Miliony v herní recyklaci

Co dnes stojí dvě stě tisíc dolarů? Udělal jsem si poznámky. Tak například bych si za ně mohl koupit 911 Turbo, letět na deset minut do vesmíru nebo si udělat hezký večer s Mikem „nepřijedu“ Tysonem. Ale co je zajímavější, před nějakými sedmnácti lety bych je také mohl nasypat do vývoje Doomu, pokud bych tedy měl to štěstí a narodil se jako ryšavec s bestiálními sklony k programování. Doom Johna Carmacka a spol. byl ve své době nejdražším herním projektem. Dvě stě tisíc tehdy jednoduše nestála žádná hra. Ale dnes? Na co by dnes stačilo dvě stě tisíc, bavíme-li se o hrách? Upřímně řečeno, možná na pár chatrčí, skal, stromů, jeden potok a tucet questů. No vlastně na demo k nové Arcanii. Žertuji? Ne.

Dolary, šéfe, dolary

Hry se za posledních deset let extrémně prodražily, a pokud budeme vycházet z oficiálně známých dat, udělat dnes pořádnou tříáčkovou řezanici znamená vložit do vývoje a marketingu od padesáti do sta milionů dolarů. Kasacink! Že mainstreamovou hru s ambicemi prodat alespoň několik set tisíc kopií už dnes absolutně nejde dělat s hrstkou vlastních peněz a lidí loni definitivně ukázalo studio 3D Realms. Pustilo Duke Nukem Forever, protože pánové Miller a Boussard zjistili, že už jednoduše nemají z čeho brát. Poslední vývojářsko-ekonomický relikt uplynulé dekády skončil. Je to varování? Určitě.

Varování před tím, že současné hry začínají stát příliš mnoho peněz a přitom ve své podstatě stále zůstávají velice rizikovým byznysem, což znamená jediné: „Sázka na jistotu“, coby současný vydavatelský zákon, ještě přitvrdí. Jak je to dlouho, co mělo EA záchvat originality a pouštělo na trh hry typu Mirror´s Edge? Dva roky? Tak s tím je konec. Vždyť už se zase pracuje na novém Command & Conquer, který ještě nedávno patřil po zásluze hernímu hrobu. Děje se zkrátka následující - podobu velkých her nejenže již dlouho určují, ale od nynějška budou ještě tvrději určovat, především firemní akcionáři, kteří v době doznívající hospodářské krize logicky nemají smysl pro hesla jako neotřelost, originalita či odvaha, ale naopak skloňují „jistoty a prosperitu“, ať už tenhle slogan zní jakkoliv zprofanovaně. Aktuální ekonomická předpověď producenta Stevena Ter Heideho z Guerilla Games zní vlastně docela logicky. Podle něj budou i přes ekonomickou recesi rozpočty ambiciozních her stále pozvolna bobtnat, protože hlad po superáčkových hrách nabitých technologiemi nikdy neskončí, ale vydavatelé se tomuto chtíči budou stále víc přizpůsobovat naprostým zprůměrováním myšlenek a nápadů tak, aby nákladné projekty nevzbuzovaly v akcionářích více nervozity, než je přípustné.

Na sériové lince

Že tahle politika bude mít negativní dopad na ty poslední vzadu, tedy na samotné hráče, je vcelku zřejmé. Smál se někdy někdo povídkám z blízké budoucnosti, kde malý hoch hraje třeba Quake XXXIV: Vesmírná šupa? Tak přesně takhle to bude jednou vypadat. A jednou znamená brzy. Do dvaceti let. Invaze x-tých pokračování v rámci notoricky známých herních značek je patrná už dnes a bude neustále sílit. Hry se za pár let budou podobat spíše seriálům, než celovečerními filmům. Nebo ještě lépe - budou jako současná auta. Motovýrobci dnes v podstatě nabízejí jeden vůz v několika velikostech a pro rozlišení jim dávají jiná jména a přesně tak budou brzy vypadat i videohry. K příkladům nemusíme chodit daleko. Jak je to dlouho, co byl Bioshock nový, šokující a překvapivý? A vidíte, druhý díl s ním splývá, jako Altea s Toledem od Seatu. A že se v nadcházející trojce (to to letí, že?) změní prostředí, to bude pravděpodobně znamenat jen něco jako výměnu modelových generací. Zboží dostane novou fasádu, ale uvnitř zůstane stejné.

Tím, že se vývoj her neustále prodražuje, je snaha zachovat zaběhnuté herní značky s unifikovanou plejádou titulů opravdu znát. Někdo se může ptát, co je na tom vlastně špatného. Ale já se ptám, co je dobře. Nebo jinak. Není to náhodou škoda? Ono totiž nejde jen o jméno, ale hlavně o celkový přístup vydavatele ke značce, která má mezi hráči dlouhá léta takové postavení, že s ní jeden nebo dva průměrné díly vůbec nic neudělají: a to se dá lehce zneužít. Příkladem budiž Need for Speed. To je dlouhodobý prototyp solidní a přístupné mainstreamové hry. Je to rychlá, nepříliš obtížná, bezzáseková motoristická akce už dobrých patnáct let, ale ruku na srdce. Co je na NFS v posledních deseti letech tak úžasného, že se stále dobře prodává? Její marketing! Ten a ještě zvučné jméno vytěžené z kdysi revolučních prvních dílů. Prodávalo by se Need for Speed dobře bez uměle udržovaného hypu? Z mého pohledu stál v poslední době za jednoznačnou koupi pouze Shift. A to je docela málo.

A z druhé strany barikády. Pokud vydavatel nějakému studiu nedejbože schválí novou značku, situace se změní. Mecenáš se musí logicky postarat o to, aby byla na startu nepřehlédnutelná a herně co možná nejkvalitnější. Zní to píárkově, ale nic než skvělý pilotní díl nemůže jméno novému brandu udělat. A v tom je ten problém. Zakládání nových značek typu Rage je dnes stále vzácnější a bude ještě hůř, protože teď se dokonce občas nevyplatí ani ona železobetonová „sázka na jistotu“ , kvůli čemuž vydavatelé neuvěřitelně trojčí. Takové EA nalilo desítky milionů dolarů do několikaletého vývoje Medal of Honor, které pak v recenzích bralo samé sedmičky, a vznikla z toho taková hysterie, že dokonce klesla cena firemních akcií.

V ekonomickém kruhu

Hry jsou zkrátka ultimátní byznys a to je jejich akutální nevýhoda. Znamená to totální zacyklení. Vydavatelé, aby prvoplánově ohromili publikum a zároveň si zajistili určitý návrat investic, neváhají dávat ukrutné peníze do líbivé technologie, marketingu a protipirátských ochran, aby nakonec recenzenti zjistili, že v té super novince našli okopírovanou konkurenci nebo starší dílo z vlastní stáje a dají jí za sedm, z čehož se herní Wall Street může opět zbláznit. Upřímně řečeno, hry už dávno přestaly být kultem. Důvody, proč se tak stalo, jste si právě přečetli.