Článek Dejte mi jedno Polystation, pane stánkař

Dejte mi jedno Polystation, pane stánkař

Ondřej Švára

Ondřej Švára

26. 11. 2009 23:38 15
Reklama
Reklama

Byla to před nějakými patnácti dvaceti lety taková roztomilá pohádka. Pokrokový, ale v oboru přece jen nepříliš kovaný tatínek jde dětem koupit k Vánocům „něco na hraní“ a co nevidí: hokynáři na něj mávají, velké krabice s úžasnými televizními hrami otvírají a výhodnou koupi slibují. Večer se jde spát s pocitem dobře investovaných peněz. „Mám pro vás videohry, moje ratolesti, vždyť i Pinďa s Bobíkem už je hrají!“..

Radost z elektronického plniče snů byla v českých domácnostech devadesátých let opravdu velká. Nejednalo se totiž o pouhou snobštější nadstavbu tehdy módního videorekordéru, mnozí caparti drželi s gamepadem  v ruce skutečně i nefalšovanou vstupenku do ráje. Televizními hrami se u nás tehdy mínilo takřka cokoliv, co umělo naplnit obývák roztodivnými barvami a zvuky a málokterý rodič si uvědomoval, že dětem pořídil něco, co je dnes v podstatě srovnatelné s produkcí čínských automobilek. Drtivá většina mladých lidí si tehdy své dětství zkrátila u systémů, které měly jemně řečeno nejisté autorskoprávní pozadí. Byly to zkrátka klony originálních konzolí renomovaných značek. Výrobci napodobenin používali chráněnou architekturu, know-how a často i design na úkor světových producentů a na trh posílali produkty, které hlavně v pozdější době už doslova klamaly tělem. Jejich vzhled i název se podobal prvoligovým zařízením, ale výkonem kopaly okresní přebor…

Óda na zázrak Nintenda

Devadesátá léta lze bez skrupulí označit za éru videoherního klonování. Obrovské množství kopií se vyrojilo především na téma originálního Nintendo Entertainment System. Mluvíme o kategorii plagiátů, které zákazníka mohly zmást pouze aušusovým designem, ale co do techniky byly svým předlohám (tedy NESíčku) docela poplatné a spotřebitelé se tak při koupi ještě příliš nespálili. Výrobci, hlavně ti čínští, poslali do světa během dvaceti let neuvěřitelných téměř čtyři sta typů napodobenin NES (Famicomu). Číslo šokuje o to víc, že je dokonce o něco málo vyšší, než počet známých klonů pro ostatní platformy dohromady. Důvod nebývalého rozmachu byl zřejmý. Jednalo se o celosvětově žádanou platformu, která si navíc prožila svou největší slávu v době, kdy se otevřely trhy postkomunistických zemí. Tam originální stroje nebyly dostupné a lidé, kteří chtěli svým potomkům dopřát ve víru nové doby zábavu západního stylu, lačnili po levném druhu elektronické zábavy a to jakémkoliv. O podobných nutkání rodičů z ostatních rozvojových částí světa, zejména Latinské Ameriky, ani nemluvě. Pro výrobce plagiátů to byla úžasná doba, která v nejchudších regionech světa trvá prakticky dodnes.

U nás za dobře známého bratříčka původní japonské konzole NES  platil systém s označením Pegasus/Family Video Game, jenž je spojován především s polským trhem. „Šedá“ verze Pegasusu byla tvarově s originálním Famicomem takřka totožná, bílá varianta s číselným kódem KR-502 se již odlišovala více, zejména baculatějšími ovladači (oproti originálním obdélníkům). "Šedou verzi jsem kupoval jako vánoční dárek dětem někdy v první polovině devadesátých let. Sehnal jsem ji v Jihlavě za tři tisíce korun, což bylo tehdy docela dost peněz," vzpomíná Libor z Vysočiny na Family Video Game. O cartridže s kvalitními hrami neměl nouzi, automaticky se totiž jednalo o software pro originální Nintendo. Výjimkou tedy nebyly hry jako Super Mario Bros.,Ice Climber, Contra, Popeye, Teenage Mutant Ninja Turtles a další.

Jiný NESácký klon, který možná budete znát, míval na krabici dost často nápisy v azbuce. Jmenoval se Dendy a hlavně v Rusku se ho prodalo nesrovnatelně víc než originálu. Tento plagiát proslul svou náchylností na jakékoliv nestandardní zacházení. Plast, se kterým výrobce čipy obalil, svou výdrží sekundoval papíru. Stroj se mimo jiné dodával s cartridží „300-in-one“, ale překvapený majitel brzy zjistil, že se jedná pouze o tři sta variant čtyř základních her. I tak ale pěkný dárek, ne?

