Recenze od vývojáře Sonic Team

O tom, že není remaster jako remaster, není třeba dlouze debatovat. Paskvilů, her jen lehce přetřených od prachu a vydaných s velkou pompou, jsme za ty roky viděli nespočet. Řekl bych, že jsme jich vlastně viděli mnohem víc, než kolik jsme viděli těch kvalitních, pečlivě připravených balíčků, které byla radost hrát a někdy i sledovat. Do jaké škatulky patří Sonic Origins, se teprve dozvíte, už teď bych ale řekl, že si některé své šrámy odnáší po střetu se světem tam venku trochu neprávem.

Cítím určitou povinnost na začátku každé recenze libovolné hry se Sonicem v hlavní roli zrekapitulovat, jak to s modrým ježkem vlastně historicky bylo. Sega se ale zásadně zasadila o to, že jste podobná resumé četli v posledních letech několikrát, a tak je retrospektivní okénko poněkud zbytečné. Naopak se možná sluší připomenout, že to není minulost, díky které Sonica vytahujeme na světlo světa tak často, ale současnost, kterou bych antidatoval někam k roku 2020, kdy vyšel film s Jimem Carreym v hlavní roli. Možná i díky němu nedávno vyšla v lecčem revoluční hra, o které se v posledních dnech tak často mluví.