E3 Blog #3: Cesta na kopec
NVIDIA DLSS 4.5 - AI snímek k nerozeznání renderu
NVIDIA na letošním CES 2026 v Las Vegas zase jednou ukázala, že hardware je sice fajn, ale software je to, co dneska prodává grafiky.
Na svoji obranu musím říct, že jsem se dva dny před odletem do Los Angeles vrátil z Bangkoku a v necelých čtyřech dnech tak překonal čtrnáct časových pásem. Tolik k tomu, proč Jirka vesele spí pod dekou, kterou jsme ležérně nazvali vycpaný medvěd, a já před pátou ranní vstal poté, co jsem upadnul do nečekaně uslintaného kómatu a ZAPOMNĚL SVOJÍ VEČEŘI V MIKROVLNCE!! Anebo mě prostě jen uspala televizní show Dovolená v protektorátu, kterou Jirka jednoduše potřeboval sledovat, když s erupcí neskrývané radostí zjistil, že iVysílání České televize funguje i tady, ve městě andělů. Jedno z toho to bude určitě.
LUCKY BASTARDS
Ještě před tím, než jsme se uchození vrátili zpět do našeho příbytku, jsme ale zažili jeden z těch dnů, kdy vám všechno (no, skoro všechno) vychází podle plánu, který však ve skutečnosti neexistuje. Směsicí náhod a šťastných rozhodnutí jsme stihli vidět raketoplán, projezdit cenu týdenní jízdenky na metro během 12 hodin a nakonec sledovat celé město jako na dlani. Kde začít?
Tak třeba tím, že metro v Los Angeles je, alespoň co se týče červené linky, bezpečné, čisté a nebýt jen několika názorných demonstrací absence veřejného zdravotnictví (nádory na uchu či krku included, mňam), mohl bych o téhle části městské dopravy prohlásit, že jsem si ji oblíbil. Moje výhoda oproti Jirkovi je ale ta, že takřka nic necítím, a i přes to, že losangeleské metro údajně smrdí míň než to v Lodnýně či Paříži, nebyl Jirkův pohled vždy úplně veselý. Na každý pád si nemůžu stěžovat na ochotu místních lidí - třeba jako asistentka u automatů na jízdenky, která dala naší prominentnost kluků ze střední Evropy najevo tím, že vehementně odmítala pomoct značně ztracenému chlápkovi s velkým batohem a tak trochu nasertivně mu zdůrazňovala, že musí počkat!
NO CAMERA!
Naše cesta vedla k výstavišti, kde jsme chtěli natočit vlog, něco pofotit, a tak nějak ohlédnout, jak se Convention Center od loňska změnilo. O krabicích se Stormtroopery už byla řeč, nechybí ale ani obří reklama Assassin’s Creed na spojovací chodbě mezi oběma křídly výstaviště, Call of Duty na jedné a PlayStation na druhé věži. Některé z věcí se zkrátka nemění, jen jsem se slzou v oku pozoroval stavební práce naproti výstavišti, kde byl ještě před rokem plácek na procházení a hlavně místo, kde parkovaly karavany Devolver Digital, a kam jsme chodili pro životodráné pivo s párkem...
Moje výhoda oproti Jirkovi je ale ta, že takřka nic necítím, a i přes to, že losangeleské metro údajně smrdí míň než to v Lodnýně či Paříži, nebyl Jirkův pohled vždy úplně veselý.
Na ploše před výstavištěm jsme pak zažili i první drsný střet s místní ochrankou a já už si představoval, jak kvůli deseti fotkám putuju v klepetech na stanici, odvolávám se na první dodatek ústavy a svým tělem bráním foťák. Dobře, ve skutečnosti nám jen strejda Joe řekl, že nás viděl na kameře a že bychom měli odejít, protože tady se děje něco hodně tajného! Jirka s jižanským přízvukem proto odvětil - Yes, sir, we are sorry, sir - a s pocitem radosti, že se podařilo uloupit aspoň několik tajných materiálů, dva agenti pokorně odešli.
ENDEAVOUR ALL AROUND
Jirka nedávno z kontaktních čoček přesedlal na brýle, což se v pozdější fázi dne projevilo jako klíčové rozhodnutí. Vidí totiž skvěle a názorně mi to předvedl, když jsme se v neznámé uličce z neznámých důvodů zastavili pod letáčkem, který zve k prohlídce raketoplánu Endeavour! Podezřívám sice Jirku z toho, že chtěl zejména uplatnit jednu z přibližně 12 aplikací, které si před cestou do LA stáhnul do svého telefonu, ale buď jak buď - za krátkou chvíli jsme už putovali vlakem k univerzitě a přilehlému Expo parku, abychom se na tu nádheru mohli podívat sami. A víte co? Vážně to byla nádhera!
Mluvil jsem o tom, že nám všechno až nečekaně vycházelo, takže do toho musím zahrnout i poplatek pouhých 2 dolarů, které si organizátoři vyžadují za vstup k raketoplánu. A to nemluvím o tom, že zcela zdarma je k dispozici spoustu dalších expozic, kde by se dal bez přehánění strávit celý den a ještě byste neměli dost. Škoda jen, že doma v Česku nerazí muzea podobnou strategii, dobrovolně přispět by se mi totiž v takovém případě chtělo o dost víc a hádám, že nejen mě samotnému.
TOP OF THE HILL
Pokud by se dalo o něčem mluvit jako o fiasku, v našem případě samozřejmě jen o drobném zaškobrtnutí, pak to bylo shánění transportu na Griffithovu observatoř. Veřejná doprava na kopec nejezdí, musíte použit soukromý shuttle, označení zastávek je však naprosto neviditelné a snadno malé cedulky na sloupech osvětlení přehlédnete. Ve snaze vyhnout se maniakovi, který bušil pěstí do autobusu, a pohledné ženě v červených šatech, která chtěla po všech lidech, ABY UŽ KRUCINÁL UMŘELI, jsme se dozvěděli, kde čekat, a tak jsme čekali. Deset. Dvacet. Dohromady možná osmdesát minut na to, aby přijel autobus s podivným řidičem. Nechápejte mě špatně, ale to, co předváděl obtloustlý mladík za volantem, nechápal nikdo. Hulákal na všechny strany, v nestřežených chvílích si něco mumlal pro sebe a celou cestu zkoušel, zda mu fungují brzdy. Z nepochopitelných důvodů zastavoval na zcela rovné silnici, klel a do zatáček točil se zavřenýma očima. Nikdo se proto nemůže divit, že jsme jednoduše neměli dostatek odvahy na to, poprosit ho, aby vypnul klimatizaci, která vháněla do autobusu vzduch o teplotě nebezpečně se blížící nule. Vážně, bylo jen otázkou času, než z průduchu začne sněžit.
I tak jsme ale na slavné místo z filmů i her dorazili a pokochali se poměrně pěkným výhledem na město, které je sice obrovské, ale spíše než monumentální je zkrátka jen rozplizlé na obrovském prostoru. I samotná observatoř je sice krásné místo, ale pocit z toho, že jste někde poprvé, tak trochu kazí třeba zážitek z GTA V. Jinými slovy, na observatoři bychom mohli bez dlouhé přípravy provádět davy turistů, kteří míří nahoru a dolu v cyklických rytmech.
A tím se zase dostávám na začátek pravděpodobně nejdelšího dne, který jsem v Los Angeles zažil. Vlastně, zažil jsem toho víc, než loni za celou dobu a hlavně přišel na to, že lasagne se dají jíst i studené. I tak ale nenechávejte jídlo v mikrovlnce a sledujte nás i nadále. Slibuju, že příště to už bude o těch hrách, nebo proč tu vlastně jsme :)
