Battlefield: Bad Company Článek Battlefield: Bad Company

Battlefield: Bad Company

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

15. 6. 2008 22:55 4
Reklama
Reklama

Série Battlefield odstartovala před šesti lety zcela novou kapitolu v historii akčních her. Od té doby nikomu nestačil jednoduchý deathmatch, nebo do té doby populární rozdělení do dvou týmů, které měly přesně opačné cíle (Counter-Strike). Každý se chtěl prohánět po bojišti v nejrůznějších vozidlech a zabírat kontrolní body, které byly rozeseté po rozlehlých mapách. A ačkoliv to vlastně byla taková kompilace dávno viděného (ve vozidlech jsme mohli jezdit a střílet zároveň už o tři roky dříve ve hře Redline), skvělá vyváženost a perfektní hratelnost udělaly z Battlefieldu 1942 jasný hit, jehož odkaz žije i v roce 2008 s příchodem zatím posledního dílu, který má podtitul Bad Company. Nám se dostala do rukou novotou vonící betaverze, obsahující kompletní úvod hry a nějaké ty úrovně navíc, abychom byli na kompletní verzi pořádně nažhaveni. Jednalo se samozřejmě o singleplayerovou část, určenou pro Xbox 360. Dojmy z multiplayeru totiž shrnul o nějaký ten pátek dříve ve svém článku Dalibor Franta.

Velká červená jednička plus 3

Ačkoliv se může zdát, že singleplayer je pouze pozlátko, které vás zabaví ve chvílích, kdy vás kamarádi v multiplayeru poráží rozdílem třídy, není tomu tak. Jedná se o naprosto plnohodnotnou součást hry, u které se dá strávit spousta zábavou naplněných hodin. Tentokrát se totiž nejedná pouze o sbírku map, po kterých se budete prohánět místo s živými protivníky (a spoluhráči), ale o plnohodnotný příběh B-Company. Vaši kolegové – velitel Sarge, pyrotechnik Haggard (s nezbytnými brýlemi a pihami po celém obličeji) a drsný kulometčík Sweetwater jsou absolutně obyčejní. Ale pozor, ne ve smyslu nezajímavosti, nýbrž v tom, že jste je už viděli milionkrát ve filmech, hrách i na stránkách knih. Ze začátku si z vás, jakožto nováčka dělají srandu a potichu (a trochu puberťácky) si špitají o tom, jak jste nemotorně vyřídili kulometné hnízdo. Po absolvování několika misí se ale vztahy uprostřed jednotky začínají postupně smazávat, a ačkoliv vývojáři bez skriptovaných situací nedali ani ránu, vše působí přirozeně a jaksi nenuceně. Nejlépe to jde ilustrovat na příkladu po sobě následujících úkolů, které jsou na vás chrleny v ďábelském tempu. Osvobodit farmu na kopci? Check! Ihned poté se přesunout k mostu a vyčistit ho od nepřátelské pakáže? Check! Hned poté nasednout do konvoje a ochraňovat ho před útoky nepřátel? Check! A zlatý hřeb – navádět leteckou podporu letadel Spectre na vesnici obsazenou nepřáteli, kterou o pět minut později projedete na korbě armádního Hummeru (a všechny ďuzny po projektilech jsou samozřejmě tam, kde jste je „zanechali“). Zkrátka lahoda.

Čtyři v tanku bez psa

Po grafické stránce nelze Battlefieldu prakticky nic vytknout. Vývojáři ždímají z Xboxu 360 co se dá a je vidět, že svou práci zvládli velmi dobře. Ačkoliv se tu a tam dají najít některé nedodělky (do vydání plné verze ještě nějaký čas zbývá, takže stále mají chvilku na doladění. Velmi dobře vypadají exploze, kterých je skutečně požehnaně. Až budete v jedné z počátečních misí bránit vodárenskou věž před nájezdy motorizované pěchoty a uskakovat před explodujícími projektily na první pohled neporazitelného tanku do přilehlých budov, určitě si na mě vzpomenete. A hned na mě zase zapomenete, protože za vámi / před vámi bouchne stěna, opadají z ní kusy omítky a cihel a bude se na vás smát hlaveň tanku. Takových momentů nebylo v hratelné ukázce vůbec málo, a je to jen dobře. Člověk si při tom vzpomene i na skriptového krále, sérii Call of Duty, které se autoři z Digital Illusions snaží hodně podobat, ale naštěstí razí svou vlastní cestičkou. Obligátní kontrolní body se totiž transformovaly právě do podoby jednotlivých misí a podobně jako ve Frontlines: Fuel of War svými výsledky ovlivňujete (malinko, ale přece) výslednou situaci na frontě. Inteligence vašich kolegů je už teď na hodně vysoké úrovni a totéž se dá říct o nepřátelích, což rozhodně nebývá pravidlem. Jednotliví členové vašeho zásahového komanda si dovedou poskytnout krycí palbu, během níž jeden zaměstnává protivníka, zatímco druhý buď přebíjí, nebo se snaží najít výhodnější střelecké postavení. Tradiční neduhy ze stříleček podobného typu, tedy nabíhání do střelby, nebo nesmyslné hrdinství, kdy se váš kolega neohroženě vrhne proti několikanásobné přesile, jaksi absentují. A to je dobře.

Tucet špinavců mínus 8

Vozidla se ve hře nevyskytovala zcela náhodně, ale většinou s nimi bylo spojené úspěšné dokončení mise (nebo přesun do další části rozlehlé mapy). I tak se ale vyskytovala na místech, kde byste je čekali (zaparkovaná vedle garáží, třeba) a ne jen tak pohozená na lesní cestě. Docela dost mě zajímalo, jak se autoři poperou s ovládáním. Veškeré mé obavy se ale po několika minutách hraní rozptýlily – je velmi intuitivní, citlivé na nepřesnosti, zaviněné špatným pohybem analogového kloboučku, a i když jste nikdy v životě žádnou FPS na konzolích nehráli, během vteřiny pochopíte jeho zákonitosti a budete nadělovat nepřátelům headshoty jedna radost.

Hratelná singleplayer betaverze Battlefieldu: Bad Company ve mně zanechala velmi pozitivní pocity. O převratný hit se zřejmě v porovnání s přímou konkurencí v podobě Call of Duty 4: Modern Warfare jednat nebude, ale je dobře, že autoři vyslyšeli prosby hráčů o propracovanější singleplayer a nesoustředili veškerý svůj talent na multiplayer. Pokud jim vydrží forma i do plné verze, a my nevidíme důvod proč ne, tak se nám tu rýsuje jedna velmi kvalitní válečná střílečka.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz