Hračkářské firmy videohry neuměly

V první polovině osmdesátých let už herní konzole nemohla chybět téměř v žádné rodině. Pokud jste žili na správné polokouli, hltali jste reklamy od Atari a když se šlo do kina na velký trhák, bylo skoro jisté, že si ho do pár týdnů i zahrajete.

Videoherní odvětí vydělávalo tou dobou už 3,2 miliardy dolarů ročně a zdálo, že rozjetou mašinu nic nezastaví. Jenže se stal pravý opak. V roce 1983 přišel krach z nadvýroby nekvalitních titulů.  Ač se lidem v herních intrech vždy zobrazovalo cosi nadějného, většina dobového softwaru se nakonec spokojila se špatně animovanýmim postavičkami, laciným pípavým zvukem a malou snahou zaujmout.

Zákazníci proto hry na konzolích sborově odmítli a herní byznys se pod tíhou krize rozpadl. Za pravdu začali dostávat ti, kteří o videohrách prohlašovali, že to byla jen dočasná móda.

Záchranný japonský kruh

Videoherní byznys ztratil důvěru a hrám se najednou nepředpovídala žádná budoucnost, natožpak dobrá. Nadějný ekonomický obor selhal a vypadalo to, že jednoúčelové domácí konzole vyhynou pod tlakem univerzálních počítačů.

Stalo se však něco téměř zázračného. Díru na skomírajícím trhu geniálně ucpala jedna téměř neznámá japonská firma, za kterou sice stála stoletá tradice, nicméně ve videoherním světě byla nováčkem. Jmenovala se Nintendo a jako jediná plně pochopila důvody krize. Nesvalovala vinu na příliš náročné zákazníky, naopak jim chtěla nabídnout kvalitu srovnatelnou s velkými automatovými arkádami, protože těm konzole dosud dělaly jen laciný kompars.

V roce 1985 představilo NIntendo západnímu světu revoluční konzoli NES. Ta nejenže dovolovala přehrávat hry v téměř stejné audiovizuální kvalitě jako na automatech, ale firma pro ni dokázala dodávat na trh neustále nové tituly a "prošlý" software odstraňovala tak, aby nabídka byla stále atraktivní.

První rok na trhu završilo Nintendo víc než milionem prodaných NES a do roku 1991 ovládlo s neuvěřitelnými osmdesáti procenty herní trh. Tomu mezitím vzrostly tržby na pět miliard dolarů a přilákal i novou konkurenci. Nintendo si mohlo gratulovat. Zrevitalizovalo byznys, do kterého před pár lety  vůbec nevidělo.

Noví herní krajánci

Když Nintendo vezlo do Ameriky své NES, byla to ještě pořád hračkářská firma, nikoliv herní. Vždyť do té doby na sebe upozornilo jen sérií konzolek s názvem Color TV Game, jenž nebyly ničím jiným, než typickými klony Pongu a před tím vyrábělo už jen karty do karbanu, automatové měřiče lásky pro nádražní vestibuly a dětskou instantní rýži.

Příběh o tom, jak neherní firma v podstatě zachránila herní svět je unikátní i v tom, že už nikdy nebyl zopakován. Herní trh je totiž specifický svou krutostí k firmám "zvenčí". Až na výjimky se v něm nikdy nedařilo podnikům, které by v něm přímo nevznikly, anebo aspoň neměly blízko k zábavní elektronice.

Cizinců se přitom do světa her na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let cpalo nespočet. Vlastně to svým způsobem rozdmýchalo krizi – herní trh byl zahlcen producenty, kteří v něm neměli co dělat a tím utrpěla jeho hodnota i důvěryhodnost. Ostatně to, že se po roce 1983 už v herním byznysu cizí firmy neobjevovaly, mělo jasný důvod. Vyrábět konzole už nikdo z neúspěšných podruhé nezkusil.

Před krizí se však herní obor jevil tak atraktivně, že v něm postupně zkusil štěstí každý, kdo měl přístup k pásové výrobě. Během pár let investovalo do her neuvěřitelných 120 firem a uvážíme-li, že v podstatě každá postavila pro své herní angažmá i vlastní konzoli, zaplavilo trh nepředstavitelné množství hardwaru. Šlo svým způsobem o bizarní módu. Umět vyrobit pokročilý technický systém, jakým herní konzole jistě byla, mělo svůj význam i pro výrobce praček. Na drahotu produkce se v takovém případě vůbec nehledělo. Důležitá byla prestiž.

Obvzlášť kruté dobrodružství

Nejvíce cizích firem vstupovalo do herního světa z oblasti spotřebitelské a bílé elektroniky. Velká řada pocházela také ze strojní elektrotechniky a podobně jako Nintendo i z hračkářství. Před třiceti lety se tak na herním trhu objevilo nanejvýš podivné spektrum podnikatelů: Blaupunkt, Zanussi, Casio, Coleco, Mattel, NEC, Fairchild, Hanimex, Phillips… Bez výjimky všechny tyto "krajánkovské“ firmy a mnohé další během pár let ve hrách skončily velmi neslavně. Zejména kvůli špatnému odbytu, nekvalitě práce a malé zásobě atraktivních her. Vlastně tedy kvůli docela očekávaným problémům. A samozřejmě také pro samotnou krizi, kterou pomáhaly zažehnout.

Velmi specificky se herním trhem nechala semlít skupina hračkářských firem. Spolu s Nintendem šlo do rizika asi dvacet podobných řetězců, jejichž snažení skončilo sborově špatně, přestože měly ze všech cizích podniků k videohrám formálně nejbíž. Výrobci hraček při přechodu na digitální technologie spoléhali na své přirozeně dobré předpoklady. Stejně jako ve svém tradičním řemesle totiž i ve hrách útočily především na děti a mládež.

Ve skutečnosti však přestup na digitální technologie nikomu z hračkářů nepomohl. Právě naopak, pokud firmy zariskovaly a rozšířily svoji tradiční nabídku o videohry, neobešlo se to bez finančních ztrát a krocení falešných iluzí.

Hračkáři si neuvědomili, že předkrizová atraktivita a prestiž videoher jim samy o sobě zisky nepřihrají. Když  proto zainvestovali do nových výrobních technologií, pracovních postupů i lidí, obratem zjistili, že se jim investice nevrací v odpovídajících výdělcích. Chyběla jim totiž dlouhodobá zkušenost s řízením výroby, kterou nedokázali racionalizovat. Obrovským problémem bylo už jenom to, jak pokrýt náklady na výrobu konzolí a vydělat si na samotných videohrách. Vyrobit hardware a zvládnout k němu marketing videoher zkrátka uměly jen tradiční herní firmy. A to ještě jen ty nejlepší.

Proto všechny hračkářské firmy nakonec musely svůj vstup do herního byznysu vyhodnotit  jako neúspěšný experiment. O tom ale až příště. Jaké byly osudy Hasbra, Mattelu, Coleca a dalších, se dočtete se za týden ve druhém díle našeho tématu.