Andrzej Sapkowski

Reklama

Andrzej Sapkowski se narodil 21. 6. 1948 v polské Lodži. Zda tento okamžik provázela nějaká znamení, není známo. Na jeho kolébku se ale rozhodně aspoň letmo usmála literární múza. Sapkowski vystudoval vysokou školu a díky nadání na jazyky začal pracovat v mezinárodním obchodu. Aktivní člen polské SF komunity svým způsobem debutoval překladem povídky Slowa Guru do polštiny pro časopis Fantastyka. Skutečně rázným vstupem na scénu byla ale povídka Zaklínač, jež vyšla ve Fantastyce v roce 1986. O dva roky a několik povídek později už jej čtenáři zvolili nejoblíbenějším polským autorem. Zaklínačovská sága byla zfilmována, převedena do herní podoby a dočkala se vydání v anglickém překladu. Něco na tom Sapkowském bude...

Povídkové sbírky

V povídce Zaklínač představil Sapkowski jako hlavního hrdinu Geralta z Rivie, na první pohled cynického zabijáka, bojovníka s nestvůrami, který je přes svou nepostradatelnost spodinou společnosti. Zaklínačova postava je ale hlubší, a s každou další povídkou odhalil Sapkowski její další vrstvu. Vypůjčené fantasy rasy elfů či trpaslíků "polidšťuje" zápornými charakterovými vlastnostmi, hojně využívá slovanské mytologie, z níž si vypůjčuje řadu příšer. Rozmazává hranici mezi dobrem a zlem a okořeňuje atmosféru nezanedbatelným množstvím násilí i vulgarity. Zaklínač, stejně jako další Sapkowského povídky, vychází česky nejprve v Ikarii, později pak v knižním vydání. První sbírka nese název Stříbrný meč (Winston Smith, Praha, 1992) a obsahuje také povídky Zrnko pravdy, Otázka ceny a Cesta, z níž se nevrací, v nichž se představí řada později významných postav (včetně cintránské princezny Cirilly). O rok později u nás vychází Věčný oheň (Winston Smith, Praha, 1993). Trojice povídek slouží opět k představení klíčových postav, hlavně ale ohromuje nápady. Zaklínač už se tolik neohání mečem, více přemýšlí a ukazuje se, že má také city. Hranice možností přivedou na scénu čarodějku Yennefer a vysvětlí, proč se Geralt nepouští do křížku s draky. Povídka Střípek ledu je romantickým příběhem o lásce Geralta a Yennefer. Titulní Věčný oheň pak odlehčuje atmosféru, jde o humorný příběh o stvoření, které umí měnit podoby. Meč osudu (Winston Smith, Praha, 1993) je poslední souhrnnou povídkovou sbírkou – a jedním z vrcholů Sapkowského tvorby. Je v ní už jasně patrná snaha uvést čtenáře do světa, kde se bude odehrávat románová sága. Sapkowski ale především exceluje literárně. Variace na pohádku o mořské víle s názvem Trošku se obětovat zaručeně dojme a na konci v pár řádcích předvede, jak málo věří autor ve šťastné konce. Titulní Meč osudu vypráví o dalším setkání Geralta a Ciri, tentokrát v Brokilonském lese. A konečně Něco víc řekne "něco víc" o zaklínačově původu a odhalí mnoho zajímavých informací z hlediska románů.

Románová sága o zaklínači

Všechny v povídkách naznačené motivy Sapkowski rozvedl a mnohem velkorysejší příběh rozehrál v pětidílné románové sáze, jež u nás vycházela v ostravském nakladatelství Leonardo během let 1995-2000. Postupně šlo o knihy Krev elfů (1995), Čas opovržení (1996), Křest ohněm (1997), Věž vlaštovky (1998) a Paní jezera (2000). Sapkowski povyšuje princeznu Cirillu do role druhé titulní postavy vedle Zaklínače, uvádí další charaktery (vedle Yennefer například oblíbený bard Marigold). Na příběh románů lze nahlížet kritickým pohledem, skutečně kombinuje řadu fantasy klišé (proroctví, skupinka cestujících hrdinů v Křtu ohněm, válka s "říší zla" Nilfgaardem). Nikdy se z něj ale nevytrácí charisma, scény silné proto, že Sapkowski dovedně přiřazuje problémy skutečného světa (např. rasovou a třídní nenávist) svému, dovede být chvílemi romantický, chvílemi cynický. Navíc neztrácí v rámci pětidílného a mnohasetstránkového příběhu nit, nedochází k logickým skokům a dovede všechny linie děje uspokojivě zakončit.

Kdo ještě neměl s romány o zaklínači tu čest, měl by to napravit. Není to jistě dokonalé čtení. Ale kvůli scénám jako čarodějnický sněm na ostrově Thanedd, cynickému konci zbojnické tlupy Potkanů, nebo fantasticky mrazivému závěru Věže vlaštovky, kdy čtenář doslova cítí, jak se mu skřípot bruslí zarývá hluboko pod kůži, se vyplatí.

"Husitská" trilogie a další

Po zakončení příběhu Zaklínače se Sapkowski hned pustil do další práce. V současnosti už je na světě celá tzv. "husitská" trilogie. Tři historické romány, kde autor předvádí schopnost vymyslet uvěřitelné, lidské postavy, napsat bezkonkureční dialogy, kouzelně cynickým způsobem komentovat události. Navíc příběh osvěžují postupem času čím dál silnější fantasy prvky, i když v úplně jiné rovině, než u Zaklínače. Ostatně, hlavní hrdina, mladý šlechtic Reinmar z Bělavy, je úplně jiným typem hrdiny než Geralt. Česky zatím vyšly dva díly třídílné série - Narrenturm (Leonardo, Ostrava, 2003) a Boží bojovníci (Leonardo, Ostrava, 2005), závěrečný Lux perpetua se k vydání teprve chystá. Pro našince může být husitská trilogie ještě o to atraktivnější, že se z velké části odehrává v Čechách a popisuje události první poloviny 15. století.

Vedle dvou hlavních románových ság stojí určitě za přečtení i další Sapkowského tvorba. Většinu shrnuje kniha Magické střípky (Leonardo, Ostrava, 2002), kde vyšly povídky Zlaté odpoledne, V kráteru po bombě a legrácka a zároveň jeden z možných konců ságy o zaklínači Něco končí, něco začíná spolu s několika eseji. Dále napsal titulní povídku sbírky Maladie, přehlídky polských fantasy autorů. A na svědomí má i titul Yrrhedesovo oko, který je manuálem pro pen and paper RPG.

Reklama