Od atárka k "moderně"

Ve srovnání s čísly u Nintenda bylo například stařičké Atari 2600 u noname výrobců v mnohem menší oblibě. Známe asi patnáctku klonů. Takový Rinco 256-in-1 System se od originálu lišil v podstatě jen štítkem „256-in-1“. Snad netřeba vysvětlovat, co nápis znamenal. V krabici jste ještě našli dva bakelitové joysticky a možná také informaci, že stroj byl vyroben kdesi v arabském světě. Z technologické podpásovky nemusel mít majitel strach, pod úroveň A2600 se prakticky nedalo jít…

Klonovací mánii se ovšem postupem doby nevyhnuly ani mnohem modernější konzole a tady už se laik mohl při koupi šeredně splést. Etalonem českých tržnic se stala hrůza s názvem Polystation. Šlo o napodobeninu, jež spadá do kategorie plagiátů designem parazitujícím na značce s mnohem výkonnější architekturou. V tomto případě padlo za oběť samozřejmě PSX. Polystation lze označit za jednu z nejzákeřnějších hardwarových kopií vůbec. Neználek totiž mohl věrně modelovaný plagiát skutečně jen těžko rozeznat od renomovaného stroje ze stáje Sony. Jaké asi muselo být doma zklamání, když obdarovaný nebožák zjistil, že na svém novém „plejstejšnu“ může spustit jen to, co se před lety hrálo na osmibitech... Šok po otevření oválného deklu a nalezení cartridže slotu místo optické mechaniky musel u reklamou zmasírovaných dětí hraničit s infarktem.

Kup si novou starou

Ale změna je život. Co se týče starých, již nepodporovaných platforem, stalo se v posledních letech docela zajímavou módou nabízet konzolové klony otevřeně a bez skrytých pastí. V některých internetových shopech můžete narazit na napodobeniny starých šlágrů, které si narozdíl od stánkařských zázraků na nic nehrají. Čert ví, jak jsou na tom „s licencí“,  každopádně třeba zařízení pojmenované Retro Entertainment System nabízené za patnáct dolarů na stoneagegamer.com jakoby z oka vypadlo starému NES. Buďte si jisti, že se jedná o nové zařízení, ovšem s klasickým osmibitovým vnitřkem. Stroj ukrytý pod názvem GN Twin Game Console zase na stejném serveru trošku připomíná Segu Saturn, ale při nákupu pozor: zařízení podporuje zase jen hry pro osmibitové NESíčko a také pro Segu Genesis. Každá platforma má na tomto stroji svůj vlastní cartrigový slot!

Růžové brýle si každopádně nenasazujte. I dnes lze na mezinárodním trhu často narazit na kusy, které útočí na lidskou neznalost a neférově napodobují značkové herní systémy a přitom mu odpovídají pouze poplatným designem, nikoliv hardwarovou výbavou. Je to případ třeba handheldu s názvem PXP-900. Až na detaily jej není téměř možné rozeznat od Sony PSP. Po bláhové koupi následuje šok: displej uvnitř nablýskané černé placky zobrazuje v rozlišení 320x 240 pixelů hříčky pro GameBoy, GameBoy Color a Sega MegaDrive.

Za trochu větší, ale stále přenosný systém, můžeme označit i Treamcast za 170 dolarů z roku 2001. Je to taková chuťovka na závěr. Hádejte, jaký systém zde posloužil za vzor?  Treamcast vyniká tím, že je přenosný a je kvůli tomu dodáván s vlastním LCD panelem. Po jeho vyklopení už snad musí být každému jasné, že nestojí tváří v tvář originální konzoli od Segy. A když je něco přenosné, chtělo by to nějakou slušivou taštičku. Který hráč by si přes rameno nechtěl přehodit bágl s logem Treamcast? :)

-----------------------

Plagiáty, které autorovi dále utkvěly v hlavě  (orig. platforma, země známá prodejem):

Action + Super 6 (NES, Portugalsko), Panavox TV Game (Atari 2600, Brazílie), Mustang 9016 (RCA Studio II, Německo), Adam Grandstad (Fairchild Channel F, Británie), Victor RG-M1 (Wondermega, USA), Arcadia 2001  (Poppy Video Computer Game, severmí a střední Evropa), Zoga (Sega MegaDrive, Asie), Console TV Play Stadium (NES, Brazílie)

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz