Na stopě prvnímu PC
"Největším problémem hobby programování je dnes podle mě nedostatek vzdělávacích kurzů, knih a softwaru samotného. Bez softwaru a jeho majitele, který mu rozumí, je hobby market zbytečný. Kdy konečně vznikne dobré zázemí? Přibližně před rokem jsme s Paulem Allenem vyvinuli jazyk Altair BASIC pro společnost MITS. Ačkoliv počáteční práce na programu trvaly jen dva měsíce, celý následný rok nám zabralo zlepšování a přidávání nových vlastností. Dnes mohu říct, že hodnota naší práce přesahuje čtyřicet tisíc dolarů a zpětná vazba od vás, uživatelů BASICu, nám potvrzuje, že jsme si počínali dobře. Škoda jen, že naprostá většina z vás ten program ukradla, neboť vidíte logiku v nákupu hardwaru jako je samotný Altair 8800, ale nechápete, proč by se mělo platit i za jeho software. Je tohle fér? Váš Bill Gates, Micro-Soft, 3. února 1976."
Právě jste si přečetli výňatek z otevřeného dopisu pro všechny amatérské programátory od v budoucnu nejbohatšího člověka planety. Bill Gates jej stvořil v době, kdy se jeho teprve rok stará centrála Microsoftu v Albuquerque podobala svobodárce pro lidi na rozcestí a Bill se snažil přesvědčit amatérské programátory zběhlé v kopírování, že je pro ně komerčně nepostradatelný, ačkoliv to v tu chvíli nebyla pravda. O Gatesovi totiž takřka nikdo nevěděl.
Shodou okolností přesně v té době zbývaly dva měsíce do založení podobně nýmandské firmy, nazvané Apple, která byla zatím také jen produktem bezejmenné garážové kultury. Steve Jobs a Bill Gates měli v tomto historickém období k sobě skutečně velmi blízko. A to nejen proto, že společně trpěli na relativně nulový zájem veřejnosti a na všeobecné pirátství té hrstky poddaných. Bylo to i tím, že oba začínali podnikat skrz technologický fenomén, o kterém shodně mluvili jako o osobním počítači. Nezávisle na sobě o něm tušili, že jde o zlomovou techniku příštích let, ale zatím laborovali s pravým smyslem jeho využití.
Co je to PC?
Co vlastně v roce 1976 pro lidi znamenal pojem „osobní počítač“? Pro laiky to byl jenom velký kvádr se spoustou blikajících diod, který zahlédli kdesi v novinách v univerzitní knihovně a brzy zapomněli. Samotný Microsoft ani žádný počítačový hardware nevyvíjel, prostřednictvím programovacího jazyku se akorát snažil přesvědčit těch několik tisíc hobbystů, že bez jeho práce by byly počítače jako MITS Altair 8800 opravdu jen předraženou svítící bednou. Jen Apple viděl trochu dál. Nenápadně se chystal ke spojení obojího, nejdříve vyvíjel vlastní hardware a po roce 1979 profitoval na softwarovém pychu z Xeroxu.
V následných osmdesátých letech, kdy Apple slavil velké úspěchy z grafickým operačním rozhraním na Macintoshi a Microsoft totéž předváděl ve Windows, se už pojem "osobní počítač" skloňoval i mezi obyčejnými lidmi. Sílu tohoto fenoménu totiž v roce 1981 pochopilo IBM a její PC (Personal computer) se stalo nejznámější a nejpoužívanější zkratkou na světě. Písíčko rovnalo se osobní počítač. A tak to mělo platit napořád.
Jenže IBM tím způsobilo velký omyl. Právě v období mezi Gatesovou pionýřinou, nástupem IBM-PC a strhujícím Jobsovým úspěchem v počítačovém designu, měli lidé pocit, že osobní počítač je zcela nové zařízení, na kterém se jako vyvolení učí poznávat digitální svět. Měli pocit, že pracují s novinkou, jejíž historie sahá maximálně pár let nazpět, a neuvědomovali si, že osobní počítač je s člověkem de facto už od druhé světové války. Nyní prostřednictvím, věřím že přehledného a lehce čtivého, seznamu významných osobních počítačů historie si připomeňme, jak se lidé v osmdesátých létech mýlili. Mnohým to vydrželo dodnes.
