Článek Panoptikum bizarností

Panoptikum bizarností

Dalibor Franta

Dalibor Franta

10. 6. 2008 22:53 7
Reklama

Provalili-li (jo!) by se některé nejtemnější kapitoly historie herních periferií na veřejnost, jen stěží šplhali bychom dnes a denně na Wii Balance Board bez uzardění. Jen stěží vtloukali bychom do Rock Banďáckých bubínků melodie Won’t Get Fooled Again od The Who, aniž bychom se zamysleli nad tou donebevolající ironií. Aniž bychom pomysleli na generace těžce zkoušených hráčů, kteří v minulosti nosili svou kůži na trh při testování těch nejšílenějších herních vynálezů. Na ty, bez jejichž nezištného úsilí bychom dnes nesklízeli plody veleúspěšné vlny nových a mnohdy až podezřele funkčních a zábavných periferií. Nahlédněte s námi do světa nepovedených experimentů, do světa nepotrestaných zločinů proti hráčskosti, jež předcházely revoluci jménem Rock Band.

Joyboard

A vy jste si mysleli, že Wii s tím přišlo jako první… Kdepak. Už v roce 1982 dočkalo se tehdy pět let staré Atari 2600 na svou dobu revolučního „nožního ovládání“. Princip fungování Joyboardu byl jednoduchost sama a v konfrontaci s dnešními tlakovými senzory neustál by v ringu ani setinu vteřiny - v útrobách totiž ukrýval čtyři obyčejné směrové ovladače standardního Atari joysticku. Hráč balancoval na zhruba osm centimetrů širokém plastovém rámu a nakláněním do stran tato tlačítka aktivoval. Jak může být zřejmé i z takto letmého popisu, přístroj nevynikal přesností a adrenalin z něj také zrovna neodkapával, možná i proto dočkali se jeho „šťastní“ majitelé pouze dvojice her – bundlované slalomové hříčky Mogul Maniac a (na svou dobu nadčasové) rytmické barevně-hudební akce Off Your Rocker. Joyboard se tak proslavil spíše pověstí o vývojářích Amigy, kteří se balancováním na přístroji zbavovali pracovního stresu. Do téže řeky vstoupila později firma LJN se svou absolutně nepoužitelnou NES podložkou Roll N‘ Rocker.

R.O.B. (Famicom Robot)

Druhá polovina 80. let nesla se ve znamení Návratů do budoucnosti a Robotů číslo 5. Nelze se proto divit, že vývojáři hledali jakýkoliv způsob, jak převést něco z futuristického optimismu stříbrného plátna také do svých produktů. Jedním z těchto pokusů byl i Robotic Operation Buddy pro konzoli NES, jenž měl mimo jiné vyléčit Američany z pesimismu a vyvést největší trh světa z vleklé videoherní krize. Malý robůtek uměl reagovat na časované záblesky z televize a na jejich základě hýbat robotnickými pažemi do stran. A nahoru. A občas taky dolů. A to bylo vlastně všechno. Ve hře Gyromite R.O.B. spolupracoval mačkáním tlačítek a otevíral tak brány hlavní postavě profesora Vectora, v hříčce Stack-Up zase stavěl bloky z barevných kroužků. A to je všechno. Fakticky.

Laserscope

Je přelom 80. a 90. let, videohry vypadají lépe než kdy předtím a také Konami se pouští do svého nepovedeného futuristického dobrodružství na NES. Bohužel, bizarní lightgun v podobě helmy s laserovým zaměřovačem ve výši oka a mikrofonem pro aktivaci střelby byl všechno jen ne funkční zařízení. „Laserové“ oko bylo nepřesné (stačilo si helmu nasadit jen o centimetr na stranu a už nebylo možné cíl zasáhnout) až z toho zuby bolely a spíše než cool, cítil se člověk jako chovanec Jedličkova ústavu na dobrodružné výpravě z klecového lůžka. Zvlášť když musel kvůli každému výstřelu hlasitě zahlaholit do nadrozměrného mikrofonu. Laserscope byl kompatibitilní se všemi dobovými střílečkami (ano, včetně legendárních kachen), Konami pak ještě podpořilo jeho start hrou Laser Invasion.

U-Force

Tento vpravdě nezvyklý vynález firmy Brøderbund (yawohl!) budí dosud řadu rozporuplných emocí. Jedni nedají na periferii „infračerveného pole“ z roku 1989 dopustit, druzí ji bez přemýšlení řadí k nejďábelštějším vynálezům naší doby – hned za atomovou bombu a školní automaty na kafe. U-Force byla de facto dvojice rozvíratelných holých desek osazených infračervenými senzory, jež měly vytvářet „silové pole“ reagující na jakýkoliv hráčův pohyb rukou. Vtip byl v tom, že ovládání každé hry se lišilo a přijít na to, jaký grif je zrovna třeba k výskoku, výstřelu, případně pohybu vpřed rovnalo se obvykle hodinám a hodinám bezhlavého mávání. Kdepak – dlouhá cesta k Wiimotu nebyla lemována růžemi… V podobném duchu pokusila se vykročit i firma Sega se svým Activatorem pro konzoli Genesis. Rozměrný rám lemovaný infračervenými paprsky však pracoval stejně neuměle jako jeho NESácký kolega (nehledě na to, že do průměrného amerického pokoje se sotva vešel).

Hudba všeho druhu

Zatímco 80ky nesly se v duchu futuristického návratu do budoucnosti, rytmus druhé poloviny let 90. udávala hudba. S úspěchem her jako Bust a Groove, Dance Dance Revolution nebo Beatmania začaly se herní periferie stáčet spíše směrem k tanečním podložkám, mixážním pultům, mikrofonům a bubínkům. A třebaže na poli rytmu a notového papíru není nic dost bizarního, aby to člověkem otrlým zatřáslo tak jako Laserscope, pár netradičních „přístrojů“ by se našlo. Ne tak úplně běžný hudební nástroj představila hra Samba de Amigo pro Dreamcast v roce 1999 – hráč se zde ujal dvojice štěrchavých Maracas, kterými máchal ve střídavé výšce dle pokynů obrazovky (chystá se Wii konverze, jen tak mimochodem). Podobně nezvyklou pomůcku vložila hráčům do ruky také PS2 hra Mad Maestro!, to když se v její japonské inkarnaci objevila dirigentská hůlka.

Steel Battalion

A závěrem něco z moderního a notně pozitivnějšího soudku bizarností. V roce 2002 vydal Capcom pro Xbox výbornou mecháckou (ve skutečnosti se jednalo o „vertikální tanky“) hru Steel Battalion. A nebylo by na tom pranic divného, kdyby spolu s hrou nevyšla také ukrutně limitovaná série 2000 hyper-hardcorových ovladačů o 41 tlačítkách (včetně krizového spínače pro katapultáž), dvou pákách a tří pedálech. Celá tato neuvěřitelná aparatura, která s přehledem zabrala středně rostlý stůl, stála 200 dolarů a za dobu své existence se dočkala pouze dvou kompatibilních her (zmiňovaný Steel Battalion doplnilo o dva roky později pokračování Line of Contact). Nutno však podotknout, že na rozdíl od výše zmíněných experimentálních a veskrze nepovedených kousků fungoval kokpit od Konami naprosto báječně. Před každou misí musel hráč svého robota „nastartovat“ složitou sekvencí spínačů, během hraní byl nucen hlídat jeho teplotu a správný chod a v případě, že se nestačil před zničením katapultovat, přišel o všechny své savy. Zkrátka hardcore obnažený na kost. Kam se hrabou Microsoftí RailDrivery.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama