čistě hudebních hrách typu Guitar Hero by bylo díky loňskému článku Jaromíra Möwalda nošením kytar do muzea Jimmyho Hendrixe, vhodnější je proto podniknout sondu do světa her, kde práce opravdových hudebních hvězd zpříjemňovala vaše chvilky u obrazovky a tóny refrénů se vám linuly skrz rty, aniž byste si to uvědomovali.
Tak nám tedy zahrejte
Ale Trent nemá patent na rozum a také není jediný, kdo zanechal hudební stopu ve videoherní sféře. Aplaus na celosvětové scéně také sklidil o tři roky později další rockově laděný soundtrack, tentokrát v Omikron: The Nomad Soul, kde se spoluautorem soundtracku (včetně poskytnutí písniček a nevydaných mixů z tehdy aktuálního alba 'hours...') stal Reznorův dobrý kamarád David Bowie. Tento britský průkopník nových hudebních trendů se do Omikronu nesmazatelně zapsal nejen tóny, ale i jako herní postava. Jednou jako revolucionář Boz, podruhé v kůži bezejmenného frontmana kapely Snílci, která v Omikronu pořádala ilegální koncerty.
Ale proč narážíme zrovna na Omikron - v době kolem jeho vydání skutečně někteří vydavatelé ve snaze chytit se sílící módní vlny nejenže do svých titulů začali objednávat hudební doprovod od oblíbených interpretů, ale přesvědčili je dokonce k samotnému účinkování ve hře. Opět vynecháme čistě hudební záležitosti (například hrůzu jménem Spice World od Psygnosis z roku 1998) a připomeneme si ideální příklad souznění hry a známé kapely, jímž byla solidní akce KISS: Psycho Circus - The Nightmare Child z roku 2000. Snad netřeba vysvětlovat, kdo se postaral o hudební podklad, velkým tahákem titulu bylo každopádně zapojení samotným Kissáků do dění na obrazovce. S každým členem kapely si projdete část hry a společně budete čelit zlu nazvanému Nightmare Child.
A pojďme ještě hlouběji do historie, máme pro to dobrý důvod. Král popu Michael Jaskson již s námi není a tak se sluší na tomto místě připomenout, že ani on se videohernímu průmyslu ne(u)bránil. Michael Jackson's Moonwalker nese název několik her od SEGy a U.S. Goldu z roku 1990. V nich uslyšíte syntetizované hity jako Beat It či Smooth Criminal. Původní hra má dnes nálepku „kultovní“, ovšem i po letech je kritikou přijímána značně rozporuplně. Například magazín Game Informer ji označil jako jeden z deseti nejblbějších licencovaných titulů, naopak Gamespot ji zařadil do své síně slávy. Tak si vyberte.
Vidíte, že svět hudby a videoher je docela šikovně propleten a přitom se nemusíme bavit o Rock Bandu a jemu podobných. A to jsme ani nezmínili menší videoherní roličky slavných kapel. Co třeba Motörhead ve stejnojmenné hře (Virgin, Amiga, 1992) či metaláci Mötley Crüe v Crüe Ball (Electronic Arts, Sega Genesis, 1992)?..
Srandička v bookletu a slavné skučení
A ještě perlička na závěr. Když je slavný hudebník bláznem do her, není těžké jej přemluvit ke společnému, byť třeba ne přímo hudebnímu, projektu. Mike Patton z Faith No More se nikdy netajil svou láskou k počítačovým hrám. Ne že by k nim zrovna skládal epické soundtracky, ale docela často jej uslyšíte v několika peckách a možná si to ani neuvědomíte. Zřejmě díky doslova ďábelskému sólovému projektu Fantomas (kdo neuslyší, nepochopí) se stal vhodným kandidátem pro namluvení zombíků v Left 4 Dead nebo "anger sphere" z Portalu (ta zlobivější ze součástek GLaDOS). Svou první skutečně upovídanou roli nakonec dostal v čerstvém Bionic Commando, kde ztvárnil hlavního hrdinu Nathana Spencera.
