Dishonored
Přesně takové pozvánky, jakou jsme dostali ke hře Dishonored, bychom brali pořád. Vývojáři vás totiž zavedou do sálu o velikosti středně velkého kravína, posadí vás k jednomu z mnoha počítačů a řeknou jedinou větu: „Máte hodinu a půl, užijte si to!“ Proti tomuhle se zkrátka nedá nic namítnout, zvlášť když jde o jednu z nejočekávanějších her roku.
Dishonored jsme dostali na hraní zhruba v polovině příběhu, a abychom se jen tak nepoflakovali úrovní, vývojáři nám odemknuli všechny schopnosti hlavního hrdiny. Přijít na to, jak fungují, a kdy přesně byste je měli použít, už ale byl celkem oříšek a nebudeme vám lhát – prvních dvacet minut to bylo samé umírání a načítání pozice. Ptáte se proč? Že bychom vyslali do Německa herní nýmandy? To určitě ne, zkrátka naskočit do tak specifického vlaku nejde tak hladce, stačí ale několik minut navíc a síla Dishonored začíná vyplouvat na povrch.
V misi, kterou gameplay prezentace začínala, má hráč za úkol zlikvidovat hostitelku bujarého maškarního večírku, jeden z mnoha malých zádrhelů ale spočívá v tom, že se za hlavní cíl mise vydávají hned tři ženy v maskách. Kromě samotného atentátu tedy musíte přijít na to, která z žen je ta pravá. Předtím ale musíte vyslechnout příběhy ostatních hostů, skrze které se dostanete k indiciím. Ještě předtím ale musíte venku před vilou podstoupit souboj cti s jistým neukázněným lordem, jde o klasický rozstřel pistolemi. Ano, na život a na smrt. Ještě před tím ale musíte získat pozvánku, aby vás pustil strážný dál. No a nakonec, ještě před tím vším, se musíte dostat přes vysokou bránu a dělat, že mezi hosty patříte i vy.
Jenže to není tak snadné, přestože mezi vámi a vilou je hned od začátku nějakých sto metrů. Sto metrů plných strážníků a vysokých kráčejících robotů, kteří bdí nad zákazem vycházení. Dishonored ale není klasickou střílečkou, z popisu mise to spíš vypadá na akční adventuru, a tak vás čeká plavání, plížení a hlavně používání zmiňovaných schopností. Hlavní hrdina jich má celou řádku a některé jsou obzvláště působivé. Během hraní jsme si nejvíce oblíbili schopnost převtělit se do jiné postavy a chvíli s ní manipulovat. Vtip je v tom, že během oné manipulace se hrdina přesune za ovládanou postavu a dostane se tak do míst, kam by se jinak musel složitě proplížit. Možná to zní zmateně, ale pokud s tím začnete kalkulovat, dostanete řešení hned k několika hádankám, na které jsme narazili.
Není to ale jenom vnuknutí. Těšit se můžete například na ovládání počasí v podobě seslání malého tornáda, dále zpomalení, resp. zastavení času, anebo možnost vyvolat krysí hejno, které svým rychlým pohybem zmate nepřítele a pomůže vám nepozorovaně proklouznout dál. Věřte nebo ne, tímhle způsobem jsme překonali onu kritickou vzdálenost za nějakých 15 minut, a když jsme zkoušeli úvod mise ještě jednou, doskákali jsme za bránu úplně jinudy a v ještě trochu delším čase. Tím dává Dishonored jasně najevo, jak otevřenou a přizpůsobivou hrou je, bohužel (v tomhle případě spíš bohudík) to ale neplatí o rambo stylu. S tím tady jednoduše neuspějete, protože hlavní hrdina je sám o sobě vcelku slabým protivníkem, a pokud nemá v zádech překvapení či možnost sáhnout po černé magii, jde k zemi po několika zásazích obyčejnou pistolí nebo zápalnou kuší kráčejících robotů.
Co se týče ovládání, zvládnout širokou škálu možností byl trochu problém, vývojáři ale vsadili své trumfy na kruhové menu, které vyvoláte stiskem kolečka. Myší se v něm pohybujete a uvolněním kolečka potvrdíte volbu. Trochu zmateně se to nicméně má s ostatními klávesami, jako je obligátní použij, doplň manu, doplň zdraví atd. V základním nastavení jsou dle našeho názoru příliš daleko od směrového WSAD, problém ale můžete vyřešit za několik sekund v nastavení, takže to vlastně ani žádná překážka není. Mnohem větší neplechu způsobí umělá inteligence protivníků, ale i obyčejných lidí kolem vás. Město zpracované do podoby ušmudlané Anglie osmnáctého století tepe životem i v noci a třeba chudina moc ráda všechno, co se třpytí. A protože má hlavní hrdina perfektně vyleštěnou kovovou masku, je o zábavu pokaždé postaráno. Potyčkám je ale radno se vyhnout, protože jen vzbuzují pozornost a zmíněná AI si všímá všech podivností vcelku rychle. Na druhou stranu je ale správné, že nereaguje přehnaně. V momentě, kdy konečně odpravíte ženštinu (o které bohužel nevíme nic moc podstatného) a necháte ji odpočívat v koutě její komnaty, můžete v klidu sejít do hlavní haly a odejít, jako by se nechumelilo. To, že budou zburcovány hlídky a spustí se alarm, je pochopitelné, chvíli ale potrvá, než hosté svoji mrtvou hostitelku najdou, a tak by to mělo zůstat.
Poslední by na přetřes měla přijít grafika, o jejíž kvalitu se neobává asi nikdo, kdo viděl alespoň jedno video. A skutečně, hra působí možná až nebezpečně dokonale. Grafika není stoprocentně realistická, zejména kvůli stylizaci světa, ve kterém se Dishonored odehrává, působí ale jako promítnutí Bioshocku s Hitmanem a snad nejen nám se tohle sloučení líbí. Škoda jen, že ve hře (doufejme, že jen zatím) nejsou žádné úchvatné zvuky nebo doprovodná muzika. Dishonored v tomhle ohledu působí stroze a nehledě na záměry vývojářů, radši bychom nějakou gradující hudbu. Do vydání ale ještě stále zbývá spoustu času a je jasné, že na strojích vývojářů už může Dishonored vypadat zase o trochu jinak. Ať už ale bude nakonec jakýkoliv, ty samolepky a tabulky, které označují Dishonored za krále Gamescomu, zdá se, nelžou.
