E3 dojmy: Alpha Protocol
Minimálně dvě hry mi na E3 v mnohém připomněly Mass Effect, konkrétně konverzačním systémem, RPG prvky, akčním zaměřením, strukturou lineární kampaně s nepovinnými úkoly a pak také přítomností základny, kam se člověk vrací, aby nabral síly, nové mise a pokecal se stále početnější posádkou. Tou první je Rise of the Argonauts, kterou už podrobně představil Pavel, no a druhou je Alpha Protocol, špionážní akční hra s RPG prvky od tvůrců z Obsidian Entertainment.
Do zhruba patnáctiminutové prezentace, která probíhala za účasti celkem tří českých novinářů, toho koproducent hry Abia Roberts nacpal opravdu hodně. Hned na úvod nás ovšem ujistil, že navzdory akčnímu provedení misí samotných tepe na pozadí RPG srdce. A tady se opět obracím na Mass Effect, protože Alpha Protocol kráčí ve stejné koleji. Hlavní hrdina tedy umí zacházet v podstatě s jakoukoli zbraní, ale když zainvestuje zkušenostní bodíky třeba do brokovnice, tak se za to dočká rychlejšího nabíjení, přesnější střelby, vyšší účinnosti a nových speciálních schopností. Ty v Alpha Protocol nahrazují magii, která by v moderním settingu hry působila stejně podivně jako gangsta rapper z Horních Počernic.
Jednou z těchto rádoby magických schopností je třeba ekvivalent bullet time módu, v němž se na momentík zastaví čas jen tak tak, abyste stihli terčíkem označit dva cíle, a až se vše rozběhne, tak váš agent automaticky oba dva vytipované typoně odpráskne. Druhou speciálkou je berserkový běh ve stylu Tony Montany, kdy jste v bojovém opojení nesmrtelní a můžete tak bez obav naběhnout doprostřed kroužku nepřátel a všechny je v mžiku oka poslat k zemi.
Právě tyto schopnosti, společně s vylepšováním bojových i několika nebojových vlastností hlavní postavy, by měly soubojovou složku hru oživovat. Jinak je to totiž naprosto standardní third-person střílečka s taktickými prvky (krytí za překážkami, drobný stealth), tak jako už jednou zmíněný Mass Effect. Aby však nedošlo k omylu, nemám pocit, že Alpha Protocol hru od BioWare kopíruje. Spíš staví na podobných herních mechanismech, které zpracovává podobně inteligentním a přesto zajímavým způsobem. Podle mě to je ku prospěchu věci.
Jako třeba základna, respektive základny rozmístěné po celém světě, kde se agent převléká, přezbrojuje a vybírá kam dále, jestli vzít hlavní misi nebo nepovinnou. K oběma druhům misí je třeba říct, že jejich zpřístupnění závisí do značné míry na volbě hráče v obyčejných i důležitějších rozhovorech. V prezentované misi mohl agent do ambasády proniknout několika způsoby, které zahrnovaly oblbnutí hlídajícího strážného, jeho uspání, nebo přímo likvidaci. Nestačí přitom zvolit jednu z nabízených možností, je třeba pečlivě vést rozhovor k danému cíli přes několik konverzačních témat a pokračovat dál. I když rozhovor začnete s cílem strážného odzbrojit, můžete se rozmyslet a stočit celou konverzaci k násilnému vniknutí.
V dalším, tentokrát klíčovém rozhovoru mohl agent teroristu zneškodnit, propustit nebo nechat zavřít. Opět z toho byla několikaúrovňová konverzace, bez vyloženě špatného rozhodnutí, která však přesto výrazně ovlivnila další průběh hry. Třeba v tom smyslu, že bude navazující mise víc akční nebo naopak stealth, nebo na ni vůbec nedojde. Samozřejmě jsou to zatím jen sliby vývojářů, ale zní pěkně. Jen aby byla skutečnost také taková.
