Destiny 2 Článek Destiny 2 - dojmy z bety

Destiny 2 - dojmy z bety

redakce Hrej.cz

redakce Hrej.cz

27. 7. 2017 14:00 8
Reklama

Tři roky po vydání prvního dílu nám vývojáři ze studia Bungie naservírují pokračování, které má do jisté míry znamenat totální restart. Ještě předtím jsme ale dostali příležitost vyzkoušet si, jak se nová hra bude hrát a kolik se toho od minula změnilo. Pětice Guardianů z klanu Hrej se vydala do líté bitevní vřavy, aby vám ještě za tepla přinesla své dojmy.

VOJTA DŘEVÍKOVSKÝ: ZMĚNY, KAM SE PODÍVÁŠ

Nejzajímavější zjištění z bety bylo, jak moc se hra změnila v PvP režimu Crucible. Je to úplně jiná hra, jen ještě nevím, jestli lepší nebo horší. Bungie chce novinkami posunout Destiny 2 blíže esportu a podřizuje tomu to nejlepší, co první Destiny přineslo. Pocit ze střelby a zábavné zbraně byly prostě top a nový systém se tomu známému blahu nevyrovnal. Většinu času stráví hráč s primárkami, zatímco všechny hračky jako brokovnice, fúzní pušky a sniperky jsou ve stejné kategorii s raketomety a novými granátomety, přičemž v loadoutu může mít samozřejmě vždy vybranou jen jednu. Jasně, chápu, že se muselo něco udělat s dominancí brokovnic v PvP, ale je tohle to nejlepší řešení?

NEOSOBNÍ PŘÍSTUP

Nejen v PvP, ale i v PvE jsou přestřelky takové... usedlé, až sterilní. Napomáhá tomu navíc fakt, že granáty i superschopnosti se nabíjejí strašně dlouho. Jednička dala hráči do rukou zábavnou vesmírnou magii, dvojka ji přiškrcuje ve snaze o pozvednutí důležitosti skillu. Proč ale? Neznám nikoho, kdo by chtěl Destiny hrát tak, jak se hraje Counter-Strike nebo Battlefield. Z bety mám pocit, že si Crucible užiju spíš v “casual” týmových deathmatchích a pravděpodobně ne v odhalených režimech Countdown a Survival. Ačkoliv, kdo ví. Třeba je to celé jen o zvyku.

Na druhou stranu se mi rozhodně líbí sekundární schopnosti, které podtrhují zaměření každé třídy. Titáni dostali do vínku vytvoření obranné zdi, podpůrní warloci mohou na zemi udělat léčivý nebo boostovací kruh, útoční hunteři zase mohou uskočit nepřátelské palbě a rovnou si přitom nabít pušku či granát. Kromě úskoků solitérských hunterů se jedná o dovednosti zaměřené na kooperaci v týmu a není nic lepšího, než když se tým sehraje a roznese nepřátelskou čtveřici na kopytech. Jestli to má být náplast za přízemní gunplay, možná to celé ještě vezmu na milost.

PAVEL MAKAL: BUDEME TO HRÁT, ALE...

S první Destiny jsem strávil nemalou porci času. Ale přestože jsem si hru donesl domů už v den vydání, trvalo více než rok, než jsem v ní našel opravdové zalíbení. Až s příchodem masivního rozšíření The Taken King jakoby se hra skutečně nadechla a nabídla zážitky, ve které jsem doufal už při prvním oznámení. Nikdy jsem se nestal opravdu hardcore hráčem, neprošel jsem raidy tam i nazpátek, přesto jsem si vždy dokázal najít dostatečnou porci zábavy, a to i v případě, že můj nejvěrnější souputník Vojta zrovna neměl čas a já byl odkázán na samotářské lovení šmejdu z vesmíru.

Betu druhého dílu jsem odstartoval testem jediné dostupné singleplayerové mise. Hned při spuštění hry mě velice potěšilo, že vývojáři nezanevřeli na přívětivý design uživatelského prostředí, ani na velice vkusné grafické prvky, které zdobily už první díl. Samotná hra vypadá velice slušně, Bungie opět volí skvělou barevnou paletu a ta tam jsou omezení, které v jedničce pramenily z verze pro minulou generaci konzolí. Design zbraní, vybavení a celého světa dopadl zcela na výbornou a už se těším na všechny ty druhy zbrojí, kterými nás vývojáři v průběhu času zazásobí. O fashion jde totiž v Destiny samozřejmě především. Velmi příjemné je, že dle prvních dojmů bude singleplayer snad skutečně sevřenější tradiční kampaní, která mi v minulosti tak chyběla. Těším se, že si budu moci dosytosti vychutnat příběh poutavého světa i bez toho, abych musel trávit čas čtením doplňkových kartiček. 

