1C Prague-N-Play 08 - viděli jsme ruské hry

Reklama

Jak může být několikaminutová jízda metrem, kterou člověk pobývající v Praze absolvuje každý den nejméně dvakrát, zábavnější nebo spíš zajímavější než mnohahodinová odysea letadlem, taxíkem a autobusem třeba do Japonska, na Kanáry nebo do Ameriky? Jednoduše stačí, když s váma jede Radek Friedrich a o zbytek už se postará náhoda, která měla tentokrát podobu rozesmáté slečny hovořící slovensky, dvou VGA kabelů v Radkově hrsti, rozjetého vlaku metra a jednoho nevinně vyhlížejícího střevíčku odpočívajícího v kolejišti. Víc nebudu prozrazovat, Radek vám to jednou určitě řekne sám a když ne on, tak určitě Michal Křivský (proto bedlivě sledujte redakční desítku na některém z příštích Level DVD), což byl třetí člen naší výpravy za hrami 1C, která naštěstí nesměřovala na Sibiř, ale do útrob jednoho z příliš „cool“ barů na Andělu.

Welcome Home (Sanitarium)

Dobře naladěni příhodou z metra a nejapným vtipkováním na adresu Br(u)na, které od kluků beru vždycky jako nesmělý náznak jejich sympatií a podvědomé touhy se tam přestěhovat na zbytek života, jsme vyzvedli visačky s našimi jmény, vyzunkli duhovou limču s vodkou na spodu a vrhli se na… bar. Za normálních okolností bychom obsadili počítače a konzole s prezentovanými hrami, ale organizátoři akce s Petrem Bulířem v čele měli program akce pevně nalinkovaný a samotné hraní mělo následovat až po úvodní prezentaci, která ne a ne začít. Takže nezbylo nic jiného než zažádat na baru o jeden až dva korbely, což nebyla zas taková otrava, jak by se mohlo zdát, zvlášť ve společnosti kamarádů z branže, které člověk in natura nevidí jak je rok dlouhý.

1C Prague-N-Play 08 - viděli jsme ruské hry

Pak to konečně začalo, nahnáni do stylových a podle očekávání nepohodlných seslí jsme vyslechli a zhlédli prezentaci všech na akci přítomných her a ekonomických úspěchů 1C, což šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ne že bychom ruského tygra podceňovali, to v žádném případě, ale v Rusku je prostě všechno větší. Po slabé třičtvrtěhodince povídání a hypování jsme dostali povel k rozchodu a zamířili jsme k herním stanicím. O skoro všech předváděných hrách už jsem měl nějaké to chabé povědomí z videí, obrázků či vlastních dojmů, protože podle tradičního ruského modelu je hra představena v momentě, kdy se začíná vyvíjet a pak ji člověk vidí na různých herních výstavách třeba čtyři až pět let po sobě. Byl jsem hlavně zvědavý, jestli si v praxi ověřím další stigma ruských her, které vždy v tiskových zprávách vypadají nesmírně zajímavě, ale výsledek je až na výjimky (IL-2 Sturmovik, Etherlords, S.T.A.L.K.E.R.) poněkud rozpačitý. Zkrátka a dobře, nápady mají v Rusku skvělé, ale jejich realizace už pokulhává. Raději jsem se však pustil do hraní.

