Hitman: Blood Money - Fantom opery

Nejdřív dva modelové případy, hráče A a hráče B.

A:
Vlezl jsem na záchodky a strunou uškrtil toho instalatéra, jeho tělo hodil do kontejneru vedle. Převlíknout! Jdu ven, tady doprava, do dveří a po schodech dolů. Nějakej malíř tu barví dřevěnou desku, nikdo kolem, tak prásk ho, někde jsem tu upravenou devítku vyzkoušet musel. Odtáhnu malířovo tělo do nedalekého kumbálku, nechá za sebou krvavou šmouhu na podlaze.

B:
Tosca, opera o třech aktech italského skladatele Giacoma Pucciniho. Je to od Dánů mazané, že si pro kulisy pařížské mise vybrali právě tenhle kus. Mám tu dva cíle, oba zapletené do obchodu s bílým masem. Operní tenor a jeho přítel, velvyslanec ve Vatikánu. K pěvci nebude problém se dostat, probíhá generálka a on je po většinu času na ráně. Pár kroků ode mne si dva místní zaměstnanci špitají cosi ve francouzštině. Líbí se mi ta možnost, že bych jim mohl rozumět, kdybych si z jejich jazyku pamatoval víc, než "je suis à la maison avec mon frère".

A:
Save, podle mapy se v tom dalším patře motá nějak podezřele moc lidí. Na scénu se dostanu jen v převleku herce, hm. Mohl bych odpálit lustr, nahoře v té kupoli jsem si všimnul, že je aktivní nabídka umístit bombu. To bude panečku rachot! Hrnu se zpátky do provaziště, promenáduje se tam dělník, to nemá nic lepšího na práci? Šup s ním přes zábradlí, padá jako pytel cementu.

B:
Scéna popravy vrcholí – orchestr nasazuje žestě a herec v roli popravčího sahá pro revolver. Jenže tentokrát má v ruce skutečnou zbraň a i výstřel, který musí záhy padnout, bude skutečný. "Bravo!" chce se mi zvolat nad dramatickým vyvrcholením, ale jednak tu není žádná klávesa pro aplaus, jednak by to odhalilo moji pozici hlídačům.

A:
Jé, oni si té mrtvoly všimli. Load.

Teď si můžeme vzít oba (evidentně nadšené) hráče stranou a zeptat se jich: "Proč hrajete Hitmana?"

A:
Nabízí mi možnost stát se nájemným vrahem.

B:
Nabízí mi možnost stát se nájemným vrahem.

Takže na tom se shodneme: Hitman nabízí hráči možnost stát se nájemným vrahem, výborně. Volí cestu co možná nejvěrnější simulace, aniž by sklouznul do naprosté nehratelnosti. Je hrou velice dospělou, a přitom velice oblíbenou mezi herními caparty (které pochopitelně ani v nejmenším netrápí různé samolepky ratingových agentur – na torrent samolepku nenalepíte, a i kdyby…). Chybí mu jediné – opravdové morální dilema. Když v Hitmanovi zastřelíte virtuální postavičku, zafunguje jediná emoce, radost z dobře odvedené práce. Jasně, tohle platí u většiny her a kdo by se nad tím pozastavoval. Ale Hitman má nakročeno k něčemu zajímavějšímu, než je akční odreagování po pracovní době, po náročném dni ve škole. Zkuste si představit, že terčem v jedné z jeho misí by byla dejme tomu April Ryan, hrdinka The Longest Journey. Máte o ní dostatek informací a pistoli u jejího spánku. Stisknete tlačítko myši / spoušť? Pokud ano, budete se cítit provinile? A především, budete se cítit provinile kvůli počtu polygonů na Aprilině těle, nebo spíš kvůli tomu, že April skutečně znáte?

Jakkoliv je Blood Money precizní, co se obsahu i jeho zpracování týče, teprve zapojení morálky má šanci posunout celý ten zaběhaný kolotoč dál. A není to ani zdaleka tak scestná kalkulace, jak by se mohlo z pohledu cynika zdát. Hitman úspěšně přebírá adventurní prvky, tak proč by se nemohl inspirovat třeba jedním z nejsilnějších momentů ve Fahrenheitu, kdy je hráč nucen rozhodnout se mezi životem tonoucího dítěte a vlastním bezpečím? Nelekejte se – nikdo po Hitmanovi nechce, aby projevoval srdečnost a lovil tonoucí děti, zachraňoval kočky ze stromů… stačí dodat jeho postavám plnohodnotnou osobnost, nedělat z nich lepenkové karikatury, na kterých si zpovykaný hráč ochotně vybije každou druhou frustraci. Hry odjakživa aspirují na začlenění do moderní kultury (neplést s popkulturou, do té už nás dávno namočilo Nintendo a Grand Theft Auto) a leckterým titulům se to i daří. Jenom jde většinou o úzce profilované záležitosti, které těžko vysvětlíte člověku, co dvacetkrát viděl Kmotra, ale hru podle něj by si nekoupil, protože mu přijde už z principu hloupá.

Hitman má na trhu unikátní pozici – je v podstatě zcela vážnou a náročnou hrou, která je zároveň úspěšná a oblíbená i u nenáročného publika. Stojí za ním evropští tvůrci s ucelenou autorskou vizí. Drží tak trumf v ambici stát se jedním z poslů herní branže, která se i po více než pětadvaceti letech vývoje teprve učí naplňovat svůj potenciál. Ať už jeho nový díl vnímáte jen jako další možnost si zablbnout se zbraněmi, nebo vás inspiruje k napsání čtyři tisíce znaků o emocích a morálce a kultuře a posunování kolotočů – je dobré si takovéhle hry hýčkat.

Tedy kupovat.