KAM SE PODĚL MŮJ SKILL?

Úvodní misi ale projdete během chviličky a mé další kroky nevedly do kooperativního striku, nýbrž ke kompetitivnímu multiplayeru. Změny v režimu Control jsem vzal s povděkem, zabírání jednotlivých bodů je nyní mnohem svižnější. Bylo pro mě ale velmi náročné zvyknout si na redukci počtu hráčů v týmech - místo dřívějších šestic proti sobě nyní stojí čtyři hráči na každé straně. Multiplayer je tak do jisté míry mnohem frenetičtější, už se nemůžete tolik spoléhat na to, že si nepřítel vybere jiný cíl nebo že vám někdo kryje záda. A ačkoli jsem postupem času střílení v první Destiny ovládl a pravidelně se umísťoval na vrcholu žebříčku v Iron Banneru, pokračování mě postavilo znovu na startovní linii.

Je to zčásti dané i změnou v systému zbraní a zvláštních schopností, kterou už přede mnou dostatečně popsal Vojta. Dobíjení vašich skillů je skutečně velice, až nepříjemně pomalé a hru to podle mého názoru okrádá o úžasné momenty, kdy na bojišti neustále sviští ohnivá kladiva nebo jiné podobné skopičiny. O změnách v používání zbraňového arzenálu ani nemluvím a doufám, že Bungie své rozhodnutí ještě stihnout přehodnotit.

Doufám, že se Bungie podaří odstranit chyby, které měla první hra, a to především nedostatečný přísun nového obsahu. 

Nakonec jsem si nechal Strike jménem Inverted Spire, v němž se s dvěma dalšími hráči můžete vydat na Nessus, kde se cabalským dobyvatelům podařilo probudit něco, co by mělo raději spát. Střílení v PvE je radost, užijete si i nějaký ten plaformingový průzkum a potkáte nějaké ty staré známé. Strike z mého pohledu patří k těm povedenějším, prostředí vypadají skvěle a navíc jich stihnete navštívit hned několik. Finále je pak naprosto strhující.

Na Destiny 2 se pořád těším a na rozdíl od jiných multiplayerových her už teď vím, že tohle vážně budeme hrát. Doufám, že se Bungie podaří odstranit chyby, které měla první hra, a to především nedostatečný přísun nového obsahu. Taková minela už se totiž podruhé neodpouští. 

JIRKA BIGAS: MÍRNÝ POKROK V MEZÍCH ZÁKONA

Hodnotit Destiny 2 na základě betaverze by bylo nejen předčasné, ale především velice ošidné. Jakkoli si myslím, že se autorům podařilo sestavit poměrně pestrý a obsahově zajímavý ukázkový balíček, je zcela zřejmé, že nereprezentuje kompletní hru v celé její šíři. A ani nemůže. Skutečnost, že nám řada novinek očividně zůstala utajena, má však za následek, že hra působí, jako by šlo vlastně jen o další řadovou expanzi.

VÍTEJTE ZPÁTKY

Destiny 2 pro mě zatím nejlépe vystihuje shrnutí “více téhož”. Rozhodně si ale nemyslím, že to musí být nutně špatně. Ostatně, když si odmyslím fakt, že se vývojáři pochopitelně pokusí oslovit skupinu nových hráčů především na PC, nemám dojem, že by se něco změnilo na přesvědčení těch, kteří už s tímto světem měli tu čest. Koho nepřesvědčil díl první, zřejmě nebude chtít na milost vzít ani pokračování. A kdo si původní hru oblíbil, zpravidla nechce, aby se na osvědčeném konceptu mnoho měnilo. I když se samozřejmě najde prostor pro vylepšení.

Je zřejmé, že titul nabídne mnohem více příběhové omáčky a filmečků, jak jsme si přáli a studio slibovalo. Skvělou zprávou je i to, že se nebudeme muset po každé misi vracet zpět na oběžnou dráhu a rozšířené mapy budou fungovat více jako malé soběstačné světy s nabídkou různorodých aktivit. Vděčíme za to zřejmě mimo jiné skutečnosti, že se autoři definitivně zbavili omezení v podobě minulé generace konzolí.

ZMĚN JAKO ŠAFRÁNU

I když výpravnost a větší důraz na scénář prezentovaný klasickým stylem beta naznačila, o druhé jmenované novince nemůže být v souvislosti ukázkou řeč. Na to byla její úvodní mise pochopitelně příliš úzce nalinkovaná, takže budoucí svobodu si můžeme zatím jen představovat.

