Q&Hrej - Největší virtuální parťáci a kamarádi do (ne)pohody
Ve hrách většinou někoho zabíjíte nebo zachraňujete. Občas ale po vašem boku stojí někdo, kdo má především pomáhat. Kteří parťáci jsou podle nás ti nejlepší a nejpamětihodnější?
Ve hrách často putujeme světy osamoceni, ba naopak se na nás zpravidla valí obří přesila, která ještě osamění prohlubuje. Řada titulů nám ale k rukou dává parťáky, a někdy jsou to parťáci tak skvělí, že je považujeme za naše kamarády a tvoříme si k nim citové vazby. A nezáleží na tom, jestli jde o tvrdé válečníky, dámskou společnost nebo roboty. Na ty nejelepší bratry a sestry ve zbrani jsme zavzpomínali. Do komentářů nám nezapomeňte dát vědět, kdo takto přirostl k srdci vám.
Tak tento souboj bude opravdu složitý. Ale my si tu přeci nehrajeme na nějaká vážná pravidla, tudíž i zde je poruším a vyzvednu dvě mně blízké osoby. Začneme asi u toho nejnovějšího, a tím je Johnny Silverhand. Značně pochybuji o tom, že Silverhand nedokázal u každého vyvolat nějaké emoce, u mě rozhodně nebyl kamarádem po celou dobu. Takovým parťákem pro mě byl hlavně na začátku, s průběhem hry se mi ale zdálo, že si mé tělo až moc nárokuje a vztah úplně rozbil určitou situací, kterou zde nebudu spoilerovat. Je to tedy podobná situace, jako když si váš kámoš půjčí peníze a pak je nechce vrátit. Na začátku jsem ho ale měl fakt rád a i ve vedlejších misích jsem si interakci s ním užíval.
Abych se přiznal, určitě bylo ve hrách mnou zahraných spoustu dalších skvělých parťáků, ale druhý, na kterého má mysl pořád poukazuje, je Dutch van der Linde. Šéf kriminální skupiny, která neustále uniká před zákonem, stále připomíná, že ve svých očích koná dobro. Musím vás upozornit, že jsem RDR 2 ještě nedohrál, jakmile ale dotáhnu vše potřebné, doufám, že příběh Arthura Morgana zdárně docvaknu a Dutch ukáže, že jeho plány nakonec vyšly. V tuto chvíli je pro mě, i přes mnoho pochybných rozhodnutí, stále věrným parťákem a vůdcem.
Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na jednu z postav čtvrtého Falloutu. Jednu z nejlepších postav, na které ve čtyřce můžete narazit. Je jím Nick Valentine.
Oči mu totiž zářivě svítí a z krku mu čouhají dráty.
Asi je na místě malé představení. Nick je synth, tedy umělý člověk, což je znát na první pohled. Oči mu totiž zářivě svítí a z krku mu čouhají dráty. U lidí z masa a kostí nejsou syntetičtí spoluobčané příliš v lásce, často se stávají terčem rasistických poznámek. Nick naštěstí disponuje odzbrojujícím smyslem pro humor, autora nevhodného komentáře dokáže svým ostrovtipem ve dvou vteřinách ponížit. A to je na něm velmi sympatické.
Valentine je zároveň ostříleným detektivem, který rozlouskne jakýkoliv případ. A práce se nebojí, vezme v podstatě cokoliv – vyřeší únos, nevěru, najde pohřešované osoby. Zkrátka podnikatel každým coulem.
S Nickem jsem se rád toulal radioaktivní pustinou. Jednak uměl sakra rychle tasit zbraň, jeho smysl pro humor mi zase pravidelně zlepšoval pochmurnou náladu. Bezesporu patří mezi ty nejlepší virtuální parťáky, jaké jsem kdy potkal.
Jak už to tak bývá, téma Q&Hrej jsem zadával s jednou velmi jasnou odpovědí, která se mi hlasitě drala na mysl. Zkusím ale nejdříve sáhnout do vzpomínek trochu jinam.
Jsem toho názoru, že velmi zajímavé vztahy umí hry budovat paradoxně v momentech, kdy po vašem boku nestojí žádná scénářem připravená postava. Vzpomínám třeba na to, jak jsem vždy s láskou hýčkal přežívající hrstku generických vojáků, kteří doprovázeli Master Chiefa na toulkách po prstenci v prvním Halo. Když nějaký přežil dostatečně dlouho, automaticky se stával součástí mého příběhu. To samé platilo pro družinu v Mount & Blade: Warband. Do té jste v krčmách po celém světě verbovali neschopné odvážlivce a šlechtili z nich naprosto špičkovou armádu, viděli jste je doslova růst před očima. O to smutnější pak bylo, když padli v nesmyslné bitvě.
Tak trochu unikátní místo má v tomto ohledu generovaná mládež v sérii FIFA. Jako velký fanoušek kariérních režimů si vždy šlechtím své superhvězdy už od jejich čtrnácti let a společně s nimi prožívám cestu na fotbalový vrchol. Pamatujete na to, když Fausto Correa v jednadvaceti za rekordní sumu přestoupil do Manchesteru United, kde jeho kariéra dostala tvrdý direkt a v dalších sezónách neúspěšně vystřídal asi šest dalších evropských velkoklubů? A co nenápadný mladíček Guillermo Sánchez, který se z hostovačky ve Wolverhamptonu vypracoval na superhvězdu Rotherhamu a osm let v řadě ho dotáhl do finále Champions League? Nepamatujete? Já ano.
Garrus je cynický, drsný a především ze všech postav v univerzu Mass Effect působí nejlidštěji a nejuvěřitelněji.
Stranou nechám testosteronem napumpované přátelství Fenixe, Doma, Bairda a Cola z Gears of War a přejdu rovnou k tomu nejlepšímu. Pro mě je totiž definicí virtuálního přátelství Garrus. Přátelský turian, který se krajně nedůvěrně v prvním Mass Effectu přidá k Shepardovi, a pokud něco opravdu ošklivě nepohnojíte, vydrží ve vaší partě až do hořkého konce. Garrus je cynický, drsný a především ze všech postav v univerzu Mass Effect působí nejlidštěji a nejuvěřitelněji. Je to prostě kamarád do pohody i nepohody, který vás vždy podrží.
Můj nejmilovanější herní kámoš, parťák a sidekick nemůže být nikdo jiný než Marigold z univerza Zaklínače. Většina herních partnerství je založena na společném ničení všech a všeho okolo, ale v tomto přátelství to neplatí. Julian Alfred Pankratz, vícehrabě de Lettenhowe, totiž disponuje spíše vztahově a sebedestrukčními sklony, díky čemuž se často dostává do vtipných situací, kterými zase pro změnu „ničí“ přímo hráče.
Jsem prostě toho názoru, že zábavně napsaných postav, které se neberou příliš vážně, je ve hrách opravdu málo. To je pořád samý svalnatý geroj, záchrana světa, válka, nukleární katastrofa… Ale bard, jemuž více než na obecně vnímaném umění záleží spíše na umění dostat se dojatým selkám pod sukně? Na to nejsme úplně zvyklí!
Jistě, zaklínačské herní univerzum disponuje zajímavými postavami z velké části proto, protože je Sapkowski představil v knižní předloze. Polským vývojářům však přeci jen náleží nějaké to uznání, protože existence populární předlohy samozřejmě neznamená automatickou záruku kvality. Já si ale s Marigoldem kopu kvalitní zábavy zažil. Ať už to bylo odčarovávání polednice, dramatický (ne)souboj pro záchranu kabaretu nebo nespočet skvělých chlastaček, Marigold se k tomu vždy nějakým způsobem nachomýtl. A vůbec – dle mého by si rozhodně zasloužil vlastní hru. S loutnou, chlastem, chlebíčky a ku…lišárnami. Kulišárnami!
Když se řekne herní parťák, hned mě napadne Metal Gear Solid V: Phantom Pain. To, že jste si mohli brát na mise parťáka byla skvělá možnost. Začínáte s koněm, který vás nejenže přiblíží k cíli, ale také se může vykálet na silnici a tím zdrží hlídku, protože auto na koblize dostane smyk. Logické ne? Ovšem já si samozřejmě oblíbil pejska. Zaprvé – je to pes! Zadruhé – byl tak krásně roztomilý! Zatřetí – mohli jste ho hladit! A to nejdůležitější – mohl odlákávat hlídky, anebo je i rovnou likvidovat. Jen mi vždy trhalo srdce, když to nebohý pejsánek koupil.
Od půlky hry navíc dostanete dalšího pobočníka. Elegantní Quiet. Nejenže tahle tichá sniperka neustále brouká tu krásnou melodii do vysílačky, taky vám označovala nepřátelské cíle a samozřejmě je mohla i snadno zneškodnit. Nehledě na to, že jste jí mohli později koupit i uspávací pušku, takže pro pacifisty představovala elegantní řešení, jak se proplížit misemi. Jasně, hladit jako pejska jste ji nemohli… Ale roztomilá rozhodně byla. A když se nedej bože dostala do potíží, hned jste ji utíkali na pomoc. Zkrátka jsem měl k oběma velmi pevnou citovou vazbu. Quiet byla prostě nejlepší parťák do nepohody. Metal Gear Solid V jich měl plno!
