Běžte a všem o zázračném PC povězte
...Steve šel jako obvykle na osmou do zaměstnání. Venku bylo jaro a docela teplo, havelok nosil už jen kdyby pršelo. Otevřel dveře kanceláře a ucítil stojatý povíkendový vzduch. Ostré dubnové slunce cedilo paprsky skrz okenní žaluzie tak, že se Stevovi zdálo, že místo do práce nastupuje k výkonu trestu. Světlo tvořilo na zdech a podlaze pruhovanou celu a krásně zvýrazňovalo částečky prachu levitující ve vzduchu. Opřelo se však také o cosi docela nového. Sedělo to přesně tam, kde zůstaly obtisky po nožkách starého psacího stroje. „Přes víkend nám technici zapojili jakýsi malý počítač, prý osobní. Vedle jeho monitoru ležela halda manuálů, tlustá jako neseškrtaný scénář k Louskáčkovi,“ píše Steve v mailu z netbooku po devětadvaceti letech. Vzpomněl si na svůj první počítač...
IMB PC, Model 5150, trůnil na Stevově stole od dubna 1982 jako tichý monolit. Byl skoro strach jej poprvé zapnout. Avšak přesně takových monolitů už v kancelářích po celém světě tiše ševelilo na padesát tisíc. A mělo jich přibývat. Geometrickou řadou. Jak asi tušíte, Steve měl v kanceláři přelomový hardware. "Famózní úspěch IBM,“ hlásil tehdy časopis Newsweek. "Rychlost a rozsah, v jakém IBM bylo úspěšné, překvapily mnoho lidí, včetně IBM samotného,“ dodával New York Times a jednoduše podpořil rychle nastupující oblibu IBM PC na začátku osmdesátých let. Dostupnost nových levných mikroprocesorů a dalších součástek dala vzniknout novému fenoménu - osobnímu počítači. Osobnímu s IBM značkou na štítku a „wintelovým“ (Microsoft/Intel) vnitřkem. Kopie slavného originálu používáme dodnes.
Slovíčkaříme
S pojmy jako osobní počítač, přenosný počítač, domácí počítač, mikropočítač, desktop nebo PC kompatibilní je dnes ukrutná potíž. Jejich významy totiž v hlavách naprosté většiny lidí včetně současných informatiků splývají. Laik maximálně odliší PC od herní konzole a programátor pak nad vším jen alibisticky zvedne obočí. Málokdo má dnes totiž potřebu správně rozlišovat staré počítačové koncepty, z nichž některé se už vůbec nepoužívají. Stačí znát „klasické PC, notebook a PDA a to stačí. A je to tak správně. Vystačíte s tím v každé normální společnosti. V hospodě, na plese i na půlnoční krádeži hrachu.
Historické pojmy a kategorizace splývají proto, že neplynou ani tak z hardwarových odlišností jednotlivých druhů počítačů, ale spíše ze snahy prenatálního marketingu je prodat. Je to patrné dodnes, aniž bychom si to uvědomovali. V součanosti je obchodní snahou dávat počítačům velmi konkrétní jména, ale stejně jako dnes řeknete "mám iPad" (což zní určitě cool), můžete stále říct „mám multimediální tablet", nebo prostě "přenosný počítač", což už, pravda, takový mazec není, ale i tak svůj počítač dobře definujete. A právě takto pojmenovávaly firmy své stroje v překotné době sedmdesátých a osmdesátých let . Šlo o marketingovou pionýřinu, kdy vymýšlet dlouhodobě precedentní a přitom až zbytečně mnohoznačné počítačové kategorie nebylo nijak těžké. Průměrná počítačová gramotnost spotřebitelů se totiž snížila s tím, jak komputery pronikly z výzkumných středisek a specializovaných pracovišť do malých podniků a domácností a pro nové laické uživatele neměl hardwarový obsah bílých krabic ani jejich obchodní značka valný význam. Lidé pouze potřebovali vědět, na co vlastně mají nový stroj používat, proč ho vůbec chtít a proč vypadá jinak než ten, který vídali ve velké hale svého pracoviště. A když jste jako firma napsali na leták a krabici „domácí počítač (personal computer)“, "stolní počítač (desktop)", přenosný počítač (laptop)", nebo mikropočítač (microcomputer), měli jste šanci snadněji získat nového zákazníka, aniž byste mu popsali, co vlastně prodáváte za techniku. Spíše jste mu vysvětlili některé zdánlivé "nevýhody", třeba proč je jeho počítač o mnoho menší než ten, který používá soused v práci, nebo proč ten jiný z vitríny má na své bedně nevzhledné ucho a vypadá jako lodní kufr.
