@Lady Stardust
Jasně, máš pravdu. Ono by byl zajímavý i negativní postoj že nic není umění:-) Ale asi sem chtěl spíš řici že není dělící čára mezi tím co je umění a co už ne. Blížší více lidem je asi takové spektrum, tohle je více umění, tohle je méně umění. Co s hrama, jaký jsou kritéria, jak se kdo shodne na tom která hra je umělečtější a která ne. Tj. kdy je člověk řemeslníkem a kdy už umělcem?
@dzo_Ko
koukněte na recenzi na tiscali.. tam právě byl ten temný začátek, bez kudrlinek zmíněn a vysvětlena jeho úloha:-) Ale asi pak člověk příjde o to překvapení, který mu vývojáři nachystali..
@Leffi
Hele odbornost překladu celkem problém je. On odbornej diskurz kolem počítačovejch her je celkem odlišnej od toho mediálního. Takže psychologie hráče je jen malá a z mého hlediska spíš okrajová záležitost(nikoliv zbytečná). Stačí se kouknout na http://gamestudies.org třeba konkrétně na http://gamestudies.org/0802/articles/sicart , aby jsi si udělal přehled o odbornosti. Diskurz v češtině u nás existuje v rámci okraje novomediálních festivalů, vrámci časopisů ( třeba http://www.divus.cz/umelec/cz/pages/umelec.php?id=1184&roc=2003&cis=1#clanek ) a potřebuješ zajistit jednotnost překladu, takže překlad termínů se musím minimálně konzultovat s někým kdo se problematikou zabývá a má přehled v našem prostředí. Vůbec práve u nás se projevili snahy například o archivaci her, tj. problematika jak archivovat hry závislé na platformě, samotnej sotware je k ničemu. U nás existuje diskurz hry jako kulturního dědictví (viz. Fukovy hry).
@Ziki22
uzavřená prezentace proběhla, ale záznam se zatím neobjevi,,,
After a while, it seems like every game is out to revolutionize its respective genre, trying to offer some type of never-before-seen mechanic, or at least pretending to. Like many in the field, I've grown a bit jaded when it comes to these declarations.
But after witnessing the extremely impressive in-game demonstration of Mirror's Edge, I'm forced to admit that the man has a point. viz. http://www.shacknews.com/featuredarticle.x?id=792
zkoukl jsem ještě video: v podstatě zajímavé je už to zarámování, pokud jste stříleli, jednali jste zbytečně, páč na konci jste odhaleni. Hra k nasilí vybízí nepřímo, skrze evokaci že ztratíte sám sebe pro větší věc. Jste obětí situace. A víte že až zmasakrujete letiště, střílíte také po dobrých chlapcích kteří svůj život věnovali boji se zločinem.
nehrál jsem to, neviděl jsem video. Ale první věc co mně napadlo při pročítání téhle diskuze: je moc dobře, že ta mise ve hře je. Ono je totiž velmi zajímavé sledovat jak je ospravedlněné násilí vůči všem těm anonymním přisluhovačům velkých zloduchů. Jak snadno kývnete na smrt nějaké anonymní postavy, pokud víte že posluhuje "záporňákovy". Sejdou z mysli, jsou generičtí a zaměnitelní. Rozehrát vyprávění nad životem těhle padlých mučedníků se běžně nedělá, filmy i hry sledují jiné cíle vyprávění a meditace nad významem a dopadem smrti na jedince a jeho rodinu (kamarády, bratránky, sestřenky, rodiče apod.) se nenosí, jejich význam je čistě utilitární. Pokud vám ale hra zprostředkuje dilema skrze postavy se kterými dokážete mnohem snadněji soucítit: děti, ženy - staví vás před rozhodnutí, před něco nového a nezvyklého. Ono těch prostředků je mnohem více, jak odestetizovat násilí: stačí si vzpomenout na první zabití v casino royale, topení v umyvadle krásně předvádělo nástup nového podání bonda v craigově podobě - na rozdíl od předchozích bondovek nabila bondova postava větší míry patologičnost, což jí dodalo nový rozměr. Smrt není snadná a je dobře když se to podaří připomenout.
Výborně. postupně, nikoliv sestupně - Za prvé - samotná existence článku o hudbě/zvuku ve hře, Za druhé hudební ukázky, Za třetí - snaha o nalezení vztahů mezi příběhem, hraním a hudbou.. a naokraj, je vidět že je dobré mít rozhled, cit a znalosti v jiných sférách - více interdisciplanirity do psaní článků, nejde o to sepisovat buyer's guide, ale zasazovat do kontextu, je to těžší ale imho zajímavější. Herní publicistika by tak mohla předběhnout tu filmovou:-)
Jinak dík za tenhle článek, i když k němu mám výhrady, myslím že je to lepší směr než řešit jestli jsou hry umění. Kromě lidí co se o hry zajímaj odborně, by měli odborný knížky hlavně číst recenzenti a esejisté. Nejedná se o to, že začnou psát jinak, přece jen zaměření většiny časopisů je na děcka ale že začnou objevovat nové perspektivy a v textech se vyvarují některých hovadin. A teď nemyslím jen odborné knihy o hrách, ale třeba něco ze současné estetiky, příbuzný obor, který se velmi zabývá vizuálním zážitkem, nebo si něco odborného přečíst o filmu, co vztahy mezi reklamní prezentaci filmů a her. Onehdy tu byl článek o prezentaci hry jako epickém dobrodružství a bylo to srovnaný s knihou, přesněji řečeno s definicí eposu, přitom herní PR se učí z filmové, většině lidí se epičnost pojí s něčím jiným než s odyseem, ale s pánem prstenů, titanikem, 300. Nebo třeba klasické ta hra má pěkné barvičky, to je dobré versus aha tahle barevná paleta byla použita z těchto důvodů, díký ní X vynikne mnohem lépe atd. Snad do 30.let se stále řešilo jestli ten film je umění, nemáme se z toho třeba poučit? První kinetoskopy jsou celkem podobný arcade hall ze sedmesátých led, první velký boom herního i fimové průmyslu měl podobný atribut, automat na strkání peněz. FIlm se ale přesunul do divadel a pak teprve vznikala kina, hry se postupně stali soukromou záležitostí a v posledních letech se přerodil v soukromý ale s kolektivem sdílený zážitek. Proto milujem mortal kombat u jedneho kompu, páč je to interaktivní kino na steroidech, jiné hry jsou něco mezi mší a fotbalem, dosahují fotbalisté duchovní vytržení jen na okamžik, nebo z něho žijí týdny? Ok rozkecal jsem se, jen chci říci že je dobré přemýšlet o hrách v širším kontextu, otvírá to oči.
Máme porovnávat intersubjektivní zkušenost čtenáře literatury a diváka filmu? Či podle rozdílů mezi specifickými prostředky jednotilvých médií dokazovat umělečnost jednoho či druhého? Není absurdní něco považovat za umění a něco dalšího už ne? Kdo a proč určuje hranice mezi tím co umění je a co už ne? Nepotřebují náhadou hry obranu před status-quo a před dopady negativních studií (hráčské závislosti, asocializace, kill generation, cynismus:-)? Není právě tento druh kritiky jeden z důvodů, proč hry chtějí být pod pokličkou umění? Protože v umění je vše povoleno a veškera síla je v kontextu, intepretaci a zážiku. Umění je chápáno jako dospělé, hra jako dítě, které je potřeba vychovat. Je hráč znalý kontextu, interpretace - jak je vlastně schopen utváčet svůj zážitek? Umí vlastně hráč hrát? Co když jsou hry mnohem komplexnější než jsou schopni pobrat samotní hráči? Nemáme se nejdřív naučit hrát:-)? Koho baví tohle: http://www.youtube.com/watch?v=5ZfOYzfXxAU ?
O literární teorii se moc nezajímám, takže s definicí epiky jsem na šítru a jak znám různé vědy, tak to neni imho nijak dořešený pojem.. Zdroj chápání epiky tímhle způsobem bych viděl ve filmu.. ve věcej jako trója, titanic či nějaký biblický příběhy, či spartakus. (imho to nejsou epický filmy ale monumentální, jsou tak i propagovaný.. vemte si griffitovo zrození národa z 20 let). Tam je to celkem etablovanej pojem a herní PR prostě využívá těch pojmů ve hrách.. páč hráči je dán prostor zůčastnit se epického příběhu (který z ná z filmů) a forma interakce imho nemůže být epická, jelikož hráč je strůjcem svého herního stylu.. Jestli se u toho cítí epicky, nebo ne je prostě dáno jím.. Je na něm co si v kebuli vytvoří za motivaci své herní činnosti, v podstatě je to jak tu propaguje lukáš v tom zamyšlení nad hitmanovy, nebo lotr online.. buď rubeš level 10 mága, nebo se mstíš pekelníkovy za to že ti přefikl sestru.. Tohle berou různě starý lidi jinak a tipuju že malí haranti co hodně četli a hrájou příběhový hry, tak si víc užívaj epického rozměru, než mi ostatní, páč do to cpou víc fantazie a emocí.. A celkem, celý je to spíš o tom, že v sandbox prostředí si těžko vývojář vynutí herní styl kde člověk má fakt pocit že je součástí proměny známého universa a veškerá jeho činnost k tomu směřuje, tak elegantně nikdo nehraje.. Ba i vsyberii se člověk plouží jako idiot, páč neví co dělát dál.. Holt v neinteraktivním uměních, člověk má mnohem méně šancí zůčastnit se nedůležitého.. A kt tom oblivounu, nehrál jsem ho, ale znám ty věci před nim a knížek tam bylo dycky dost, takže imho různé příběhy, který vytváří ten svět budou i v oblivionu a je zas na hráči, na kolik si tu epiku vytvoří..