Commodore 64 (počítačový Ford T)
Commodore International, Srpen 1982
C64 je symbol takzvaného „domácího komputeru“ připojitelného k televizoru. Je to kompaktní stroj, jenž se ve velkém množství dostával do kanceláří a do domácností na práci i zábavu, ale v žádném případě jej nemůžeme považovat za první osobní počítač. I když svou historickou roli jinak sehrál na výbornou. Společně se systémy jako Atari XL, ZX Spectrum či BBC Micro se podílel zvýšení počítačové gramotnosti a rozšířil povědomí o tom, že počítače mohou být i zábavnými společníky. Přibližně patnáct milionů vyrobených kusů z něj dělá nejlépe prodávaný model počítače historie. „Na začátku výroby šlo každý půlrok z továrny na čtyři sta tisíc Céček,“ vzpomíná bývalý prezident Atari Sam Tramiel na své působení v Commodoru. Historikové dnes cvrkot na výrobních linkách C64 přirovnávají k sériové výrobě Fordu T. C64 mimo jiné proslulo i svým takřka zázračným zvukovým čipem SID. Pro ilustraci jeho hudebního výkonu jsem připravil tři srovnávací videa ze hry Grand Prix Circuit (verze DOS, verze Amiga, verze C64)
IBM-PC (Svoboda)
IBM, 12. srpna 1981
Jistě. Vaše naše první písíčko. IBM-PC však nemohlo být první osobním počítačem v dějinách z toho prostého důvodu, že bylo pouze inovací v brandingu. Ale když ne prvním, IBM-PC bylo alespoň nejvýznamnějším osobním počítačem. IBM v něm dalo světu stroj s otevřenou architekturou, který byl přesným opakem téměř všeho, co proudilo a dodnes proudí na trh od sálových počítačů, přes výrobky Apple až po konzole a handheldy. IBM PC 5150 dalo světu hardwarovou svobodu a za dva roky mohla firma slavit dvě stě tisíc prodaných PC. Dnes jich po světě ševelí stamiliony. Ale IBM-PC jako první osobní počítač? Kdeže…
Apple I (Jablečný koláč v dřevěné dóze)
Apple, květen 1976
Po květnu 1976 mohl jeden z pouhých dvou set šťastných mladých komputeristů říct: „Taťko, tohle jsem koupil za deset tisíc korun. Běž a udělej mi na to dřevěnou krabici." A otec nikam nešel, zato popadl hůl … Apple I byla ranná garážová práce Steva Wozniaka přetavená schopnostmi Steva Jobse v komerční úspěch, ale jejich počítač (vlastně kit k dodělání) budil u laiků hrůzu až odpor. Tak moc neobvykle Apple I jako osobní počítač vypadal. Byl to kit, holý kus elektroniky, ke kterému si obrýlení fandové museli dopájet a dostavět vše ostatní. V dubnu 1977 už ale Jobs vydává celosvětově uznávaný Apple II, kterého se včetně nutných faceliftů prodává do roku 1993 na šest milionů kusů.Jeho „dřevěný“ jedničkový však pořád nebyl první osobní počítač. Jsme stále velmi, velmi daleko.
IBM 5100 (S tak drahým strojem hrajete hry?)
IBM, 1975
Šest let před PC vyrobilo IBM svůj premiérový osobní desktop. Jeho nejtrefnější charakteristika? Byl tak drahý, že si ho mohly dovolit jen ty největší firmy. Verze se 64K paměti stála dvacet tisíc dolarů, to je přes půl milionu korun, použijeme-li virtuální přepočet na naši aktuální měnu, ale ještě musíme brát v úvahu, že tehdejší dolarové částky nutno do dnešních poměrů asi tak čtyřikrát znásobit. IBM 5100pracoval se šestnáctibitovým procesorem na dvou megahertzích a pětipalcovým zabudovaným monitorem, což ho již řadí do éry starších malých počítačů, které neměly dodatečně zapojenou samostatnou obrazovku a tím ztrácely určitý uživatelský komfort. A byl to macek. Vážil pětadvacet kilo. První? Ani náhodou.
MITS Altair (Zboží skladem)
Micro Instrumentation Telemetry Systems, Únor 1975
MITS Altair se nakonec zapsal do historie hlavně tím, že si o něm Bill Gates, tehdy ještě studující na Harvardu, přečetl v časopise Popular Electronics a rozhodl se předběhnout všechny ostatní programátory a odpověděl na inzerát MITSu, který hledal někoho, kdo pro Altair napíše program. „Heleďte, zatím to tady jen sedí a bliká,“ dozvěděl se Gates novinu ze skladu a s Paulem Allenem za dva měsíce napsal Altair BASIC. Získal smlouvu, podíl na ziscích a možnost ponechat si na svůj software volná distribuční práva.
Altair nějakou dobu platil za první osobní počítač, který byl vyroben v opravdu velkém množství (dva tisíce kusů) pro velké množství zákazníků. To znamenalo opravdu hodně, neboť Altair vznikal v době, kdy neexistoval žádný maloobchodní prodej s počítači. Jedinou možností, jak získat domů svůj vlastní počítačový systém, bylo postavit si jej z plánků a návodů zveřejňovaných v časopisech jako byl například právě Popular Electronics a jiné. „Počítače, to jsou nejúžasnější hračky světa“, zvěstovala v září obálka prvního čísla časopisu Byte.Památný výtisk! Jenže proti brzy nastoupivšímu Applu II utichla po Altairu poptávka. Co s počítačem, ke kterému se nedá sehnat klávesnice ani monitor a musíte si pro něj psát vlastní software a pak jej ovládat páčkami na čelním panelu? I s jazykem byl Altair jen „krabice, co blikala“. A hlavně nebyla první.
Mark-8 (Mediální hvězdička)
Jon Titus, druhá polovina roku 1973
Jestliže byl Altair už poměrně zavedeným kusem elektroniky, o kterém psaly odborné magazíny, počítač Mark-8 tuto novinářskou tradici teprve zakládal. To on se stal prvním osobním počítačem/kitem, který si domácí nadšenci mohli složit podle odborného návodu v červencovému čísle časopisu Radio Electronic z roku 1974. Pakliže ovšem věděli, kde sehnat potřebné součástky. S Markem-8 jako typickou elektronickou stavebnicí „urob si sám“ se totiž dostáváme do již skutečné dřevní doby osobních počítačů, které se ke koncovým zákazníkům mimo podniky a vědecká pracoviště ještě nedistribuovaly jako kompletní hardware za komerční ceny. Sám původní návrhář Jon Titus byl v neuvěřitelně těžké situaci, když chtěl, aby se veřejnost o Markovi jenom dozvěděla. V Popular Electronics jej vyhodili a ve zmíněném Radio E. jej přijali vlažně a až po dlouhé demonstraci funkčnosti přístroje. Přece jen se ale nakonec do New Yorku na focení jelo a Mark-8 tak mohl odstartovat velkou hobby vlnu, ke které se později obracel třeba právě Bill Gates.
Čtenáři, kteří po přečtení článku v Radio Electronics sebrali odvahu a chtěli si poměrně velmi obtížně sestrojitelný Mark vyrobit, museli nakonec žádat redakci o zaslání detailního plánu o 48 stranách za pět dolarů. Titus jich nakonec prodal kolem sedmi tisíc a vyrobeno bylo podle nich mezi jedním až dvěma tisíci Marků. Natolik bylo jeho sestrojení namáhavé.
Mark pracoval na procesoru Intel 8008, což byl první osmbitiový procesor světa a proto také ona osmička v jeho názvu. "Byl to historicky třetí mikroprocesorový počítač pro veřejné využití a druhý takový v USA," potvrzuje anglický sběratel a historik Bryan McKoy. Marka-8 ale stále nelze považovat za premiérový osobní počítač, jak se řada historiků domnívá a jak také tvrdí. My se v hledání klidně ponořme do ještě starší doby.
Xerox Alto (Zázrak)
Palo Alto research Center, 1973
Představte si, že by se dnes Playstation 1 výkonově vyrovnalo PS3 a standardně yb používalo analogové kloboučky, mělo permanentní přístup na internet, přehrávalo by Blu-Ray disky ve vysokém rozlišení a dalo by se k němu připojit PS Move. Nemožné? Dnes jistě ano, ovšem jeden podobný technologický úkaz strašil hardwarové návrháře až do poloviny osmdesátých let. Xerox Alto sice stále není prvním osobním počítačem, ale zapíše se do dějin jako desktop, který nejvíce přeběhl svoji dobu. S datem výroby 1973 se ještě v roce 1985 výkonem vyrovnal nastupující Amize a ta z něj, stejně jako jiné počítače, převzala ikonky a okna z grafického uživatelského prostředí, práci s myší, správcovství programů či tisknutí dokumentu podle toho, jak vypadá na obrazovce. Xerox Alto se nikdy neprodával, protože v jeho době nebyl nikdo, kdo by jej zaplatil a také smysluplně využil. V Xeroxu ale na něm hráli Pinball…
HP 9830 (Držák pro vyvolené)
Hewlett Packard, prosinec 1972
Šest tisíc dolarů za celkem malou krabici chtěl v prosinci 1972 Hewlett Packard. Ale byla pozoruhodná. Byl to první „all-in-one“ desktop. Co to znamenalo? Inu, že si podnik oproti běžným zvyklostem mohl objednat do kanceláře kompaktní stoj, který má v sobě zabudován nejen malý displej, ale i klávesnici a programovací jazyk. Málokdo o tomto počítači ale kromě vědců a inženýrů věděl, HP ho pro veřejné užití totiž neinzerovalo. Jinak bychom také museli přepisovat historii. Z katalogu producenta zmizelo 9830 v roce 1977, ale říká se, že v některých firmách vydržel funkční až do roku 2000. Vytrvalec.
Kenbak-1 (Bez srdce)
John V. Blankenbaker, 1970
Jako hardwaroví horníci kopeme stále hlouběji. Kenbak-1 za 750 dolarů byl vyvinut krátce před tím, co inženýr Federico Faggin dokončil první jednočipový mikroprocesor Intel 4004, který se po listopadu 1971 stal prvním komerčně úspěšným mikroprocesorem světa.
Počítač Kenbak-1 tedy vzhledem k datu svého vzniku ještě mikroprocesor neměl, byl založen na tranzistorově-tranzistorové logice a diskrétních součástkách. Vynikal však v tom, že na rozdíl od podobných strojů a kalkulátorů své doby byl systémem, co dovoloval pracovat s programy ve svých 256 bytech paměti a dosahoval ekvivalentní výpočetní rychlosti 1 MHZ. Uživatel ovládal přístroj tlačítky na předním panelu a odpovídaly mu blikající diody (uvidíte na videu). Než jejich pět minut slávy pominulo, vzniklo přibližně čtyřicet Kenbaků. Dodnes jich zbyla přibližně patnáctka.
DEC PDP-8 (Kvalita za rozumnou cenu)
Digital Equipment Corporation, 1965
Ačkoliv je Kenbak na videu výše opět považován za první osobní počítač historie (to se nám ta absolutní prvenství množí), není to pravda. Na řadu totiž přichází DEC PDP-8, počítač výjimečný, ale také již příliš starý na to, aby v člověku vzbuzoval nějaké osobní pocity. Přesto i 1450 vyrobených kusů PDP-8 bylo osobními počítači. ¨
PDP-8 byl především první velmi rozšířený hybrid mezi sálovým komputerem a desktopem. A zároveň to byl počítač, který stál méně než dvaceti tisíc dolarů (sedmnáct). Lidé si jej tak skutečně oblíbili a PDP-8 se stal člověku poprvé partnerem. Když se na PDP-8 podíváte, vidíte, že se už hodně liší od Alta nebo IBM-PC. A se sto padesáti kilogramy byl také v podstatě nepřenosný, pakliže v podniku nechovali párek volů. Záměrně píši v podniku, protože PDP-8 pro nic jiného, než firemní řešení určen nebyl. Ale v období mezi lety 1973 až 1978 se i tak stal nejprodávanějším počítačem na světě a to v provedení desktop. To z něj dělá osobní počítač. Celkově se rodiny PDP do roku 1980 prodalo na padesát tisíc kusů. Podnik bez PDP byl jako zebra bez pruhů.
Simon (Praotec)
Berkeley Enterprises, 1950
A je to tu. Slavný vědec Edmund Berkeley poprvé popsal počítač Simon v roce 1949 v knize, "Obří mozky, nebo stroje, které myslí?", a jal se publikovat plánky skutečně prvního osobního počítače v dějinách. Vyšly ve třinácti číslech časopisu Radio Electronics mezi lety 1950 a 1951 (nikdo ale podle nich nestavěl, novinářský prim drží Mark). Ačkoliv v té době byly ve vědeckém sektoru již vyspělejší stroje, Simon představoval první sestrojitelný digitální „mozek“ (tak se mu říkalo) pro výukové účely. Mnoho budoucích počítačových expertů na něm vyrostlo, mám na mysli hlavně Ivana Sutherlanda. Tento, dosud žijící, majitel asi šedesátky vědeckých patentů se dostal k Simonovi už jako středoškolák a jako první student na světě dokázal napsat počítačový program. Simona, jehož architektura byla založena na relé a programy četl z děrované pásky, naučil matematicky dělit.
Simon je považován za první osobní počítač už z toho prostého důvodu, že nic před ním nesplňuje všechny nutné vlastnosti takového zařízení. Vznikal v době mnohatunových sálových monster, které buď/anebo nebyly digitálními systémy, nebyly z valné části automatické, nebyly programovatelné koncovým uživatelem, nebyly dostupné jako komerční produkt v podobě hotového stroje, kitu či plánku, nebyly tak malé, aby se vešly aspoň na vlek auta a nebyly tak levné, aby si je kromě vědců nemohl dovolit aspoň větší podnik… Simon toto poprvé splňoval, a stal se tak skutečným prapředkem všech osobních počítačů konče tím, na kterém zrovna píši tato slova: "Uvažujme, jak vytvořit velmi jednoduchý stroj, který umí myslet. Nazvěme ho Simon. Bude tak jednoduchý a malý, že zabere asi tolik místa jako krabice s potravinami o čtyřech krychlových stopách..." Citací Billa Gatese článek začal, citací Edmunda C. Berkeleyho skončil.
