Fable II - Příběh dobráka od kosti

Pošetilá snaha dosáhnout osobního úspěchu a stejně tak stát vzorem mravní čistoty obyvatelstvu Albionu, hnala mě kupředu již od samého dětství. Nepochybně to vyplynulo z trudných zkušeností ranného mládí, které ve své pitvornosti vyzkoušelo mou prostou duši zkouškami, o kterých se běžnému capartovi ani nesnilo. Tragická ztráta rodiny, jejíž jsem byl přímým svědkem, byla pouhý začátek, zatímco život mladého žebráka a setkání se smrtí nezbytným vyústěním. V hodině nejtěžší, kdy jsem své dnou oteklé klouby pomaloučku nořil do studených vod řeky Styx, však přišla záchrana.

Pomocná ruka staré vědmy probudila v mém nitru naději na lepší život, nejenom pro mě, ale celý Albion. Vlastně tyto řádky píši pro ní a zbývá mi jen málo času. Za zdmi této cely jsou slyšet tupé údery do vrat, které neomylně ohlašují, že poslední odvážlivec padl a dále už jsem na řadě jenom já. Čeká mě boj proti přesile, který nemusím přežít a chci vědmě vzkázat, že všechno co jsem dělal, bylo s tím nejlepším úmyslem.

Zrození a mladá léta

Když jsi mě má drahá vědmo seznámila s neutěšenou skutečností mého původu, měl jsem trošku vztek. Být hrdinou je svazující a já měl v úmyslu žít obyčejný život naplněný mravní čistotou a láskou k bližnímu. Po cestě do Kamenného Újezdu jsem však měl dostatek času k přemýšlení, a přestože tvé obavy se mi nezdály dostatečně konkrétní, rozhodl jsem se, že tvému přání vyhovím. Nejdříve však musím poznat život. Vytvořit si zázemí. Zanechat po sobě v srdcích všech lidí nesmazatelnou vzpomínku. Aby má nevyhnutelná smrt, ano už druhá, nic neznamenala ve srovnání s věčným odkazem mého života.

V Kamenném Újezdu jsem si sehnal práci u kováře. Byl to uznal chlapík, viděl jak kvalita mé práce stoupá a nezdráhal se za ni zaplatit. Peníze jsem potřeboval na nové šaty. Otrhané cáry kabátu a krátké kalhoty moc důvěry v místních občanech nevyvolávaly. Vzhledem ke své píli a pracovnímu nasazení jsem si už za pár dní mohl pořídit krásný červený kabát a košili s volánky. Místní slečinky se najednou přestaly dívat na druhou stranu ulice, některé z nich mě dokonce začaly zdravit. A když jsem začal za vlahých večerů vyhrávat na loutnu pod hodinovou věží místního náměstí, cítil jsem, jak město začíná přijímat moji přítomnost jako osvěžující závan mravní neposkvrněnosti a čistoty. Byl jsem na dobré cestě omotat si všechny kolem prstu. Vlastně co to povídám, na nejlepší cestě k tomu, aby mě všichni milovali a obdivovali. K tomu jsem však potřeboval peníze, mnohem víc peněz.

První krůčky ke slávě i zkáze

Kovář sice platil slušně, ale práce mě časem začala nudit. Nutně jsem potřeboval na nové šaty a holiče, nemluvě o tom, kolik mě stály dárečky místním slečnám, které se kolem mě shromažďovaly ve stále větším množství. Za poslední výplatu jsem tedy koupil malý byt vedle lékárníka a nabídl jej k pronájmu za velmi přijatelnou cenu. Zájem byl obrovský, moje pověst tou dobou byla docela slušná. Brzy jsem si mohl dovolit dalších pár nemovitostí a problém s financemi jsem již neřešil. Bez práce plynuly bankovky přímo do mé kapsy každých pět minut. Dárky pro mé milé spoluobčany jsem tedy nešetřil a vždy zbylo dost na nový nábytek do mých příbytků a nějakou tu knihu, abych mohl nově získanými gesty pobavit těch pár zbývajících trudných duší, které má přítomnost prozatím nerozveselila. Zkrátka a dobře, město už mi leželo u nohou, nehledě na to, že mi patřila většina domů okolo tržnice i náměstí.

