Hrej.cz Článek

Q&Hrej - Hry, do kterých se nedokážeme "dostat"

redakce-hrej-cz
Redakce Hrej.cz
14. 2. 2021 20:40 1 Sdílej:

Každý máme nějakou herní sérii, kterou v podstatě obdivujeme, ale nedokážeme si k ní z nějakého důvodu najít cestu.

Reklama
Reklama

Je obvyklé, že hrám, které nás zajímají nebo baví, věnujeme spoustu času a dříve nebo později jim přijdeme na kloub. I tak se ale najde řada titulů, nebo celých herních sérií, které nás sice přitahují a rádi o nich čteme/posloucháme/sledujeme/debatujeme, z různých důvodů je však nemůžeme hrát. Obvykle proto, že jsou prostě příliš složité nebo náročné na proniknutí. Které jsou ty vaše?

JAKUB ŠTĚPÁNEK - DUŠE? NE, DĚKUJI

Hry vnímám především jako potěšení, příležitost k odpočinku, odreagování, což znamená, že většinou nemám trpělivost s tituly, které přede mě neustále staví nějaké překážky. Proto také asi nikdy neproniknu do Demon's Souls, přestože mě hra a její svět fascinuje. Nemusí přitom jít jenom o klasické soulsovky. V posledním hPodu mluvil Míra Václavík o Jump Kingovi, v němž se za pět hodin soustředěného hraní nikam neposunul. To je pro mě něco nepředstavitelného.

Mně osobně to nestojí za to, abych těžké úseky opakoval stále do kola.

Můžete mi klidně vysvětlovat, že podobné hry odměňují za investovaný čas radostí, která se dostaví po překonání překážek. Na to já ale neslyším. Mně osobně to nestojí za to, abych těžké úseky opakoval stále dokola. Zároveň ale naprosto chápu, že jde pro mnohé o to nejlepší, co mohou ve videohrách zažít.

ALEŠ TIHLAŘÍK - BEZ CVIKU...

Od vydání v roce 2015 jsem v Rocket League nechal více než 200 hodin. Můj problém však tkví v tom, že jsem ji vždy považoval spíše za „výplňovou“ hru – tedy takovou, která byla zapínána ve chvílích, kdy jsem si potřeboval trochu odfouknout, ale zároveň nebyl čas na žádný příběhový titul. Když jsem v tomto „autofotbálku“ strávil v kratším časovém období pár desítek hodin, šlo na mém výkonu opravdu poznat, že jsem se zlepšil na úroveň, kdy právě mé roztomilé autíčko bylo pravidelně pověstným MVP, tedy nejlepším hráčem zápasu.

Díky mému stylu hraní se však do Rocket League obvykle vracím jednou za pár týdnů či měsíců, a dostat se zpět na takovou úroveň, kdy se člověk necítí jako lemra, holt pár hodin zabere. Jenže já těch pár hodin Rocket League prostě dávat nechci, protože bych je mohl raději „investovat“ do nějakého nezávislého zážitku, který mi změní život. A tak se ve hře obvykle objevím na hodinku či dvě, zjistím, jak je komunita milá, a s pomyslnou slzičkou na krajíčku fotbálek zase vypínám. 

Hra bohužel nebere v potaz to, kdy člověk naposledy hrál, na základě mého vysokého ranku jsem tak automaticky přihazován k poměrně zdatným hráčům, no a od těch mi pak i u přátelských (tedy unranked) zápasů do chatu proudí velmi nepříjemné vzkazy. Kéž bych se do hraní Rocket League mohl opětovně dostat během pár minut! A hlavně – kéž by byla multiplayerová komunita o něco milejší!

TADEÁŠ PEPŘ - SVĚT NA DLANI

Profláknuté a fascinující EVE Online mi tady vyfouknul kolega Raudenský, sáhnu tedy do trochu jiného ranku her. Vždycky jsem mlsně pokukoval po grand strategiích od Paradoxu. Ať už je to nedávno občerstvená série Crusader Kings, poutavé Hearts of Iron nebo pro mě naprosto magnetická Europa Universalis, vždy jde o na první pohled příliš komplexní a složité hry. Zmíněné třetí Crusader Kings jsem sice poslední dobou propagoval kde mohl a chválil, také jsem v nich strávil celkem hodně času a výjimečně jsem se bavil. Problém je však v tom, že si stále připadám jako absolutní lama. Někdo, kdo jen letmo nahlédl pod pokličku toho, co tyhle hry vlastně nabízejí.

Jako správný fanoušek geografie jsem nadšen z vize dynamicky se vyvíjejícího světa se všemi politickými kudrlinkami.

Především je pro mě ještě výrazně lákavější koncept Europa Universalis. Jako správný fanoušek geografie jsem nadšen z vize dynamicky se vyvíjejícího světa se všemi politickými kudrlinkami a vždycky jsem snil o tom, jak z více či méně obskurního státu vytvořím světovou velmoc. K absolutnímu pochopení herních mechanismů a jejich účelnému využití ale asi z mojí strany nikdy nedojde. Představa Lesotha jakožto státu diktujícího vývoj geopolitické situace tedy zůstane jen někde v mojí hlavě.

RADEK RAUDENSKÝ - BÁSNĚ O VESMÍRU

Zatímco otázka na nejlepší kočku (doslova) ve hrách byla asi tou nejbizarnější, co zatím Tadeáš dokázal vyplodit, současnou otázkou si mé smýšlení přeci jen trochu vynahradil. Přinesla mi totiž hned několik adeptů, u kterých musím při vyslovení jejich jména zamáčknout ne jednu, ale hned několik slz. V obou případech jde o vesmírné hry, u kterých mi ale přijde, že jsou stejně jako vesmír sám nekonečně složité.

První takovou je EVE Online. O té má mysl básní už spoustu let, jenže když jsem na ní ještě měl čas, odradily mě měsíční poplatky za hraní, které fungují i dnes. To už by problém nebyl, jakmile se ale podívám byť na jedno gameplay video, přijdou mi ve srovnání i integrály a diferenciální rovnice jako brnkačka. Bohužel ani ve svém okolí nemám nikoho, kdo by do tajemného kultu megalomanských vesmírných bitev pronikl, tudíž se na EVE Online budu moct dívat tak maximálně na plakátu.

Druhý mistr backlogu je o něco přístupnější, pro mě ale stále velmi složitý. O Elite Dangerous jsem pokukoval už od samotného oznámení a čas od času na něj narazím při svém brouzdání herními novinkami. Hru vlastním, dokonce jsem jí zapnul a strávil v ní několik hodin létáním, problém ale byl, že jsem vlastně vůbec nevěděl, co mám sakra dělat. Ze čtení na wikipedii vím, že Elite nabízí nepředstavitelné možnosti a ještě více mě hra láká s vidinou obrovské expanze Odyssey, já se ale bohužel zorientovat nedokážu. Na rozdíl od EVE alespoň doufám, že si na Elite přeci jen někdy v budoucnu čas najdu a naučím se vydělávat peníze, obchodovat, bojovat a nakonec si najdu i nějaký ten klan. Zatím ale farewell, my friend.

LUKÁŠ ČERNOHORSKÝ - PROBLÉM S VELKÝMI HRAMI

Ačkoliv to ode mě může znít zvláštně a pokrytecky, tak se do dlouhých her nepouštím. Tím mě třeba odrazuje podstatná část ubisoftích her a možná proto jsem nikdy nepropadl kouzlu Assassin's Creed. Přestože rád obětuji třicet hodin nové hře od FromSoftware, velkým open-worldům se snažím co nejvíce vyhýbat. Raději vždy sáhnu po menším příběhovém titulu.

Napadají mě konkrétně dva tituly, které z poličky koukají velmi ukřivděným pohledem. Prvním je Kingdom Come, který jsem si nadšeně rozehrál, ale když jsem byl po několika hodinách prakticky stále na startu, uvědomil jsem si, že i když mě hra baví, tak nejsem ochoten obětovat desítky hodin „jen“ kvůli singleplayerové příběhové hře. Jak trefně poznamenal můj kamarád – „Kingdom Come je nejlepším simulátorem středověku, bohužel díky tomu simulátoru musíš strávit desítky hodin jen učením, jak ho hrát.“

Druhý rest je série Fallout, do které jsem chtěl proniknout už několikrát. Prolog čtvrtého dílu mě neskutečně zaujal a atmosféra celé série mi přijde velmi sympatická. Ovšem po vynikajícím a nalinkovaném prologu jsem se dostal do světa, který byl na mě až příliš otevřený. Možnost „jdi si kamkoliv a najdeš dobrodružství“ jsem hltal ve třetím Zaklínači. Ale tady byl přeci jen uvítal vodění za ručičku. A možná jsme opět u toho času. Zatímco u jiných her, včetně Zaklínače 3, se nebojím trávit desítky hodin, je to většinou způsobeno silným příběhem nebo vazbou na danou sérii. V případě Zaklínače je to samozřejmě knižní sága . Když nemám vazby a mám problém se do příběhu ponořit, je investice jakéhokoliv času mým největším nepřítelem.  

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz