Pirátský kapitalismus a herní povrchnost
Za námětem tohoto článku stojí nenápadná hra Cutthroat Capitalism: The Game. V ní se ocitáte v kůži „kapitána“ jednoho ze somálských pirátských člunů, které se staly jedním z nejžhavějších témat posledních měsíců. Pokud byste čirou náhodou žili na pustém ostrově a nic k vám z oněch událostí nedorazilo: během posledních dvou let eskaloval v Somálsku velmi specifický druh pirátství. Malé motorové čluny vezou posádku tří až pěti Somálců ozbrojenou přinejlepším AK-47 a klasickými ruskými RPG a přepadají tankery a lodě vezoucí cenný náklad. Protože ty většinou mají nulovou ochranu, často se v zajetí této hrstky ocitá zboží v ceně milionů dolarů. Únosci následně vyjednávají o ceně za zboží (a posádku, ale přiznejme si, to nikdy velké společnosti moc netrápí). Ve hře Cutthroat Capitalism: The Game si můžete zkusit právě toto. Pravidla jsou velmi jednoduchá, hop na loď a buď ji přemůžeme, nebo ne. Následně nastává fáze vyjednávání, kdy za pomoci několika voleb co nejvíce šponujete cenu, abyste profitovali, a když budete šikovní, „nadřízení“ vám svěří třeba i dalšího člověka do posádky. Jednoduché a poměrně zábavné na hraní.
Jeden zákon, jeden správný postoj, jedno řešení
Jenže my se teď musíme podívat na to, co tato samotná hra vypovídá o tvůrcích v herním průmyslu obecně – a hlavně i o nás hráčích. Je zcela jistě chvályhodné, že herní sféra reflektuje aktuální světové události a snaží se nabídnout pohled z jiné než „té správné“ strany. Sekundárně pak tvůrci uštědřují jakýsi štulec konzervativním proudům, které vidí kapitalismus jako jediné správné dobro a předhazují jim, že to, co se zde děje, je vlastně také kapitalismus, byť v poněkud netradiční podobě. Jenže ve svém zpracování už nejde Cutthroat Capitalism: The Game do dostatečné hloubky a nevědomky tak vytváří paradigma hráče klouzajícího po povrchu a hledajícího přímá řešení, v souvislosti s hrami militantní (přiznejte se, kolik z vás se spravedlivě nerozhořčilo nad těmito zloději, kteří obírají obchodní společnosti a nenavrhuje vojenské řešení, které by hrozbu vyřešilo rázně?). Samozřejmě nejenom hrami. Obecně mainstreamový čtenář zpráv by sáhl po nejráznějším řešení dle rovnice: kradou = ztrestat, klidně smrtí.
Svět za oponou
Kapitalismus právě rozběhl svá kolečka. A to i na druhé straně, protože po Evropě se začínají objevovat ilegální cestovky, které nabízejí svým zákazníkům za nemalé sumy možnost „ulovte si svého piráta“. A tak na jedné z již zrušených stránek jedné ze společností jste se mohli dočíst, jak se Sergej holedbal killcountem tří pirátů a neznámý přispěvovatel z Dallasu zase „užil spoustu zábavy, když se synem ostřelovali z kulometu pirátský člun“. Což je také kapitalismus, ale z tohoto by se jednomu chtělo zvracet...
Co by mohlo být...
Omlouvám se za tento širší exkurz do pozadí všech událostí, ale byl nutný. Protože měl poukázat na to, jak málo Cutthroat Capitalism: The Game, která je i tak výjimečnou, vlastně postihuje. Ve svém snažení vás sice informuje o dění, ale činí tak zoufale povrchně. Co nám zbylo, je celková kostra, která je pro herní scenáristiku typická. Kliknu, dobudeš/ nedobudeš, vyjednávej a uspěješ/ neuspěješ. Jedeme znovu od začátku. Jenže zde chybí jak „proč“, tak „a co dál?“. Je jasné, že od této malé hříčky nejde chtít následující, ale měla by následovat distribuce financí, investice do infrastruktury, vyjednávání s lokálními warlordy, problematika islamistických vůdců, kteří s piráty vůbec nejsou zadobře (byť nablblá média míchají obé dohromady), prostě udržení celého toho vratkého ekonomického stroječku v chodu. Ale to ne. My jsme se bohužel omezili na to de facto nejméně důležité – vojenský akt a vyjednávání, které je stejně jen symbolikou duelu mezi dvěma rivaly.
...a co je
Rozhovor odklikl, grafiku lupou prohlédl
Ale podívejme se na spektrum komerčních her. Kolik z nich reflektuje současné či nedávné události? Možná někdo namítne: „copak můžeme chtít od FPS nějaké zamýšlení?“. Far Cry 2 ukázalo, že jde k ožehavým tématům přistoupit i v žánru primárně zabijáckém a předestřít onu problematiku, aniž by působila vnucovaně. Bohužel, tady pak selháváme my, hráči. Kdo ocenil tuto stránku hry? A kdo studoval zda v mrtvolách zůstávají díry po kulkách a jak moc realisticky hoří džungle? Co pak bude motivovat tvůrce k tomu, aby se snažili překročit linii „oni zlí – my je zabít“? A co třeba strategie? Je to děsivé, ale žánr, který by měl mít největší předpoklady (snad kromě adventur) pro účinnou demonstraci složitosti socio-kulturních a ekonomických vztahů v tomto selhává. Nová East India Company je nejzářivějším příkladem. Události, které nesou následky až do dnešních dob, jsou osekány na pouhé obchodování mezi kontinenty a střety na moři. Přitom právě Východoindické společnosti byly jedním z nejdůležitějších hráčů, kteří odstartovali koloniální éru, která vedla k mnoha krvavým konfliktům dvacátého a koneckonců i současného století. Strategie, která mohla hráčům ukázat, jak vznikly současné problémy s dekolonizovanými zeměmi, osvětlit složitost vztahů, které se po tři století vyvíjely, v tomto naprosto vyhořela a nabízí nám tupý model „prodej za víc než nakupuješ“. Sklouzla po povrchu zcela hladce. Z těchto mainstreamových projektů si asi nejlépe vedou poslední dva Total Wary, které nabízí vnímavému hráči vhled do geopolitické situace daných období a možnost rozklíčovat, proč se věci děly a hlavně stále dějí tak, jak vidíme.
Plot kolem světa bez hranic
Je to strašlivá škoda. Hry jsou médium takřka bez hranic. Můžeme pronikat do složitých procesů formujících naši i cizí společnosti, můžeme odhalovat důvody určitých rozhodnutí a jejich dopady, nutnost menších zel. Můžeme se vzdělávat a cvičit pro život. A přesto zůstáváme u toho, že mantinely jsou jasně stanoveny, a to, co nám přinese úspěch, je jednání silou. A človka zamrazí, když se baví s náctiletými lidmi o problematice a od osob již majících občanku či dokonce možnost volit často slyší, že řešení toho a toho problému by bylo nejlepší vojenské. Ale ne aby se toto házelo na hry. Ty nás sice ovlivňují, mohou u některých jedinců vyvolat silné konzervativně-militaristické cítění, ale ve skutečnosti jen reflektují naše potřeby a požadavky. Takže opravdu se nechceme zamýšlet? Nemůžeme u zábavy zároveň rozšiřovat své obzory a zamýšlet se nad nejednoznačnými odpověďmi? Buďme alespoň občas nároční – jak k tvůrcům her, tak sami k sobě.