A teď si představte, že do toho všeho přišlo IBM PC. Stroj vycházející ze stejné domácí a kancelářské filozofie, jako třeba „home computers“ Atari 400 nebo Commodore PET, ale které přitom zavedlo úplně jiné konstrukční a obchodní principy. Čím vším vlastně první IMB PC bylo? Čím se lišilo třeba od produktů Applu, když ne jenom samoúčelnou jablíčkovskou drahotou? Čím bylo, když ne pouhým stolním počítačem, protože na stůl se prostě dalo postavit cokoliv, třeba amiga?IBM PC vlastně nebylo ani prvním osobním počítačem, ačkoliv mu tento primát dodnes mylně dáváme. Neslo sice zcela novou značku "PC", ale to byl opět jen firemní marketing IBM. Novému písíčku ve skutečnosti předcházelo přibližně patnáct podobných "osobních počítačů" od téměř současníka Apple I (1976) přes Xerox Alto (1973),Kenbak-1 (1971) až po Minivac 601 (1961) či Simon (1950).
Takže nutnou stať o slovíčkaření ukončeme s tím, že z historického pohledu je dnes lepší zařadit nejdůležitějšího předka moderních PC do jedné ze dvou nejzákladnějších a také nejsrozumitelnějších kategorií. Patří mezi výpočetní techniku s otevřenou architekturou a je tak přesným opakem téměř všeho, co proudilo a dodnes proudí na trh od sálových počítačů, přes výrobky Apple až po konzole a handheldy. IBM PC 5150 bylo králem, jenž dal světu svobodu. Dočtete se, jak moc bylo toto důležité.
Ticho po pěšině
Památného 12. srpna 1981 se ale skoro nic nestalo. IBM jen vydalo svůj další malý počítač s označením 5150, což nebylo nic jiného než model následující po 5100, 5110 a 5120… Byl to jen další článek vývojové řady komputerů pro malá podniková řešení, od níž IBM neočekávalo ani slávu, ani velké finanční zisky, spíše jen chtělo po pěti letech vývoje konečně dostihnout konkurenci, vyrábějící již poměrně úspěšné malé počítače pro dům a kancelář, tedy stroje Commodore PET, Apple II a Tandy TRS_80, které se především svým designem již hodně podobaly tomu, pod čím si dnes představujeme běžný stolní počítač.
Dá se říct, že když Bill Gates, Steve Ballmer a Paul Allen seděli v roce 1981 v kanceláři IBM a domlouvali pro nové 5150 licencování DOSu (který v tu chvíli ještě vůbec neměli a pouze blufovali), neočekávala se žádná revoluce. Osm let po progresivním, ale neprodávaném počítači Alto od Xeroxu PARC, vznikl v IBM prostě jenom docela podobný počítač s operačním systémem od neznámého Microsoftu, který jej nakoupil v garáži programátora Tima Patersona a lehce upravil. Vlastně jen jednu stoprocentně viditelnou výhodu nové IBM PC 5150 mělo. Konečně nevypadalo jako zmenšenina sálového počítače s osciloskopickým kukátkem. Evoluční snaha dvanácti inženýrů pod vedením Dona Estridge přinesla designové ovoce a přesun IBM od vysoce profesionálních a vědeckých komputerů k těm menším podnikovým, se v designu velice pozitivně projevil. IBM vyrobilo něco, co se hodilo i do kanceláře šéfa Wal-Martu a to byl po starším padesátikilovém 5120 (nejtěžší desktop světa) uspěch. Ale revoluce? Nikoliv.
Jednoduše a rychle
Jednu velkou počítačovou změnu ale ukrývalo 5150 i pod svrchním pláštěm a ta už se ukázala jako historicky zásadní. Nově narozené písíčko o deseti kilogramech a padesáti centimetrech šířky ukrývalo srdce tikající na 4,77 megahertzích od firmy Intel, což klíčově definovalo celý počítač i budoucnost PC platformy. Zatímco dřívější modely s pětkou na začátku používaly procesory a další hardware výhradně vlastní IBM konstrukce, tak novinka nebyla vůbec složena z dílů z interních linek. Naopak, používala součástky dodané od různých výrobců z celého světa. IBM tím přitom pouze chtělo obejít zavedenou zvyklost a poslat na trh něco velmi rychle a přijatelně levně. Byla to spíše znouzecnost, chyběl čas i snaha vyvinout vlastní komponenty a jediným kritériem se stala funkčnost poskládané sestavy - plán zněl zjednodušit všechno až na dřen a nakoupením hardwaru dodržet časový plán. Dvanáctka inženýrů porušila úplně všechny dosavadní zásady IBM a za pouhý rok postavila systém z cizích dílů s cizím softwarem, což se zprvu jevilo jako podvod na zákazník. Ošem později se to ukázalo jako geniální tah. 5150 byl nejrychleji a nejsnadněji uvedený systém v historii společnosti a stejná praxe funguje u PC platformy dodnes.
Nevyhrál nejrychlejší, vyhrál kompromis
PC s DOSem byl od základu stroj velmi jednoduchý na vývoj a díky otevřené „demokratické“ architektuře, podle které mohli najednou vyrábět slučitelný hardware i software úplně všichni, se stalo také snadno rozšiřitelným. „Tohle je počítač pro každého, kdo někdy chtěl mít osobní systém buď v kanceláři, na univerzitní koleji nebo doma. Věříme v jeho výkon, spolehlivost a snadnost použití za dostupnou cenu, " řekl viceprezident C. B. Rogers v tiskové zprávě k PC právě z dvanáctého srpna 1981, ale znovu musíme zopakovat, že z něj mluvila spíše reklama a že vskutku netušil, jaký ohlas budou jeho slova v blízké budoucnosti doopravdy mít.
Vždyť donedávna vyrábělo IBM jen počítače za miliony dolarů s vlastní klimatizací a mnohačlennou obsluhou a malé PC kvůli rychlosti a prostotě návrhu ani nebylo tak výkonné a pokrokové jako podobné počítače, se kterými mělo soupeřit. Po hardwarové i programové stránce vlastně nemělo nic, s čím by dosáhlo na dobovou technologickou špičku. Bylo spíše vrcholem průměrnosti. Zcela základní verze za šestnáct set dolarů nabídla pouze 16 Kb paměti, neměla monitor ani harddisk a uvnitř disponovala pouze BASICem (DOS v holém základu nebyl). Typičtější „školní“ konfigurace už měla aspoň disketovku a monitor, ale už stála tři tisíce dolarů, což ve srovnání se soudobým Commodore VIC za 299 a TRS-80 Model III za 699 se mohlo zdát moc. Naštěstí to však nebylo tolik, jako třeba v případě neúspěšného Apple III za tři a půl tisíce dolarů, nebo neznámého Xerox 8010, který sice s ethernetem, emailem, laserovou tiskárnou a vysokým rozlišením 17ti palcového monitoru přeběhl o patnáct let dobu, ale za šestnáct tisíc dolarů byl na malou kancelář či domácnost příliš drahým špásem.
Cenová politika IBM se tak vzhledem k technologické nabídce a zcela nově pojaté architektuře nakonec ukázala jako asi ten nejvýhodnější kompromis a za dva roky už proto mohla firma slavit dvě stě tisíc prodaných písíček.A to spustilo další fenomén. IBM PC se prodávalo tak dobře, že i ostatní výrobci, kteří dosud buď dodávali součástky nebo software, anebo jen vše z povzdálí sledovali, nabrali odvahu ke konstrukci vlastních PC, které zcela nepokrytě vycházely z originální IBM PC architektury. Jen původní kód BIOSu nezkopírovali a místo toho jej díky reverznímu inženýrství napodobili a upravili do vlastních verzí tak, aby nedošlo k porušení autorských práv. Éra IBM PC klonů, trvající dodnes, mohla odstartovat.
Naporsto klíčový firmware BIOSu začala vyrábět společnost American Megatrends (mezi první zákazníky patřil Dell a nápis AMIBIOS ze startovních obrazovek určitě dobře znáte) a jakmile hardwarový byznys, založený na klonech, pozvolna přesunul prvovýrobu na Taiwan, staly se legální kopie nazvané IBM-PC Compatible (počítač slučitelný s IBM architekturou) zcela běžnou věcí. Podle dobových záznamů vyrobila takový stroj jako první firma Columbia Data Products v červnu 1982, tedy necelý rok po releasu originálu. A v listopadu 1982 představila své PC Compatible už také renomovaná firma Compaq. Vlak se rozjel a nikdo ho nedokázal zastavit.
Marná snaha, hra skončila
IBM si poměrně dlouho jelo po své vlastní ose a uvádělo na trh modernizované modely své původní originální PC rodiny. V březnu 1983 ohlásilo PC-XT s desetimegovým harddiskem, disketovou mechanikou a 128 Kb paměti za pět tisíc dolarů a tento model hned rok nato následovala vylepšená verze AT, která společně s pokročilou revizí XT využila moderní procesor řady 286.
Přesto se ale více zvedala poptávka po konkurenčních klonech a IBM se poměrně brzy muselo pokusit o záchranu vlastní kontroly nad trhem. Leč marně. IBM totiž zaútočilo paradoxně tím, co s původním 5150 zbořilo - uzavřenou architekturou. Tu od roku 1987 představovala nová řada PS/2 a jako celek komerčně neuspěla, i když po ní zůstaly tak důležité inovace jako „fialový a zelený“ port pro klávesnici a myš, grafické rozhraní VGA či malé diskety o 1,44 MB. Všechno však bylo okamžitě zkopírováno konkurencí a IBM definitivně ztratilo pozici největšího výrobce osobních počítačů. Stačilo pouhých deset let a PC platforma si žila naprosto vlastním životem, nezávislým na hardwarové matce.
Dnes, tedy v době, kdy už si lidé stavějí počítače sami, nebo s pomocí e-shopů, už ani značková výroba PC nikoho nezajímá. I proto se IBM vrátilo k podnikovému byznysu. Tedy k tomu, co částečně opustilo před třiceti lety. Letošní oslavy jednoho století své existence a třiceti let od prvního písíčka mohou chutnat trochu, trošišku, kysele.