Pokud jde o samotnou hratelnost, PvE část a kooperace, kterou já v Destiny preferuji, doznala jen minima změn, které docení, respektive zhodnotí především veteráni. Je trochu s podivem, že novinka nenabídla žádnou novou třídu a i sub-classy prošly jen drobnými, i když nikoli nepodstatnými úpravami. A jsem hodně zvědavý, zda se nakonec ukáže být přepracované třídění zbraní víc než jen kosmetickou změnou, ale v tuto chvíli je příliš brzo dělat závěry.

Na hru se těším a věřím, že by touto cestou mírného pokroku v mezích zákona nemusela šlápnout vedle.

Navzdory trochu neprůhledným postřehům, které vám servíruji, musím zdůraznit, že se mi to, co jsem viděl, docela líbilo. Na hru se těším a věřím, že by touto cestou mírného pokroku v mezích zákona nemusela šlápnout vedle. Bohužel jsme si ale, jak už jsem uvedl, nemohli vyzkoušet některé novinky a úpravy, které jsou pro mě stěžejní, takže bych si zatím netroufl hádat, zda bude finální produkt působit jako plnohodnotná novinka, anebo se na něj snese oprávněná kritika. I já bych totiž autorům vyčítal, pokud by se mělo ukázat, že nové světy a mapy nenabídnou avizovanou svobodu, pestřejší aktivity a plynulejší hratelnost.

JARDA MÖWALD: NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT DO STEJNÉ ŘEKY?

Když si člověk přečte mou téměř 3 roky starou recenzi na první Destiny, najde v ní odraz úplně jiné hry, než té, kterou mohli hráči nalézt poslední přibližně rok a půl. Destiny je o neustálém opakování několika misí stále dokola ve snaze vytřískat z nich co nejlepší vybavení. Destiny je o (především) kooperativním multiplayeru, který se na této generaci konzolí jaksi ve velkém vytratil do neznáma, tudíž i jednooký může být králem. A Destiny je v neposlední řadě o tom, že se vše velmi příjemně hraje a technická úroveň osciluje někde mezi „to si mohli nechat pro PS3!“ a „tohle chci na stěnu.“ Pokud si u všech těchto stereotypních vlastností přičítáte kladné body, Destiny 2 vás bude bavit.  Ani betaverze nenabídla nic extra nového a nepoučený hráč by si dokonce mohl myslet, že hraje „Destiny jedničku se všemi datadisky“ (což byl skutečný výkřik jednoho z mých známých poté, co se do bety pustil). Není to však na škodu.

VĚTŠÍ, ROZMANITĚJŠÍ, LEPŠÍ?

Tři roky utekly jako voda a kromě několika občasných vyzyvatelů se nikomu nepovedlo Destiny nadobro svrhnout když ne z trůnu, tak minimálně z nejvyšší trojice multiplayerových her. Pokračování už v úvodní misi dokazuje, že se nesnaží hráče ohromit něčím jinde neviděným. Jen nabízí přesně to, po čem jsem ostatně volal tehdy i já. Vše je o ono pocitové něco větší, nepřátel je tak nějak víc pohromadě a zbraně padají tak akorát často a v dostatečné rozmanitosti, abyste měli chuť pravidelně obměňovat arzenál. Alespoň to jsou dojmy člověka, který nikdy nepronikl natolik dostatečně pod povrch celé (nyní už) série, aby mohl vynášet definitivní soudy. Pouze ho to všechno celkem bavilo.

Betaverze se, stejně jako před lety, soustředila primárně na názornou ukázku ovládání (stále skvělé) a průchodu typickou příběhovou misí (stále stejný). Neměli jsme tedy možnost posoudit, jestli oněch misí bude dostatek a jak rozmanité budou. Nevadí to, od toho jsou finální verze a recenze na ně. Pro tuhle chvíli postačí, že Destiny 2 bude stále prakticky tou samou hrou, což v roce 2017 znamená podstatně pozitivnější pocit, než na konci září 2014.

DAVID PLECHÁČEK: NOVÁČEK V RINGU

Ke druhému Destiny jsem přistupoval plný očekávání. Ačkoliv jsem první díl nehrál, obklopen lidmi, kteří na něj nedali dopustit, jsem o něm slýchal každou chvíli a pochopitelně byl zvědavý, co na něm vlastně vidí. Demo alias beta, která byla na konzolích v minulých dnech k dispozici, mi ale nedala jednu ultimátní odpověď. A protože jsem ke hře nepřistupoval jako úplně nepopsaný čistý papír, musel jsem několik poznámek notně pozměnit anebo je rovnou poškrtat.

CHCI VĚDĚT VÍC

Ne, že by Destiny 2 začínalo nějak pozitivně, když před vašima očima sledujete destrukci ikonické lokace prvního dílu. I laik možná někdy zaslechl o místech jako je Tower, jen je škoda, že se v něm nemohl poprvé a naposledy volně projít. Sled událostí změní celou oblast v hořící peklo a vaším úkolem bude přežít a postřílet ty naproti vám. Bungie před vás předhazují postavy, které byste měli znát, ale které bohužel jako absolutní nováček neznáte a které míjíte, aniž byste měli vůbec možnost zjistit, o koho jde. Obvykle nic proti vhození do rybníka a naučení se plavat nemám, ale pokud má být výsledkem jen neustále šlapání vody, tak mi to nepřijde jako dobrý nápad. Stejně jako se v takovém případě nenaučíte plavat, ani do tajů Destiny a jeho světa ani ždibíček nenahlédnete. Je otázka, jestli beta obsahovala úplný úvod hry, ale pokud ano, zjistěte si o Destiny alespoň základní věci někde na internetu, abyste si nepřipadali jako vyoraná myš. To by byla první dílčí odpověď na otázku, jak moc je druhý díl přístupný pro nováčky. U druhé odpovědi už jsem musel něco ze svého předem popsaného papíru škrtat.

Pokud si stěžuji na nedostatečné uvedení do děje, těžko se poslouchá fakt, že první díl ho příliš neměl, a když, tak jen poschovávaný a člověka nebavilo jej ze hry dolovat. A to byl v mém případě trochu problém – pokud máte hned v úvodu pocit, že vám „něco uniká“ a vlastně ani možná není co, je někde chyba. Destiny není příběhová hra, a pokud sami očekáváte, že někde musíte navázat a že události na obrazovce mají nějaký větší smysl, tak bude zklamáni a především zmateni. V tom duchu se ale ponese celá „příběhová“ půlhodinka, na jejímž konci nebudete o nic moudřejší, i když byste byli rádi. Během vaší zmatené pouti si ale některé vaše výpisky tučně podtrhnete, takže jestli jste slyšeli o skvělé střelbě, vezměte do ruky ještě zvýrazňovač a přejeďte jím onu podtrženou část ještě jednou. Právě střelba je nedílnou součástí kouzla, které Destiny má a je na hře tím zdaleka nejlepším.

V KŮŽI VYHNANCE

Existuje ale ještě jedno lákadlo, proč jsem chtěl do pokračování od Bungie naskočit. Je jím sci-fi. Říkat po Andromedě, že podobných her není moc, když jedna sotva před půl rokem vyšla, je možná trochu hříšné, ale už je to holt tak. Destiny mě osobně zajímá víc. Problém je, že se trochu obávám, aby se z něj nevytratila ta science část. Patrné je to na novém social hubu, který byl některým v průběhu bety přístupný. V prvním díle se jednalo o celý Tower, o poslední baštu lidí na Zemi, ale po jeho zničení je jasné, že se přesuneme jinam. Přesuneme se do oblasti The Farm neznámo kde, do oblasti na pokraji hustého lesa, kde stojí domy z vlněného plechu porostlé mechem, polorozpadlými střechami a dřevěnými ochozy, po nichž byste se procházet kvůli obavám z vratkosti a nestability nechtěli. Ocitáte se ve vyhnanství, zjevně na opuštěném místě, které alespoň částečně může sloužit vaší věci. Ale to nejsou kulisy pro sci-fi, jaké bych si přál. Vysvětleme si postoj na příkladu - zastávám nepopulární názor, protože mě více bavilo zasazení „nové trilogie“ Hvězdných válek než odbojem a skrýváním se poznamenané původní díly. Asi víte, o jakém rozdílu mluvím. Nablýskané vesmírné lodě a Republika v plné síle, nebo polorozpadlé vraky, které sotva imperialistickým silám uletí? Mám obavy, že přesně této změny jsme svědkem při vydání druhého dílu.

Existuje pochopitelně hned několik otazníků a poslední vyřčené nemusí být vůbec pravda. Stejně tak nemusí ve druhém díle platit vágní popisování příběhu z jedničky, na kterém údajně autoři zapracovali a čeká nás něco diametrálně odlišného. Ale to jsou věci, na něž beta logicky dát odpovědi nemohla. To, co ale servírovala, totiž především hratelnost a zábavnost, to dělala dobře. Teď ještě ten zbytek. Ten, alespoň pro mě, pokulhával a vyústil spíše v mírné zklamání a skepsi, jak do rozjetého vlaku naskočit a jestli náhodou nepřicházím pozdě.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama