fable-ii-pribeh-zivotem-zklamaneho-parchanta
Fable II Článek Fable II - Příběh životem zklamaného parchanta

Fable II - Příběh životem zklamaného parchanta

Ulrik_

Ulrik_

21. 10. 2008 22:54
Reklama
Reklama

Svět je jako tuctová flundra z bordelu na městském náměstí. Na první pohled nádherná, dráždivá, nabízející jen potěšení a krásu. Jenže jak do toho jednou spadnete, zjistíte, že jste si domů přinesli i nějakého bacila a z váčku vám zmizelo o pár zlatek víc než mělo. Na to první platí ty nový gumový vymoženosti, na to to druhý tvrdá fasáda a točící se kolo Chrámu stínu. Proč tohle píšu? Abych dalším, kdo vstoupí na půdu Albionu, který se tváří jako ráj, ale uvnitř hnije, usnadnil další kroky. Nezkoušejte pomáhat, nehrajte si na dobrodince. Jedete jen na sebe a brzy zjistíte, že za všemi těmi úsměvy je jen snaha využít vás. Jsem živoucím důkazem toho, že vás lidé nemusí milovat, ale musí vás respektovat.

Už dětství mne naučilo, že za každým dobrým skutkem je jen vypočítavost. „Chlapečku, najdi mi ztracené rozkazy, dám ti zlaťáček.“ Věděl jsem, že ty ztracené papíry mají větší cenu, ale sestra chtěla tu hloupou magickou krabici. Dokonce jsem otročil pro obchodníky a jako dítě nasazoval život jen abychom koupili krabici, která zahrála a nic se nestalo. Znepřátelil jsem si budoucího šéfa místního podsvětí, což mne pak stálo mnoho. A proč? Aby se další parchant tvářil jako dobrák a když nás využil, prohodil mne oknem a sestru zabil. Tehdy jsem pochopil jak to na světě chodí. Když už vás nechytí nějaký zvrhlý pederast, je to alespoň psychopat, který vás zneužije jinak. S dětstvím je to jako s životem. Je to děvka a tak jsem ho nechal daleko za sebou.

Zrození „hrdiny“

Ujala se mne vědma. Ve svých sladkých slovech ukrývala komplexy z nenaplněného mateřství a snahu ovládat můj život. Zpočátku se jí to dařilo. Skákal jsem jak pískala, možná i chvíli naivně předpokládajíc, že to má cenu. Nemělo. První místo kam mě poslala mne skoro stálo život. Kluk, který nacvičoval jen rezavým mečem se musel probíjet kobkou jen aby stařena měla pocit, že přivedla na svět hrdinského spasitele. Spasitele jsem jí nakonec dal. Svého psa, asi jedinou živou bytost, která to se mnou myslela upřímně. Vědma nikdy nepochopila proč jsem mu říkal Spasitel. Když jsem se vrátil do Kamenného újezdu, moc se toho nezměnilo. Strážný si díky mé dávné pomoci pomohl k teplému místečku a jak se mi odměnil? Nijak. Moje otrhané vzezření bylo všem jen k smíchu. Zahanbovalo mne to a nenávist v mém nitru narůstala. Peníze vydělané u kovářské výhně jsem utrácel v jedné z místních hospod a jediným štěstím v mém životě byl Spasitel a pušky. Miloval jsem jejich eleganci, sílu, rafinovanost. Mé tělo nabývalo na objemu, který společně s mou nemalou výškou utvořil vzezření, jímž většina dívek opovrhovala.

Měl jsem dost práce v kovárně. Posluhování a tvrdé dřiny. Budoucnost ležela v obchodu. Mé skrovné úspory na žádný ale nestačily. Tehdy jsem se skutečně vydal na svou cestu bezohledného úspěchu. Majitele jednoho zapadlého krejčovství jsem jedné noci sprovodil ze světa přesnou ranou a částka na mém kontě dala vzniknout úspěšnému podniku. Postupně jsem hromadil bohatství a rozšiřoval svou síť obchodů všeho druhu. Zároveň jsem plnil přání vědmy. Ta hlupačka si myslela, že mne ovládá, ale ve skutečnosti už jsem ovládal já ji. Využíval jsem ji jako zdroj informací a šířil po kraji svou slávu. Obchodní konkurenti se mě obávali a oprávněně. Když jsem poprvé přišel do města s hlavou odťatou vůdci banditů, ti maloměšťáci konečně pocítili strach. Brzy jsem ovládal veškerý kamenoújezdský obchod. V řece ryby okusovaly několik naivů, kteří mysleli, že se mne zbaví. Vydával jsem se do divočiny a konal „hrdinské“ skutky, abych podpořil svou pověst. Občas se ukázalo, že jsem spáchal „dobro“, ale to mi bylo jedno. S lidmi jsem se nebavil, maximálně jsem občas ukázal všem trofej ze svých cest a následně ji přibil na nějakou nemovitost, abych zvýšil její cenu. Léhal jsem s každou ženou s níž se mi zachtělo a mohl jsem se jen vysmát tomu, jak moc působí finance na jejich mysli, jímž jsem byl ve skutečnosti odporný.

Rodinný život, rodinná smrt

Ukázalo se, že jako váženému měšťanovi mi chybí jedna věc – manželka. Má postava neztratila nic ze své mohutnosti a počínající lysina mé šance u dívek nevylepšila. Ale jaké lepší afrodiziakum je než peníze? Po dvoření jak z příručky se mnou uzavřela jedna žena sňatek z rozumu. Jeho výsledkem byla zvýšení mé prestiže a dva fakani pobíhající po dvoře našeho honosného domu. Obchody si ovšem vyžádaly mou přítomnost jinde. V té době jsem se rozhodl ovládnout světový trh. Klíčem byla odbojná kupecká osada s dobrou ochranou. Možná pro někoho jiného, ale já už byl v té době nabit silou pocházející z obětí v Chrámu stínu. Zaútočil jsem za úsvitu. Jaký to musel být pohled. Má smrtelně bledá postava se zarudlýma očima, po boku můj věrný pes zvící již velikosti menšího medvěda. V ruce jsem třímal svou milovanou ručnici. Hloupí šermíři ke mně ani nestihli doběhnout. Má nadlidská rychlost mi umožnila nabíjet rychlostí blesku, Spasitel prokusoval hrdla sraženým protivníkům a když se do řad obránců zakousli mrtví, které jsem vyvolal ze záhrobí, poznali, že veškerý odpor je marný. Půda se proměnila v krvavé bahno a ještě dnes na oněch místech straší duše povražděných kupců. Je to idylické místo.

Bohužel sled událostí mne tehdy zavál na druhou stranu kontinentu a když jsem se vrátil, má žena vyváděla jako šílená. Že nejsem doma. Nestarám se o ni. Vyhrožovala, útočila na mne, ale poslední kapkou byl ten právník. Přivedla si malého slizkého mužíčka, který pravil, že madam si přeje rozvod a s ním polovinu majetku. Chápete? Polovinu majetku! To v té době znamenalo jmění schopné financovat pětileté vojenské tažení. Zmizela téže noci (Spasitel si pochutnal) a ti otravní fakani s bledými tvářičkami zmizeli v sirotčinci. Jak se ale můj věhlas roznášel po světě, ztrácel jsem motivaci. Lidí mne nenáviděli, báli se mě, ale v hloubi duše věděli, že beze mne by nepřežili. Chvíli jsem se bavil hromaděním moci, hledáním artefaktů, lovem nestvůr, abych si dokázal, že jsem nezrezivěl. Jednou jsem z nudy vyvraždil celou vesnici proto, že se na mne jedna dívka usmála. Začal jsem se pomalu nudit. Ignoroval jsem už pokyny té skřehotající babizny a jejím trestem bylo, že musela sledovat jak opouštím cestu, kterou mi vytyčila. Je to tak, nudil jsem se a přesto jsem cítil, že mám ještě mnoho před sebou.

Až přišla tato možnost. Kolbiště, aréna, cirk smrti. Vypadá jako dobrá výzva. Všichni se třesou strachy, krev se už skoro nevpíjí do písku. Já jen trpělivě čekám. To, že tu jsem znamená, že si mne dostatečně neváží, jinak by prchli. Považte sami. Když vycházím z brány, sotva se jí má postava protáhne. Bledou kůži mám posetou jizvami, jedno oko zakryté páskou, druhé žhnoucí krvavým svitem. Zuby se mi vlivem magie (čeho jiného?) zaostřily do špiček. Můj kožený kabát je zdoben začarovanými drahokamy, u pasu se mi houpá kladivo z meteorického železa, v ruce zdobené rituálním tetováním třímám svou opakovací pušku, jejíž hlaveň je zdobena starobylými runami. Vzduch nad mými rameny se tetelí silou jíž mne obdařil Stín a všichni, kteří zde padli už za oponou nedočkavě šeptají až je povolám do boje. Mohl bych tento list někomu předat pro případ, že by se mi něco stalo, ale vím, že k němu přidám další řádky. Abys ty, čtenáři, jednou poznal, jaké je svět místo a jak jím co nejlépe projít. Nebrat si servítky a brát si co je po ruce. Tobě svěřím tuto moudrost, můj jediný dobrý čin. Teď na mne ale čekají oni. Teď se všichni naučí bát se mě!

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz