Německo padlo, tak se šlo hrát

Je dobré si zapamatovat následující věty: "Tento vynález se vztahuje k zařízení, jehož prostřednictvím je možné hrát takzvanou hru. Hrou je myšlen subjekt, který vyžaduje svědomitost a dovednost ve zvládnutí práce se zařízením, které právě tuto hru ovládá. Dovednosti nutno zlepšovati tréninkem či trpělivým cvičením…" Právě tímto sdělením začíná zpráva z pětadvacátého ledna 1947 pro americký patentový úřad od fyziků Thomase T. Goldsmitha a Estle Raye Manna, v jejichž hlavách a rukou se poprvé úspěšně realizovala myšlenka o tom, že člověk může přinutit počítač, aby bezprostředně plnil jeho přání a tím ho bavil. Aniž by oba pánové bývali tušili, co všechno tohle vlastně může znamenat, položili základ k novému kulturnímu fenoménu – elektronickým hrám. Tedy těm „našim“.

Odlož zbraň a hrej

V poslední době se toho v zájmu herní historické osvěty napsalo poměrně hodně i v češtině, a tak spousta hráčů jistě ví, že dějiny jejich koníčku nezačaly s Pongem, Pac-Manem či dokonce s Doomem, ale že mají daleko hlubší kořeny, sahající do bezprostřední doby po konci druhé světové války. Považte, že zatímco se Klement Gottwald v Československu pomalu chystal vrátit z hradu, tak ve Spojených Státech už vymýšleli způsob, jak využít elektronický signál k virtuální zábavě. Avšak onen stroj Goldsmitha a Manna, navržený někdy mezi lety 1946 až 47, nebyl z hlediska dnešní kategorizace hardwaru vlastně vůbec ničím. Nebyl to sálový ani osobní počítač, nebyla to ani konzole, ani jakýsi prahandheld, jednalo se o elektromechanický stroj, odvozený od principu válečných radarů, a protože po něm dnes zbyly pouze technické výkresy, můžeme se vlastně jen dohadovat, jakou konkrétní podobu mohl mít. To ale nakonec nevadí. Důležitý byl smysl a obsah - pomocí analogových knoflíků „hráč“ určoval trajektorii jednoho světelného puntíku (raketová střela) vypuštěného na monitor se zdrojem od osmi vakuových trubic propojených s osciloskopem, a tím se bavil. Právě proto byl stroj nazván „CRT zábavné zařízení“ – CRT proto, že k zobrazení letící střely byla použita technologie katodových trubic, a zábavné z toho prostého důvodu, že člověk otáčel kolečky a světélko poslouchalo.

Byť je dnes CRT technologie již překonána, stále v našich uších může znít docela aktuálně. Vždyť kdo dnes na půdě stále ještě nemá nějaký ten starší monitor nebo televizi, že? Avšak je třeba si připomenout, že za Goldsmitha a jeho první „hry“ vypadal výpočetní hardware úplně jinak. Před čerstvě vynalezeným tranzistorem vládly technice relé s elektronkami a zhruba třem stovkám velkých sálových počítačů za miliony dolarů se ve světě věnovaly tisíce zkušených programátorů, vědců a techniků. A samotná poválečná katodová CRT hra pracovala na tom nejprimitivnějším způsobu. Na elektromechanickém základu. Neměla žádný program, neměla paměť a neměla ani počítačově vytvořenou grafiku, takže samotné cíle, na které se pálilo oním puntíkem, musely být namalované na folii, přiložené ke sklíčku monitoru. Kvůli tomu a ještě kvůli ohromným nákladům na vývoj se Goldsmithův stroj vlastně ani nikdy neprodával. Vzniklo jen pár podomácku vytvořených kopií, z nichž do dnešních dnů nevydržela žádná. Vynález z roku 1947 tak kvůli všem uvedeným důvodům nelze považovat za virtuální hru dnešního ba ani historického typu. Avšak, a to je nejdůležitější, byl zcela jistě tím, jehož odkaz využili další inženýři k novým, již daleko pokročilejším výrobkům.

Slovníček pojmů

Goldsmithovka byla z dnešního pohledu spíše jen prvním interaktivním systémem na CRT zobrazovací technologii. Nic víc. Ale stroje, co přišly poté? Kvůli nim už je potřeba upřesnit pojmy. Dnes užíváme pro virtuální hru fungující na PC, konzoli, či handheldu dva výrazy - „počítačová hra“ a „video hra“. A rozdíl mezi nimi obvykle cítíme takový, že ty první se hrají na osobních počítačích, zatímco ty druhé na všem ostatním. Je to veskrze správná úvaha, ovšem je potřeba si uvědomit úskalí tohoto škatulkování. Počítačová hra jako označení platformy vzniklo nejdřív a dnes neznamená to samé, co „PC hra“. Komputerové hry totiž v prvopočátcích běhaly na sálových počítačích, které na rozdíl od dnešního PC neuměly převádět svůj program do rastrové grafiky pro klasický televizor či video displej, a právě to je od pozdějších videoher odlišovalo. Pozdějších znamená asi tak o dvacet let mladších. Pravá videohra spatřila světlo světa v roce 1968, kdy vynálezce Ralph Baer představil světu prototyp vůbec první skutečné videoherní konzole, připojitelné doma k normální televizi.