Pak, ani nevím jak, jsem dostal ten nejhorší nápad ze všech. Po krátkých námluvách jsem pojal za manželku jistou Betinku, fešnou mladou dívku z nepříliš bohaté rodiny. Možná jsem jí ani tolik nemiloval, spíše to bylo z lítosti a snahy pomoci. Obětoval jsem morálku osobnímu štěstí. A zřejmě proto, že v našem vztahu nebyl opravdový cit, přestalo nám manželství brzy klapat, děti - neděti. Z Betinky se vyklubala pořádná důra. Chtěla stále víc a víc peněz na chod domácnosti, držela mě doma, nutila mě do práce i v neděli! Neměl jsem na vybranou. Jednoho krásného rána jsem políbil své dítko na tvář, zašel ke kováři pro pořádnou výzbroj a vydal se za dobrodružstvím. Teď už vím, že to byla chyba, rázný škrt přes můj skromný rozpočet.

Léta v izolaci

Nedaleko za městem jsem narazil na průsvitnou osobu. Představila se jako duch a úpěnlivě mě žádala, abych za ni vyřídil nějakou nepříjemnost. Odhodlán konat dobro za každou cenu jsem kývnul. Ženu, která mému duchovi zlomila srdce jsem svedl velmi snadno, můj šarm a přímo andělské dobro, které jsem vyzařoval na míle daleko já i můj věrný pes, celý proces urychlily. Ale když jsem měl nebožačce zlomit srdce, tak jak si to duch přál a bylo by to správné i z hlediska obecné morálky, zklamal jsem. Ženě jsem z útěchy nabídl společně s krátsným prstenem i svoji ruku a ona přijala. Byl jsem dvakrát ženat, mé svědomí bylo na kousky. Bylo jen otázkou času, kdy se má první žena dozví o menším úletu. Musel jsem prchnout a někde se na chvilku schovat. Bohužel, mniši v Chrámu stínů byli ve svých přijímacích rituálech neoblomní. Tak jsem zhřešil po druhé.

Přítmí mé kobky hluboko v podzemí nijak neulevovalo svědomí, které už brzy drásala nejenom vědomá bigamie, ale i životy dua vesničanů, které mí chrámoví bratři nutně potřebovali pro svoji každotýdenní zábavu. Nechca je zklamat, poslušně jsem vyhověl. Za poskytnutý azyl jsem byl nesmírně rád, ale sžíravý pocit, že něco nedělám dobře byl k nevydržení. Dokonce i mé tělo vykazovalo známky mravního úpadku. Upnul jsem se ke zbytkům světla v mé duši a prchl noční krajinou do místa, které svou mravní jistotou zářilo na míle daleko. Bratří v Chrámu světla přijali mé pokání, a když jsem jim pomohl v jedné opravdu tíživé záležitosti, blahosklonně mi umožnili očistit mou duši darem do své chrámové kasičky.

Hrdina s temnou minulostí

Cítil jsem se pak jako znovuzrozený. Pohled do zrcadla už mě navzdory nesmazatelným stopám mého temného poblouznění neděsil a posledních pár týdnů strávených v boji proti místním banditům mi dodával sebevědomí v boji. Myšlenky na osudy dvou manželek a malého děcka  jsem pustil za hlavu v zájmu vyššího dobra, a když bylo nejhůř, když tíživé myšlenky přeci jenom vítězily nad nově nabytou morální svobodou, zaháněl jsem je štípáním dříví a obsluhou opilců v místním hostinci. A protože se má kapsa ještě pořád plnila financemi za pronájem domů v Kamenném Újezdu, mohl jsem za peníze vydělané manuální prací obdarovávat nebožáky se smutným osudem, kterým jsem nakonec koupil celou hospodu a provozoval ji takřka za hubičku. Matky mě dávaly za vzor svým synům a já se jen modlil, aby se nikdo nedozvěděl o mé minulosti. A nakonec to byla právě tato nejistota, která mě vehnala až tváří tvář smrti, které budu v příštích minutách čelit za zdmi arény, tady na druhém konci světa. Mezi zdejšími vrahy a vyvrheli bych měl se svými nicotnými škraloupky nosit svatozář, ale jakoby na tom záleželo. Jediným cílem mé už zase čisté, ale vzpomínkami na minulé hříchy zvrásněné duše je sloužit tobě má vědmo. Snad se ještě někdy uvidíme.