Snažil jsem se recenzovat Way of the Hunter, ale kořistí jsem se nakonec stal já
Seznam kapitol
Budu k vám naprosto upřímný. Tenhle článek měl původně být recenze. V hlavě to znělo jako dobrý nápad – mám rád střílečky, ale také si rád odpočinu u klidnějších her, tak by mohlo být toto spojení ve Way of the Hunter poměrně fajn. Jenže se ukázalo, že mé nulové zkušenosti se žánrem loveckých her nepočítaly se základním principem těchto her – trpělivostí.
Jaký jsem vlastně měl se hrou problém si ukážeme dále. Way of the Hunter si ale recenzi ode mě rozhodně nezaslouží, respektive by nebyla fér. To, co dělá, totiž může být v rámci žánru dobře a spousta věcí se mi na hře líbila, její základní princip mě ale úplně vydeptal. Minimálně si tak myslím, že pro mainstreamové publikum bude Way of the Hunter až příliš nepřístupné – a nebo vůbec nemíří na nás, Evropany, kteří lov nemají tolik v krvi, ale daleko na západ, až do Spojených států.
VÍTEJTE V ÚDOLÍ NEZ PERCE
Jestli se mi na Way of the Hunter něco líbí, je to smysl. Všechno totiž má svůj smysl. Do Údolí přijíždíte jako nástupce svého dědy. Ten se v oblasti staral o lov, ale kvůli jeho nemoci hrozilo nejen zchátrání lovecké chaty, ale také přemnožení zvířat a nerovnováha místního ekosystému. Vzhledem k zkušenostem nabytým během prázdnin u dědy má hlavní hrdina se střelbou zkušenosti, stačí tak oprášit kolimátory a můžeme vyrazit do lesa.
Právě když jsem vůbec poprvé vyskočil, poznal jsem, že tohle nebude hra pro mě. Všechno je tu strašně pomalé a vláčné. Úplně všechno. A samozřejmě to dává smysl. Postava sice umí běhat, ale vlastně by to dělat neměla. Mapa je skutečně obří a pro přesun na delší vzdálenosti poslouží terénní auto. Nejde o žádné žihadlo, rámusu ale nadělá dost, což opět v žádném případě nechcete. Ideálně byste měli zaparkovat zhruba půl kilometru od oblasti, kde chcete lovit, a na lovnou se vydat hezky po svých. Chvilku můžete klusat, nikdy ale nevíte, kde se zrovna vaše kořist nachází.
Tedy minimálně to nevíte přesně. Ještě se ale vraťme k chůzi – zaprvé, hra v recenzní kopii neobsahuje nastavení pro FOV, což se na mém širokoúhlém monitoru na zážitku dost podepsalo. Zadruhé chodíte fakt pomalu. Časem jsem si na to alespoň trochu zvykl, ale stále mě to vytáčí. Ale hře to logicky vyčítat nemůžu – vyčítám to sám sobě, protože při lovu se přece nemůžete pohybovat jako Yasuo.
Zpět k otázce, zda víte, kde se zvěř nachází, nebo ne. Odpověď je ano i ne. Hra totiž obsahuje opravdu komplexní systém života zvířat. Každý druh má (jako ve skutečnosti) určitý denní cyklus, podle něhož se pohybuje po mapě. V určitých oblastech a momentech jí, pije, odpočívá nebo spí. Vy musíte mapu prozkoumat a díky vašemu loveckému smyslu tato místa najít a orientovat se podle nich. Samozřejmě nemají zvířata jen jeden určený bod, kde dělají to nebo to, stádo jelenců tak musíte vystopovat. I to funguje opravdu dobře a nalezení lovné zvěře doprovází hledání a analýza stop nebo trusu.
Bez přehánění můžete u stopování strávit klidně i hodinu. V ten moment mi vážně tekly nervy, jenže to není všechno. Vidět stádo v hledáčku je jedna věc, samotný úlovek už věc druhá. Když jsem se na lov vydal poprvé, řekl jsem si, že to prostě pošlu někam do těla. Projektil našel cíl, jelenec se ale sebral a zdrhnul. Na místě zásahu zůstala maličká krůpěj krve, a nic víc. Po patnácti minutách neúspěšného stopování zasaženého kousku jsem snahu vzdal.