Z historického pohledu tedy pojmy počítačová hra a videohra již splynuly, ale mnohem zajímavější je to, co se dělo v mezidobí právě mezi Goldsmithovkou a Baerovou konzolí nazvanou Brown Box (předchůdce Magnavoxu Oddysey) Z logiky věci dominovaly komputerové hry ze sálových počítačů. A na rozdíl od „zábavného CRTčka“ se již kvalifikovaly do kategorie skutečných her a to velmi důležitou vlastností – umělou inteligencí, která se poprvé objevila na prvním programovatelném elektronkovém počítači EDSAC. Herní AI vyvinul Alexander Sandy Douglas, absolvent univerzity v Cambridge, kde EDSAC sloužil pro vědecké účely, a Douglas jej chtěl osvěžit něčím zábavným. Proto v roce 1952 vytvořil hru Noughts and Crosses, neboli Piškvorky, ve kterých EDSAC soutěžil s člověkem na algoritmu, jenž přikazoval zkoušet vyhrát při každé příležitosti. Noughts and Crosses (OXO) byla skutečně první počítačovou hrou, která nevznikla jako demonstrace techniky, ale čistě pro zábavu. A klíčová byla nejen díky své AI, ale i zobrazením piškvorek na ploše 35 krát 16 pixelů, čili šlo o první grafickou počítačovou hru, byť samozřejmě neoplývala „TV video“ vymožeností.

OXO následovaly další objevné kusy. Za komputer hru lze považovat mimo jiných (NIM, 1951) velmi známé Tennis for Two z roku 1958 - hříčku z osciloskopického kruhového monitůrku od Willyho Higginbothama. Ta drží primát v tom, že šlo zcela jistě o první hru s velkým veřejným ohlasem, a proto existují i četné videozáznamy, na kterých lidé s macatými ovladači v rukou pinkají do míčku a hrají proti sobě opravdový tenis. Willy hru představil na počítači v newyorské Národní laboratoři Brookhaven, protože chtěl pobavit zdejší návštěvníky a pro nás je zajímavé, že to udělal společně s kolegou s českým jménem Robertem V. Dvorakem, který hru během tří týdnů! zkompletoval. "Bob a já jsme velice úzce spolupracovali. Já jsem obvykle udělal nějaké náčrtky, hodil je Bobovi, ten podle nich sestrojil návrh, změnili jsme věci, které nefungovaly a bylo hotovo," vzpomněl Higinbotham na kolegu, který zemřel v roce 1969.

Nepřenositelné štěstí

Pro první komputerové hry se i přes rostoucí ohlas v úzké skupině nadšenců stala typická „samota“ a zapomenutí. Žádná hra nebyla komerčně prodejná ani veřejně hodnocená. Důvod byl prostý. Každý titul byl na míru připoután ke svému počítači, jenž byl většinou svým vlastním originálem a hry proto nešlo šířit. Vždyť i představení Tennis for Two muselo skončit poté, co byl počítač v newyorské laboratoři po roce demontován. Jistého zlomu v této zvyklosti dosáhla až hra Space War se dvěma raketami střílejícími proti sobě. Stala se první hrou distribuovanou (jakýsi prehistorický bundle) se sálovými počítači DEC. Space War z roku 1962 už stálo na opravdovém rozhraní a ačkoliv ji z důvodu zobrazovací techniky stále nemůžeme považovat za video hru, v podstatě definovala podobu budoucí známé automatovky Asteroids a vůbec celého automatového byznysu nastartovaného v sedmdesátých letech.

Komputerovým hrám, jejichž hardware se podobal regálům televizního archivu a pultíkům z ponorek, odzvonil konec Ralph Baer myšlenkou, že něco tak příjemného, jako virtuální hra by mělo dostat i stejně příjemný a praktický výpočetní obal. Hry se poprvé přesunuly do obýváků. O Ralphově Hnědé krabičce ale až někdy jindy. Hezký retro-den s Hrej!

P.S.: V poslední době se objevují zprávy o jistém herním zařízení z roku 1942 od amerického matematika Raymonda Redheffera. Přístroj měl údajně jako první simulovat čínskou logickou hru NIM a v tomto případě mělo jít o skutečný souboj člověka s počítačem. Kromě neoficiálního videa však ke stroji zatím neexistují relevantní informace, a tak prozatím historii her nebudeme měnit.