Global Conflicts: Latin America

Série Global Conflicts patří mezi takzvané vážné hry, které se věnují současnému socio-politickému problému, většinou patřícímu mezi ožehavá témata současnosti. První díl nás zavedl do Izraele a Palestinské autonomie, kde jsme v roli novinářů rozkrývali tradiční problémy a stereotypy obou stran konfliktu. Hlavním posláním „Globálních konfliktů“ je ovšem naplnění Komenského mantry „škola hrou“. Hry mají být servírovány žákům a studentům mezi třinácti a devatenácti lety, kteří formou zábavnou či občas jen „zábavnou“ vstřebávají něco, co sahá za tradiční biflování předepsaných odstavců, frází a dat. Rok se s půldruhým rokem sešel a je tu další naučná hra, opět s všeříkajícím podtitulem Latinská Amerika.

Hře či výukovému softwaru (dle vaší chuti) zůstala většina původních vlastností (a to včetně negativních) a přidalo se i několik novinek. Stejně jako Palestine i Latin America nabízí prozkoumávání případů z perspektivy novináře, který jde provést interview s důležitou lokální osobností a má omezený čas na prozkoumání celého pozadí posledních událostí, které udělaly onu osobnost hodnou rozhovorování. To je první změna oproti minulému dílu. Tam jste mohli vesele popojíždět po celém Izraeli a prokecávat kohokoliv, kdo vám přišel pod ruku. Tady jste limitováni časem, který vám ubývá za každou položenou otázku a cestu mezi lokacemi. Nápad to rozhodně není špatný. Je sice poněkud absurdní představit si, že profesionální novinář dorazí na místo určení půl dne před klíčovým interview a začne si teprve shánět podklady, ale po herní stránce to celému podniku jen přispívá. Nestihnete totiž díky tomu prokecat s každým všechna témata až na kost. Musíte pečlivě volit, kterému okruhu se věnovat, do jaké hloubky jít, a nic nenaštve tolik jako postava, která se donekonečna vykecává a nakonec z ní nevyrazíte ani jedno stanovisko, s nímž byste mohli v interview svého soka zatlačit do kouta.

Uzávěrka. Bože, uzávěrka! Neeeeeee!

Celý systém tvoření článků byl totiž překopán. Už nesestavujete článek z jednotlivých ingrediencí, ale vaším úkolem je dostat co nejvíce pod tlak chlapíka, vždy nesympatického bosse, s nímž rozhovor děláte. Čím větší hlídací hyena lidských práv budete, tím lepšího ohodnocení se vám dostane. To provádíte dvojím způsobem. Celý rozhovor košatíte dle témat, která jste během práce v terénu nasbírali, a zahnat do kouta se jej snažíte přímým důkazním materiálem v podobě argumentů, jichž máte zoufale málo. Už jen vykopat maximální dostupné množství během „vyšetřování“ je práce zatraceně obtížná, a pokud nezačnete soka mlátit po hlavě argumentem v pravou chvíli, později už to nepůjde. Čili těžko na cvičišti (v terénu), těžko i na bojišti (při rozhovoru). Pokud nemáte misi opravdu dobře najetou, jen obtížně dosáhnete stavu, kdy kandidát na prezidenta rezignuje, případně si jde do ústraní provětrat hlavu kulí. No dobře, to nejde nikdy, ale je to hezká představa. Systém hodnocení hry je poněkud benevolentní, stačí jen, aby daný člověk jednou zvedl hlas a vy jste se při práci v terénu moc neflákali, a editor vám píše imaginární prémie. Obecně platí, že více je hodnocena práce v terénu než finální duel – právě kvůli výukové roli hry.

„Povim ti hochu, pravej Američan není z Mexika, chápeš?“

Prostředí Latinské Ameriky je atraktivní svým nestydatě otevřeným vykořisťováním všech, kdo za sebou nemají ozbrojenou eskortu, a pozadí těchto událostí je natolik barvité, že číst informace z virtuálních úst skutečně je zábava. Komenský by fakt zaplesal. Podíváte se do Guatemaly, Mexika a dokonce Spojených států v příjemně sebekritické exkurzi do texaského buranova, kde každý nosí kovbojský klobouk a hubu má plnou patriotických keců a levného tabáku. Kauza se týká ilegálních přistěhovalců a poměrně dobře mapuje pomýlené představy evropských rádobymilitantů a falešných patriotů o právu na zachování národní identity a oprávněnosti zabraňování migrace. Což je ale na delší debatu. Mezi další motivy patří prosté vykořisťování dělníků v guatemalských továrnách, ignorování životních podmínek a lékařské péče. Podíváte se do města, kde byl spáchán atentát na prezidentského kandidáta a odhalíte tajemství ne až tak dávných masakrů nativních indiánů (nebo neodhalíte, pokud tuto kapitolu dějin znáte) a mnoho dalších neveselých nešvarů tohoto koutu země. Tato část hry se prostě povedla... a je mi naprosto jasné, že pokud nějaký osvícený vyučující hru zkusí předložit svému žactvu, se zlou se u většiny potáže. Ještě, že je k dispozici tlačítko zamezující rychlému odklikávání textu.

Madam, vy jste tak ošklivá, že mi praskla čočka.

Co se ale nepovedlo nebo lépe řečeno zůstalo nepovedeným, je grafické zpracování. To je zoufale zastaralé a začíná z nevzhledného vypadat vyloženě hnusně. Jistě, v grafické stránce hra nemá své klíčové vlastnosti, ale když hrdina či hrdinka vesele probíhají jedoucími auty, jako kdyby vyskočili z akademie X-Menů, to tam ta auta nemusela jezdit vůbec. Stejně tak nulový hudební doprovod a namluvení dělají z této hry skutečně „jen“ výukový software. K tomu vede další chybný krok, kterým bylo odstranění reakcí postav na vaše články. V Palestině, když jste napsali protiizraelský článek, osadníci ani vojáci IDA se s vámi nechtěli moc bavit a naopak. Tady takové propojení neexistuje. Skáčete volně mezi misemi bez jakýchkoliv následků a pocit z něčeho, jako je zasazení do reálu, je pryč. Nicméně jedno zůstalo, trademark série – znudění taxikáři, kteří vždy předtím, než nasednete, s gustem zašlápnou cigáro.