4x4: Hummer - video, screenshoty

Sluchátka na hlavu, volant do ruky a pedály pod nohy, taková byla příprava na titul 4x4: Hummer, který svojí koncepcí a bohužel i zpracováním navazuje na UAZ Racing 4x4, který se sice na Západ dostal až tento rok, ale doma v Rusku vyšel už dávno. Pokud si recenzi UAZ Racing 4x4 od Lukáše Bryksy přečtete a namísto UAZů si dosadíte různé modely vozu Hummer, tak budete mít o 4x4: Hummer poměrně jasnou představu. Zcela zjevně se jedná o budgetový titul, což není žádná ostuda, ale realistické vyjádření jeho potenciálu. Grafické zpracování je sice nanejvýše průměrné, ale na něm hra nestojí. Králem okamžiku je realistický jízdní model, rozlehlá a členitá krajina a možnost nastavovat u svého vozítka řadu atributů. K dispozici je ve hře řada druhů závodů od freeformového ježdění zajímavým terénem podle GPS až po závody se soupeři. Celkový dojem z téměř hotové hry (vývojáři z Avalon Style Entertainment už připravují další pokračování postavené na Unreal 3 Engine technologii) byl zprvu absolutně bezbarvý, ale v průběhu večera jsem se k 4x4: Hummer ještě několikrát vrátil, což jasně značí, že něčím mě prostě tahle hra zaujmout musela. Možná to však byl ten volant, který je pro mě jako pro neřidiče stále tajemný jako oheň pro neandrtálce :)

Captain Blood-videa, screenshoty

Vytřepaný z off-roadové jízdy byl čas na občerstvení, kouřovou a taktický ústup na „ona“ místa. Nutno říci, že nesnáším, když jsou na dveřích jen takové ty značky pro pohlaví namísto zcela jasných obrázků panáčka a paní. Tentokrát byl trapas opravdu na dosah ruky, skoro takový jako si u mě natropila PC/Xbox 360 záležitost Captain Blood, která opravdu na papíře vypadá zajímavě a na screenshotech krásně stylově, ale verze, která byla na akci k vidění a zahrání, byla naprosto příšerná a podle mého názoru měla být hra prezentována pouze v podobě videa. Jak jsem se dozvěděl od přítomného vývojáře, nebyla to ani alfa ani betaverze, ale prostě jen kousek trošku hotové části zabalený do rádoby hratelné podoby.

Vyzkoušel jsem dva ze tří hlavních herních prvků – bitvy na moři a hack and slash level. Námořní bitvy byly ještě docela zábavné, šlo o jednoduché manévrování na vodě a střílení na okolo se motající nepřátelské lodě z několika řad kanónů a plivaní ohně z přídě. Za to hack and slash část hry běžela zhruba 10-15 snímků za vteřinu, takže byla sama o sobě téměř nehratelná. Nehledě na to jsem se snažil omrknout alespoň soubojový systém, který je v tomto stádiu vývoje zjevně zcela nudný, až otravný, a pokud by měl být alespoň zpola tak zábavný jako v Ninja Gaiden a God of War hrách, tak by jej museli vývojáři pořádně vytunit. Pohybové animace na sebe pořádně nenavazují, zatím ve hře není ani možnost zaměřit se na jednoho soupeře, práce kamery připomínala spíš záškodnickou činnost partyzánů a když jsem se ve víru boje dostal do budovou zastíněné části náměstí, tak jsem neviděl ani soupeře ani svého geroje. Třetí část hry tvoří rádoby filmové souboje s bosáky, kdy je třeba mačkat hrou požadovaná tlačítka, což je další odkaz na God of War sérii. Tento segment jsem však neviděl a upřímně doufám, že lidé z 1C dostanou rozum a Captain Blood budou napříště ukazovat, až bude co ukazovat, až vývoj hry poskočí třeba do alfa či beta fáze. Takhle škodí jen sami sobě a své hře, která pro mě nadále zůstává poměrně zajímavá. Na tohle raději zapomenu.

IL-2 Sturmovik: Birds of Prey - video, screenshoty

Druhou přítomnou konzolovkou byla letecká simulace IL-2 Sturmovik: Birds of Prey, respektive její ruský build, který na pohled vypadal hodně pěkně. Bohužel už z podstaty akce samotné nebyl prostor k tomu, abych hru na několik hodin obsadil a otestoval. Takže jsem jen na malou chvíli ukradl ovladač a vyzkoušel, že rozhodně nepůjde o hloupou arkádu, ale solidní kompromis mezi skutečnou a akční simulací. Krajina pode mnou vypadala z velké výšky nádherně a na solidní úrovni se držela i při průletu nad střechami baráčků v malé vesničce. Škoda, že jsem nemohl vyzkoušet kupříkladu start z letiště nebo pokročilé manévry. Menu předváděného buildu bylo kompletně v azbuce, takže výběr jiné mise byl nemožný a vlastně si nejsem jistý, jestli to vůbec šlo. Spokojil jsem se tudíž s krátkou přestřelkou s nepřátelským letounem a předal ovladač dalším zájemcům ve frontě. Potěšen tím, co jsem viděl a zažil, si IL-2 Sturmovik: Birds of Prey do budoucna rozhodně ohlídám. Bez přehánění to byla vedle NecroVision nejslibnější hra ze všech předváděných.

Theatre of War 2: Africa 1943 - video, screenshoty

Válečná strategie Theatre of War II, pokračování hardcorového prvního dílu z minulého roku, který byl ve vývoji snad 5 let, bude určena širší veřejnosti. Podrží si svoji komplexnost pro ty hráče, kteří si to přejí, ale obyčejnému smrtelníkovi nabídne mnohem jednodušší strategickou hratelnost, tentokrát zasazenou do afrických válečných operací v roce 1943. Hratelné budou tři strany – Němci, Britové, Američani. Hra bohužel nebyla prezentována v hratelné podobě, takže jsem ji nemohl ani omrknout. Snad příště.

Namísto toho jsem asi čtvrt hodinky koukal přes rameno kolegovi ze zahraničí, který se nechal pohltit hraním realtimeovky Men of War, což je pokračování titulů Soldiers: Heroes of World War II a Faces of War, které se drží stejné šablony a nabízí jak možnost tradičního RTS klikání, tak přímo ovládání více než 50 jednotek, kdy se ze hry vlastně stane third-person akce. Oproti předchozím titulům nabídne Men of War samozřejmě nový příběh, potažmo kampaň, v níž si zahrajete za tři strany. Novinkou je přítomnost japonských jednotek v multiplayeru a přepracovaný interface, který z toho, co jsem viděl, opravdu nepřekáží a jeho zvládnutí nepotřebuje četbu 100stránkového manuálu. Jinak prostě Men of War připomíná hlavně Face of War se vším dobrým a špatným, přičemž toho dobrého je určitě víc. Upřímně řečeno jsem však nic jiného nečekal.

Cryostasis: Sleep of Reason - video, screenshoty

Pohádkově vypadající mix RPG a strategie King's Bounty: The Legend (dříve Battle Lord) takticky obejdu, už brzy vám jej přiblížíme prostřednictvím dojmů z betaverze. Za normálních okolností bych to samé udělal i v případě survival akce Cryostasis: Sleep of Reason, ale s přihlédnutím k nedodělanosti předváděné verze to nejde. Opět jde o hru, která byla představena už před několika lety a vypadá to, že také až za několik let vyjde. Jistě, podle 1C se objeví ještě letos, ale tomu zcela upřímně ani za mák nevěřím. Říkejme tomu S.T.A.L.K.E.R. syndrom. A jenom doufám, že předváděná verze Cryostasis nereflektuje aktuální stav vývoje. Jistě, efekty vody, ledu a mrazu jsou už nyní na pohled velmi pěkné a koncept hry samotné na papíře působí rovněž zajímavě, ale jaksi jsem v tom nenašel ani trošku atmosféry a s tím spojené hratelnosti. Například nepřátelé neměli implementovány žádné zásahové zóny a střela z brokovnice asi z pěti centimetrů s nimi evidentně nic nedělala. Zaujalo mě alespoň maximálně realistické zpracování střelných zbraní a stejně tak skutečnosti odpovídají způsob přebíjení trvající 15 sekund nebo nutnost se vyloženě sehnout, abych mohl sebrat kupříkladu náboje. Hodně by se dalo vytěžit i z toho, že musíte své postavě udržovat tělesnou teplotu prostřednictvím ohýnků a další teplo vyzařujících prostředků, aby mohla provádět i ty nejtriviálnější akce jako je například otevírání dveří. Zkrátka jsem zvědavý, co nakonec z vývojářů z ruského týmu Action Forms vyleze a jak chytlavý bude příběh meteorologa odhalující přes flashbacky zmrzlých členů posádky osud nukleárního ledoborce.

NecroVision - videa, screenshoty

Vedle Sturmovika vypadala z prezentovaných her nejlépe polská střílečka NecroVision, jejíž frenetická hratelnost, bizarní nepřátelé a démonický příběh jasně naznačují, že za ní stojí lidé, kteří mají prsty v Painkillerovi. Už v úvodu se na mě vrhla horda zombifikovaných vojáků, kteří konečně ulehli k zaslouženému spánku až po likvidaci jakéhosi ducha, který je neustále oživoval poletuje nad bojištěm. Pak přišel obřík s velkou palicí a pocit, že je to pokračování Painkillera (které bylo jednu chvíli ve vývoji ve studiích pražského týmu Mindware) byl natolik intenzivní, až mi z toho lezly bulvy z očních důlků. NecroVision rozhodně nebude hra pro ty, co milují postupné procházení lokací a pomalou likvidaci nepřátel. Musíte být neustále v pohybu a chytře využívat širokého zbraňového arsenálu a speciálních schopností upírského původu, jejichž použití je nejenom nesmírně zábavné, ale i na pohled efektní. Milovníci Painkillera, těšte se!

Death Track: Resurrection - video, screenshoty

No, a do finiše celé akce jsem přijel autíčkem z titulu Death Track: Resurrection, který kombinuje futuristické závody s akcí a nejvíce ze všeho připomíná Mario Kart Wii. Na pozadí běží nějaký absolutně nedůležitý a směšný příběh, v jehož rámci si postupně odemykáte poměrně atraktivní, ale nesmírně úzké tratě v řadě světových metropolí od Paříže přes Londýn, Prahu až po Bankok. Samotný závod probíhá podle očekávaného schématu. Jedete co nejrychleji, snažíte se po cestě sbírat zbraně a různé bonusy, likvidujete nepřátele, snažíte se vyhnout jejich střelám a bojujete o co nejlepší umístění. Jednoduchý a potenciálně zábavný koncept však trošku sráží nepřesné ovládání – autíčka nám trošku plavou bez ohledu na to, jak si je upravíte – a příliš velký podíl náhody. Najednou vás něco zničí a nevíte, kdo to byl, čím to bylo a odkud smrtící rána přišla. Jak už jsme zmínil, jsou tratě hodně úzké, ale v jejich prospěch hovoří velká interaktivita prostředí a hlavně možnost používat alternativní trasy.

Vrcholem celé prezentace 1C měla být soutěž o to, kdo nejrychleji zajede trať v Bankoku, ale jejího zahájení už jsem se nedočkal. Jednak jsem se s hrou v průběhu večera vyblbl natolik, že mě další hraní nelákalo, a navíc už přišli Radek s Michalem s tím, že je čas jít do redakce, abychom sbalili věci pro stěhování na nové pracoviště, které následovalo druhý den. Takže jsem Death Track: Resurrection ponechal svému osudu s dojmem, že jako budgetovka za tři kilča se na trhu určitě neztratí a zejména v multiplayeru to může být slušná zábava, ale ne na dlouho. Ostatně obdrželi jsme od 1C hratelnou demoverzi Death Track: Resurrection a hned jak ji budeme moci na Hrej vydat, tak to uděláme, abyste si mohli udělat vlastní názor.

Tím pro mě a kluky prezentace portfolia společnosti 1C skončila. Nepřinesla nic šokujícího ani v negativním ani v pozitivním slova smyslu. Cesta metrem zpět do redakce, kde zrovna Rakušané nakonec úspěšně bojovali o remízu v zápase s Poláky, už se obešla bez jakýchkoli incidentů, pokud ovšem pominu už tradiční laškování na téma Brno a zamyšlení nad tím, jestli ta velká bedna v prvním vagónu metra je skutečně WC pro policajty, nebo jen designérský omyl.

Reklama