Herní granát z druhé ruky

"Takže to máme tenisky z dovozu, dvoje kokosové žužu, ďubkatý drops v akci a originální Civilization IV po slevě. Zkontrolujte si prosím, jestli není po předchozím majiteli poškrábán disk. V pořádku? Přiďte zas!“

Trochu scifi, že? Trochu? Spíš dost. První tři položky projely pokladním pásem lehce jako  žejdlík teplé desítky trávicí soustavou, ale se čtvrtou je problém. Bazarová hra působí v českém maloobchodním prodeji asi jako Bugatti EB 112 – existuje jenom teoreticky. Přitom ve světě je situace úplně jiná. Jiná, ovšem také ne zrovna šťastná. Spíš podobně tristní. V zahraničí se hra z druhé ruky ujala na profi bázi takovým způsobem, že je v jistých kruzích dokonce považována  za hrozbu. Těmi kruhy jsou samozřejmě míněny herní vydavatelské domy. Pro ně je secondhandová hra nechtěná a nežádoucí. Ničí jim byznys. Hysterčí z ní. A chtějí ji zneškodnit. Ohrožuje světový bazar za našimi humny hraní jako takové?

Rovný a rovnější

Nedávno se na internetu objevila úvaha od designera legendárního Elite Davida Brabena, která potvrdila vážnost situace ve sporu vydavatelů s bazaristy. Renomovaný vývojář připouští, že problém existuje a jakkoliv může být producenty zveličován, nelze jej podle něj do budoucna podcenit. Správně si například uvědomuje význam celosvětové bazarové sítě GameStop (nám nejbližší pobočky jsou v Rakousku), jejíž hrubé zisky činí skoro miliardu dolarů ročně, a ptá se: Jak je možné proti hernímu sekáči bojovat? V zápětí nabízí šestero obecných řešení. Developeři podle něj do budoucna asi použijí důslednější zavádění sériových čísel nebo se třeba pokusí o zavedení úplného zákazu druhotného prodeje. OK. A teď kladu otázku já: Je vůbec nutné, žádoucí a legitimní proti bazarovému prodeji her bojovat? Hned se zamyslím.

Ne, není. Minimálně legitimní ne. Uvažujme. Moderní hráč žije v době televizních spotů typu: „Auto bys neukrad, tak nekopíruj filmy/hudbu/hry..“, čímž multimediální průmysl naprosto správně klade svoje produkty na roveň kterémukoliv jinému spotřebnímu zboží. A v tom je celý vtip. Jakto, že nad „běžným“ herním artiklem dělají developeři a jejich lobby auru ohroženého ekonomického druhu, jež potřebuje požívat natolik výsadní práva a ochrany, že dochází k faktickému stíhání i tak běžné a legální součásti komerce, jako je právě bazarový kšeft? Proč je herní zboží uměle nadřazeno všemu ostatnímu, co se v konzumní společnosti prodává? Stručná rekapitulace videoherního knížepanství: jednorázové sériové klíče znesnadňující druhotný multiplayer, zpoplatněné online propustky, omezený počet aktivací, kontroly disku v mechanice, právní ujednání o propůjčování licenční kopie, výpalné pro ochranné svazy… Všechny tyto metody, co při vývoji žerou miliardy dolarů, jsou sice oficiálně namířeny proti nelegálnímu kopírování, jenže jediné, co opravdu účinně limitují, je právě a jenom legální secondhandový byznys.

Je to tak. Vždyť tím trpí i drobný soukromý prodej v Česku. Konkrétní příklady jsou velmi snadno odhalitelné. Aktivovali jste například multiplayerový účet ke Call of Duty: World at War? Tak v tom případě od vás nový vlastník dostane jenom půlku hry a celý obchod může považovat za podvod. Online si totiž u sebe nezahraje. Bum. Snaha vydavatelů bazarový prodej úplně vytěsnit dostává zcela nevinné lidi do potíží a to je na tom všem to nejskandálnější. Když ne zrušit, tak alespoň maximálně znepříjemnit - to je póza běžného vydavatele. Ještě štěstí, že jsou v herní legislativě po celém světě zatím tak ukrutné díry a odlišnosti, že z toho například zmíněný GameStop může těžit. To, že se stal významným hráčem na retail trhu, značí především to, že je v současnosti stále ještě nepostihnutelný.

Jedna hra, dva zisky

Přátelé, není třeba se dohadovat, co je licence, co je duševní vlastnictví, co je právo na jednu kopii a co toto vše vlastně také není. Proč tentokrát v komentáři neuvažovat naprosto selským rozumem? Důležité je, že za hry (bez ohledu na to, o čem vydavatel ve svém komerčním mikrospánku sní) lidé platí stejně jako za kterékoliv jiné zboží a teoreticky by tedy měli mít i stejná spotřebitelská práva. Což nemají. Jistě - herní průmysl trpí nelegálním kopírováním, ovšem pirátství samo o sobě nemůže být argumentem pro tvorbu obstrukcí, jimiž se potlačuje jakýkoliv, tedy i bezúhonný, pohyb zboží mezi lidmi. A to se děje. Vždyť už se o tom i oficiálně hovoří - podle spoluzakladatele Blitz Games Andrewa Olivera je bazar horší než pirátství. A tak to prý nesmí zůstat.

Developeři nemají z bazarového prodeje ani korunu, a to je štve natolik, že dokonce neváhají přemýšlet o (podle mě) nejradikálnějším způsobu kompenzace. Totiž o třetím bodu Brabenovy šesterky - „bazarovém“ poplatku. Tedy o procentuální provizi z nového prodeje. Opravdu těžko hledat jiný produkt, který by dnes takovému pravidlu podléhal. A já se proto znovu ptám: čím si herní byznys vysloužil takovou exkluzivitu a výjimečnost, že by snad vydavatelé mohli na obchodnících vymáhat druhé peníze?

Tak pojďme zavést podobnou praxi i do jiných odvětví. Postavme třeba ke každé bráně autobazaru dva škodovácké agenty, jež si budou za každou fabii účtovat deset procent. Anebo co takhle problém postavit úplně na hlavu? Zcela ho obrátit. Ať třeba Author zavede biosenzor pro lidský palec na rám každého svého bicyklu a nedovolí tím, aby se na stroji projel někdo další z majitelových blízkých (možno však zakoupit DLC pro manželku). A člověk, co by chtěl kolo později řádně odkoupit jako ojetinu, bude mít jednoduše smůlu. Jinak to totiž nejde. Vždyť dobrá kola se u nás „pirátí“ jako o závod! To je přeci argument.

Nesnažil jsem se tímto komentářem označit herní vydavatele za držgrešle a boj proti bazarovému prodeji přirovnat k honu na čarodějnice. I když… vlastně ano, právě tohle jsem chtěl udělat. Herní developeři by si měli ujasnit, co vlastně od hráčů chtějí a hlavně co mohou chtít. Honba za maximálním ziskem je sice v soukromém sektoru zcela v pořádku, ovšem i za tuhle cenu? Přemýšlejme.